Nejnovější fotogalerie

Spolek

havirov-historie.cz

Sponzoring

Naši partneři



Vyhledávání

Facebook

Facebook.cz

Kontakt

Kamil Křenek
www.havirov-historie.cz
+420 775 878 925
historie.havirov@gmail.com

064.jpg

Počítadlo přístupů

TOPlist

Obsah

Aktuální zpravodaj

Náš banner

havirov-historie.cz

Odkazy

Poslední komentáře

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

Roubenka se bude s velkou pravděpodobností bourat. Dřevěná část je komplet prolezlá.

Zaslal/a: Kamil Křenek  •  Čas: 9.6.2017 12:37

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

A jaký bude další osud roubenky?

Zaslal/a: PanHerrMann  •  Čas: 9.6.2017 12:24

3. část: Období 2. světové války

Už nějaký čas se snažím prostřednictvím Google map, bohužel bez úspěchu, vypátrat před jakým kostelem stojí strýc Karel se svými spolubojovníky v Boloni (Bologna) 20. května 1945. Bude někdo úspěšnější než já? 20. května 2015 tomu bude 70 let, co si po ...

Zaslal/a: Jasiok  •  Čas: 10.5.2015 1:37

3. část: Období 2. světové války

Pokud se chcete podívat jak vypadá současný vzhled bývalého kláštera Sint-Laureins v Belgii, kde poblíž vykonával strýc Karel vojenský výcvik odkazuji na: http://www.zoover.nl/belgie/oost-vlaanderen/sint-laureins/het-godshuis/hotel, který dnes slouží ja...

Zaslal/a: Jasiok  •  Čas: 10.5.2015 1:16
Kategorie: Historické články

Přepadení četnické stanice v Šumbarku ve světle archivních dokumentů a dobového tisku

Přepadení četnické stanice v Šumbarku ve světle archivních dokumentů a dobového tisku



Autoři: Ivana Kolářová – Ondřej Kolář



Šumbark 1920 Četníci Krupa Ludvík Četník

Hraniční spor mezi československým a polským státem o území Těšínska v letech 1918–1920 se neodehrával pouze na poli diplomatických a politických jednání. Celý konflikt se projevoval na všech frontách, přičemž mnohdy přímo zasahoval do osudu bezpočtu lidí žijících v dané oblasti. Závažným problémem se ukázaly být násilnosti páchané nejen na civilním obyvatelstvu, ale i na příslušnících ozbrojených složek. K nim docházelo zejména v plebiscitním období,1 přičemž gradovaly v jarních měsících roku 1920. Právě četnictvo, jehož úkolem bylo zajišťovat na neklidném území pořádek, se stávalo jedním z terčů útoků. Velmi vážným případem polské agrese vůči příslušníkům četnictva bylo přepadení četnické stanice v Šumbarku, k němuž došlo 1. července 1920.

O tom, co se vlastně tehdy odehrálo a jak probíhalo vyšetřování, podávají svědectví četnické relace. Jedna z prvních adresovaná Ministerstvu vnitra vznikla ještě téhož dne. Jejím autorem byl velitel Četnického oddělení Slezská Ostrava kapitán Fridolín Stuchlík, který velmi podrobně popsal celý útok.

 

Čtyři neznámí pachatelé vstoupili 1. července do světnice mužstva četnické stanice v Šumbarku. Jeden z nich pozdravil a přistoupil ke strážmistru Krupovi, který „obrácen jsa obličejem ke dveřím u své psací skříňky seděl a psal“. V okamžiku, kdy muž podával strážmistrovi pravou ruku k pozdravu, vytáhl nepozorovaně levou rukou opakovací pistoli a Krupu na místě zastřelil. Vzápětí začali zbylí tři muži střílet po ostatních přítomných četnících, čímž je těžce zranili. Jednalo se jmenovitě jak o strážmistry Hesse a Hanniga, tak o četníka na zkoušku Šoltyse. V kanceláři naproti se v inkriminované době nacházeli také vrchní strážmistr I. tř. Josef Scheitar a strážmistr Adolf Hanel. Jmenovaní se snažili odrazit útok přicházející po střelbě ve světnici tím způsobem, že Hanel přidržel dveře a Scheitar vyskočil oknem ven, což učinil patrně proto, aby ze svého bytu přinesl zbraně. Strážmistr Hanel utržil skrz dveře tři střelné rány.

 

Asi deset minut před vpádem ozbrojenců na stanici, přišli čtyři muži do hostince Jana Balona ležícího naproti četnickým kasárnám na druhé straně okresní silnice. Když uslyšeli střelbu, vběhli do předsíně hostince a „stříleli na vrchn. strm. Scheitara vyskočivšího z kanceláře, takže tento před východem ze zahrady padl a skonal“. V kasárnách se nalézal rovněž četník na zkoušku Jaroslav Volný, který seděl v kuchyni u snídaně. Dotyčný, jakmile spatřil pachatele prchající ze světnice, vyběhl na půdu, kde měl pušku, ze které pětkrát vystřelil na muže utíkající okolo hostince směrem k potoku Sušance. Jednoho z nich se mu podařilo zasáhnout, nicméně raněný byl svými druhy odnesen.

 

Do průběhu přepadení zasáhl ještě strážmistr Pavel Warzel vracející se v té době zpátky do kasáren. Ten zahlédl prchající pachatele, zaběhl si pro svou pušku a stihl ještě vypálit několik ran. Mužům se však podařilo zmizet v houští a obilí nedaleko potoka. Warzel se vzápětí vydal na kole na šumbarské nádraží, odkud uvědomil okolní stanice včetně četnického oddělení, jehož velitel Stuchlík začal spolu s 37 četníky, 16 francouzskými vojáky2 a dvěma důstojníky ihned pátrat po podezřelých, kteří uprchli směrem k Životicím a Těšínu. Dopadnout se je však nepodařilo. Mezitím byla zraněným poskytnuta první pomoc spolu s převozem do nemocnice v Moravské Ostravě, kde v jednu hodinu skonal Šoltys. Bezprostřední bilance útoku na četnickou stanici v Šumbarku tak byla po prvním dni tři mrtví (vrchní strážmistr Scheitar, strážmistr Krupa a četník na zkoušku Šoltys) a tři těžce zranění (strážmistři Hanel, Hannig a Hess).

Citovaná Stuchlíkova zpráva psaná bezprostředně po útoku přináší základní orientaci v tom, k čemu vlastně došlo. Nicméně v následujících dnech a týdnech vznikala další hlášení informující nadřízené orgány četnictva, která jednak rekapitulovala průběh událostí, jednak reflektovala doplňující poznatky k případu.

 

Zpráva četnické stanice v Šumbarku z 3. července tak kupříkladu přináší několik zajímavých detailů dokreslujících průběh události. Především je třeba zdůraznit, že k přepadení došlo za bílého dne v 9:15 dopoledne, přičemž dveře kasáren nebyly zamčeny. Samotný útok pak netrval déle než pět minut. Těžce zranění četníci utržili „nejvíce ran břišních, prsních a krčních“.

 

Co se týče vylíčení samotné ozbrojené akce, je zmíněná relace v určitých ohledech daleko podrobnější než původní Stuchlíkovo hlášení, zároveň však najdeme určitý rozpor v některých informacích. Tak především se zde uvádí jiný počet útočníků. Jestliže Stuchlík hovořil o čtyřech mužích na stanici a čtyřech střelcích v hostinci, zde se již zmiňuje skupina 10 až 13 mužů, přičemž přímo na stanici vniklo pět pachatelů. Za problematické lze dále označit tvrzení, že útočníci se ihned po vpádu do kasáren rozdělili a zároveň pronikli jak do světnice, tak do kanceláře, kde na neozbrojené četníky začali střílet. Taková interpretace je poněkud odlišná od prvotní verze, podle které je možné se domnívat, že útok na světnici předcházel průniku do kanceláře. Na základě porovnání obou relací nesouhlasí dále umístění četníka na zkoušku Šoltyse v inkriminované době. Podle Stuchlíka pobýval ve světnici mužstva, kdežto pozdější relace předpokládá, že se nacházel v kanceláři.3

Zastavme se nyní na chvíli u různých rozporuplných sdělení souvisejících s kauzou, s nimiž je možné se setkat. Nejedná se přitom pouze o různá četnická hlášení, nýbrž také o dobové novinářské zprávy. Podíváme-li se například na relaci zveřejněnou v Lidových novinách 2. července, zjistíme, že se zde na rozdíl od četnických hlášení uvádí jak jiný čas přepadení, tak rozdílný počet útočníků. Vše se mělo odehrát o půl deváté ráno za účasti 10 až 15 Poláků ozbrojených revolvery. Dále je nutné zmínit tvrzení, že se do pátrání zapojilo 20 četníků a 30 francouzských vojáků, což příliš nesouhlasí s hlášením kapitána Stuchlíka. Na druhou stranu lze v novinách nalézt také informace, které se v rámci úředních relací nedochovaly. Dozvídáme se tak, že místo bezprostředně po incidentu navštívil francouzský policejní komisař, předseda československé plebiscitní komise dr. Pelc, dále delegát vlády dr. Matouš a prefekt dr. Michálek.4

Lidové noviny z 3. července přicházejí dokonce s výpovědí jednoho zraněného četníka ležícího v ostravské nemocnici. Ta se ve výsledku opět v jistých ohledech odchyluje od četnických relací, proto si ji ve stručnosti přibližme.

 

V kanceláři se v danou dobu nacházel vrchní strážmistr Scheitar spolu s Krupou a Hanelem, když vešlo pět mužů. Jeden z nich přistoupil ke Krupovi se slovy: „Na zdar, bratře!– druhou rukou však vytáhl z kapsy vojenskou pistoli a Krůpu zastřelil. Vzápětí začali pálit také ostatní. Strážmistr Scheitar vyskočil oknem za účelem přivolání pomoci, byl však zastřelen. Následně útočníci pronikli do vedlejší místnosti, přičemž jeden z nich hlídal v kanceláři karabiny, aby je četníci nemohli použít. Strážmistr Hanel, který mezitím utekl do vedlejší místnosti, zatarasil dveře, aby útočníky zadržel. Střely prošlé skrz jmenovaného zranily, zůstal však při vědomí. V daném okamžiku přispěchal na pomoc strážmistr Šoltys, kterého ve výsledku zasáhlo osm kulek. Takto raněný se dovlekl do stodoly, kde omdlel. Po vykonaném činu se útočníci dali na útěk. Strážmistr Volný dlící v té době v kuchyni ještě stačil vyběhnout na půdu a vystřelit za nimi. Jednoho z nich zasáhl, kamarádi ho však stačili odtáhnout pryč.

 

Vedle citované výpovědi reflektoval příspěvek Lidových novin ještě zajímavé svědectví manželky majitele šumbarského hostince, stojícího naproti četnické stanici, která údajně mezi bandity poznala polského nadporučíka Suchanka, který je označen jako vůdce „teroristů“.5 O tom, že část útočníků střílela přímo z budovy hostince, české novinové zprávy vesměs mlčí.

Pozornost zasluhuje také reakce polského tisku. Těšínské noviny Gwiazdka Cieszyńska přinesly zprávu, podle níž útok provedla čtveřice neznámých mužů, kteří předtím navštívili Balonův hostinec. Článek uvádí pouze dva mrtvé a dva raněné, autor v době psaní textu patrně ještě nevěděl o Šoltysově úmrtí. Zato však uvedl informaci, která se v českých zdrojích neobjevuje – strážmistr Warzel prý po incidentu vyzbrojil místní občany karabimami z četnické stanice a jím vedený dav se pokusil lynčovat místního polského předáka Buchtu. O možném politickém a národnostním motivu přepadu četnické stanice se pisatel nezmiňuje.6

Nutno podotknout, že vedle novinových článků a četnických hlášení existuje k šumbarské kauze ještě záznam v památníku Četnického oddělení Slezská Ostrava. Jde o zápis poměrně lakonický, zmiňující jednak jména mrtvých a zraněných, jednak počet teroristů, kterých mělo být osm.7

S poukazem na citovaný údaj vystává jedna důležitá skutečnost. Počty útočníků se ve výše uvedených informačních zdrojích poněkud odlišují. Za nejdůvěryhodnější lze označit data uváděná v četnických hlášeních, ačkoliv i zde můžeme najít rozdíly. Stuchlíkova zpráva z 1. července se shoduje s pozdějším záznamem z pamětní knihy na osmi pachatelích. Další četnická relace z 3. července stejně jako novinářské údaje zase hovoří o větší skupině v rozmezí od 10 do 15 lidí, což může být poněkud nadsazené.

 

Zmatečně mnohdy působí rovněž zkomoleniny a stylistické patvary jmen jednotlivých četníků, které najdeme jak v novinových článcích, tak v četnických záznamech. Například zastřelený vrchní strážmistr se nejčastěji píše jako Scheitar, ale objevuje se i jako Šentar nebo dokonce Hajkar. Dlužno dodat, že ta poslední varianta pochází z krátkého záznamu pořízeného úředníkem Ministerstva vnitra na základě telefonické zprávy generálního velitele četnictva plukovníka Jana Mrázka, datované 2. července, která vycházela z informací předaných rovněž telefonicky Zemským četnickým velitelstvím v Opavě. Je tedy nanejvýš zřejmé, že takto získané údaje je nutné brát s rezervou.8

Jak vidno, přesná rekonstrukce toho, v jakém sledu se odehrála celá akce či kde konkrétně se zrovna nacházeli jednotliví přítomní četníci, je na základě dochovaných materiálů problematická. Svůj podíl na tom měla zřejmě i skutečnost, že se vše odehrálo prakticky během několika málo minut, což do jisté míry ovlivnilo jednotlivé výpovědi zúčastněných. To však nic nemění na skutečnosti, že troufalý skutek si jednak vyžádal mrtvé a raněné, jednak otřásl bezpečnostními poměry v regionu, kde už tak panovaly dosti napjaté vztahy mezi českým a polským obyvatelstvem.

 

Závažnost činu ostatně náležitě zapůsobila také na vysoká místa četnického aparátu.

Ze 7. července pochází relace z pera generálního velitele, který neskrýval rozhořčení nad tím, co se událo. Danou záležitost pokládal za důsledek nedostatku „pořádku, ostražitosti a dbalosti příslušníků četnických stanic“. Poukazoval též na „nedostatečný dohled i opomíjení patřičného vlivu a nutného poučení ze strany četnických představených“. Celý případ pak hodnotil jako „politování hodný ne jen pro ztráty životů a zranění četníků, ale také pro újmu, jím utrpí dobrá pověst četnictva a autorita státních úřadů“. Velmi se zasazoval o důkladné vyšetření kauzy a přísné potrestání každého, kdo se jakkoli provinil. Generální velitel si byl moc dobře vědom nelehkých poměrů, jež panovaly ve Slezsku. Neváhal je dokonce označit jako válečné. O to více jej pobuřoval fakt, že četníci v Šumbarku nebyli dostatečně ostražití a doslova se nechali nachytat na švestkách. Jak jinak lze vysvětlit skutečnost, že v místnostech, kde byli četníci, nebyly žádné zbraně?

 

Na citovanou zprávu reagovala relace velitele Četnického oddělení ve Slezské Ostravě kapitána Stuchlíka adresovaná zemskému četnickému veliteli v Opavě datovaná 15. července 1920. Dané hlášení vyznívá v kontextu předchozí relace jako obranné, nicméně poukazuje rovněž na další zajímavé skutečnosti související s kauzou. Píše se v ní, že k pokusu o přepadení stanice mělo dojít již v březnu stejného roku během noci. Tehdy byli „teroristé“ zneškodněni a předáni soudu. V reakci na uvedený čin byl na stanici zařazen druhý vrchní strážmistr. Stav mužstva činil tedy celkem deset mužů, z nichž byli v inkriminovaný den dva (jmenovitě vrchní strážmistr Krammer a strážmistr Holusa) služebně mimo Šumbark.9

Stuchlík obecně konstatuje, že k útokům na četnické stanice docházelo i dříve,10 přičemž úkolem četnictva bylo zmíněnému jevu zamezit. Jelikož však všechny předchozí agrese vůči četnictvu proběhly v noci, nebyl denní přepad vůbec očekáván. Navíc patřilo k běžným úkolům vykonávat vedle strážní služby ještě eskorty, asistence, obchůzky apod. V důsledku přednesených faktorů docházelo k vyčerpanosti mužů, takže nebylo možné držet strážní službu také během dne. Na fakt, že kasárna nebyla hlídána přes den, nadřízené orgány pohlížely negativně, proto Stuchlík obhajuje uvedenou skutečnost, dá se říci vcelku alibisticky, ještě jedním tvrzením. Podle něj panovala mezi obyvateli nespokojenost ohledně střežení stanice, poněvadž „na četnické stanice docházejí ve dne i v noci lidé o pomoc neb s udáním a byly docela stížnosti předneseny na to, že v noci nebyli lidé puštěni ihned do kasárny, protože se četníci napřed ozbrojit museli“. Samotné proniknutí pachatelů je pak přičítáno zejména nedostatečnému počtu přítomných mužů.

Svůj podíl viny podle Stuchlíka nesli též cizí důstojníci. Jak je na dokumentu v poznámce níže specifikováno, myslel tím francouzské důstojníky, kteří dle jeho vyjádření „jen překážejí, když něco podniknou a škodí“. Podrobněji pak svá nařčení upřesňuje a tvrdí, že když jsou zmínění důstojníci žádáni o pomoc, „aby např. zatkli nebezpečné zločince v polském záboru se známým jménem a bytem, slíbí a nic neprovedou“. Jak vidno, nebyla Stuchlíkovi přítomnost cizích elementů v rámci bezpečnostního aparátu zvláště po chuti. Domníval se, že náprava poměrů může nastat až teprve „po úplném odstranění cizích poručníků z řad dohody“.11

 

Jak vyplývá nejen z dobových novinových článků, ale i z úřednických relací, četníci neměli v době přepadení po ruce zbraně, aby se mohli bránit. Generální velitel se rozhořčeně pozastavoval nad tím, jak je možné, že „jeden četník si šel pro svou zbraň do svého bytu, druhý na půdu12 a že se tímto způsobem zbytek četnické posádky rozutíká, místo aby proti banditům společně rázně zakročil“. Stuchlík označil danou záležitost za „nešťastnou náhodu“ a obhajoval šumbarské mužstvo tvrzením, že při inspekcích, které na stanici v předchozích měsících vykonal, byly zbraně vždy na svém místě. Postačujícím trestem za nezodpovědnost vrchního strážmistra Scheitara, který výzbroj zanechal v bytě, je ztráta jeho života. Alespoň tak to vnímal Stuchlík.13

 

Pohřeb padlých proběhl 3. července. Slavnostního převozu těl z nemocnice v Zábřehu nad Odrou se mimo reprezentantů četnictva a úřadů zúčastnilo několik tisíc lidí. Určité rozpaky vyvolala nepřítomnost zástupců mezinárodní plebiscitní komise, kteří se patrně zdrželi účasti z obav před nařčením ze stranění Čechoslovákům. Pikantní na věci bylo, že četnictvo komisi formálně podléhalo, takže útok na četnickou stanici byl z právního hlediska útokem proti autoritě mezinárodní komise. Objevily se dokonce spekulace, že členové komise před pietním aktem upřednostnili návštěvu večírku pořádaného italskou delegací. Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že komisi v jiných případech polský tisk naopak vinil z nadržování české straně a že její činnost byla tiskem obou táborů líčena dost jednostranně.

 

Na pohřbu kromě duchovního a prefekta Michálka promluvili také kapitán Stuchlík a pracovník československé plebiscitní komise dr. Břeský. Padlí byli poté převezeni na hřbitovy dle své domovské příslušnosti. Šoltys byl pochován v Radvanicích. Scheitar prý pocházel z Vrbna pod Pradědem, nicméně jeho ostatky byly převezeny do Široké Nivy u Bruntálu. Krupa, který pocházel z Dolního Žukova na Těšínsku, spočinul v Orlové. 14 Nad hrobem českých obětí těšínského konfliktu v Orlové byl v roce 1928 zbudován Pomník padlým za Těšínsko, kde je mezi jinými dodnes uvedeno jméno Ludvíka Krupy.

 

Dochovala se také žádost Krupovy matky o finanční podporu, z níž se dozvídáme, že dotyčný sloužil přes tři roky v armádě a téměř šest let u četnictva.15 Krupa zřejmě patřil mezi četníky původem z Těšínska, kteří byli cíleně převeleni do své domoviny, aby se mohli zúčastnit hlasování v plebiscitu. Jinak se četnická správa naopak snažila četníky služebně zařazovat do oblastí, kde neměli rodinné vazby, aby se předešlo střetům zájmů. S výjimkou Ludvíka Krupy se bohužel k šumbarským padlým nepodařilo zjistit bližší informace.

Zcela přirozenou reakcí na přepadení stanice v Šumbarku se staly návrhy na bezpečnostní opatření, která by podobným událostem předcházela. Generální velitel doporučoval, aby četnické stanice v ohrožených oblastech byly „vlastními silami podle potřeby rozmnoženy“ a aby byla ve dne i v noci zavedena dozorčí služba, pokud to ovšem okolnosti dovolí. Zmíněný dovětek svědčí o tom, že si generální velitel byl dobře vědom limitů, které mělo četnictvo po vzniku republiky z hlediska jak početního stavu mužstva, tak komplikovaných poměrů, a to nejen ve Slezsku, ale i jinde, zvláště pak v pohraničí.16

O zcela konkrétních opatřeních se mluví v pamětní knize četnického oddělení. S poukazem na nutnost posílit jednotlivé stanice „bylo u třech oddělení (…) přijato 35 výpomocných četníků a přiděleno od jiných velitelství 200 mužů“.Dále měly být početně rozmnoženy stanice se stavem pouze čtyř mužů (slabší nebyly).17

Svědkem tehdejších událostí byl mimo jiné dr. Ferdinand Pelc, předseda čsl. plebiscitní komise a Slezské Matice osvěty lidové, který se dostavil po šumbarském incidentu na místo činu a který se k celé události vyjádřil rovněž v tisku.

Ve stati uveřejněné v Lidových novinách 2. července se hovoří o neudržitelných bezpečnostních poměrech na Těšínsku, které jsou dokládány právě šumbarským případem.18 Zdůrazněno bylo, že postřílení četníci se nacházeli ve službách mezinárodní komise. Dr. Pelc se zasazoval za opatření chránící obyvatelstvo. Konkrétně šlo o to, „abybyli ze země vypověděni cizinci a nebezpečné živly, aby silnice byly střeženy a aby každá podezřelá osoba byla nucena se legitimovati a konečně aby zvýšen byl počet četnictva, které by však musilo konat službu“. V závěru textu se informuje také o vyjádření předsedy mezinárodní komise pana de Maneville, jež „vyslovil politování nad událostmi a prohlásil, že vojsko dostane přísné rozkazy, aby bezohledně vystupovalo proti všem rušitelům klidu“.19

Šumbarský případ nebyl zdaleka jediným incidentem, který se odehrál v oné bouřlivé době, respektive nebyl jedinou násilností, která zatížila již tak pohnuté vztahy na Těšínsku. O situaci ve zmíněném regionu v daném období vypovídají právě paměti20 dr. Ferdinanda Pelce. Na jaře roku 1920 nastává podle něj „jedno z nejpohnutějších období v historii plebiscitu a Těšínska vůbec“.21 V samotné knize je pak jmenovitě uvedeno dost konkrétních příkladů násilí, které se staly nevyhnutelným důsledkem atmosféry připravovaného plebiscitu, neboť obě zainteresované strany bojovaly doslova o každý hlas.

Citované tvrzení podporují dále jednak četnické relace, jednak text památníku Četnického oddělení ve Slezské Ostravě, kde jsou rovněž zachyceny incidenty odehrávající se na plebiscitním území v uvedené době. Konkrétně se jednalo kupříkladu o přepadení Doubravy polskou „tlupou“ 26. května22 nebo zadržení šesti ozbrojených polských „teroristů“ na útěku do Těšína 25. června. Není od věci uvést také útok na eskortu při vstupu do vlaku na stanici Darkov.23 Informace o tomto činu se objevuje v novinových článcích spolu se zprávou o Šumbarku. Častým jevem bylo též vhazování pum do domů.24

 

Podle Pelcových vzpomínek takovýchto případů byly stovky. Ze závažnějších excesů uvádí třeba přepadení Dětmarovic 17. května 1920 nebo Slezského domu v Těšíně o den později.25

Nutno zdůraznit, že k podobným případům docházelo jak na polské, tak na české straně,26 což okrajově zmiňují také četnické prameny. Pamětní kniha Četnického oddělení ve Slezské Ostravě tak například připouští, že na oplátku za vypovídání českých příslušníků z bytů v polském záboru, docházelo k pokusům o vyhánění Poláků z našeho území, které se nezodpovědným živlům někdy i podařilo.27

Je zřejmé, že kvůli podobným incidentům vzrůstalo vzájemné napětí mezi obyvatelstvem v obou záborech. Dobře si toho byl vědom i Pelc, který doslova napsal, že „po šumbarském případu bylo však už rozčilení takové, že bylo zabráněno odvetě jen s napětím všech sil. Bylo mi však tenkrát jasno, že je to naposled, a že ještě jeden takový případ, jako byl šumbarský a je po klidu! Bylo naším štěstím, že už pak k takovému případu nedošlo“.28

Reakcí na zostřenou atmosféru a probíhající násilnosti se přirozeně stala obranná bezpečnostní opatření. Oficiálně byla péče o bezpečnost svěřena jak četnictvu, tak dohodovému vojsku. Pelc ovšem přiznává, že „tyto orgány na udržení klidu a pořádku a na zabezpečení osobní a majetkové bezpečnosti“ nestačily. Jak však záhy dodává, „četnictvo se osvědčilo v těch dobách znamenitě“. Činí uznání namáhavé a obětavé službě, kterou „za nesmírně těžkých poměrů pro republiku a pro obyvatelstvo pod vedením pp. setníků Bauera29 a Stuchlíka“ četnictvo vykonalo.30

Oboustranné násilnosti výrazně komplikovaly přípravu plebiscitu, který byl odkládán. 19. května byl dokonce mezinárodní plebiscitní komisí vyhlášen výjimečný stav s účinností od 22. května. O osudu Těšínska tak nakonec rozhodla po složitých jednáních bez plebiscitu arbitráž dohodových mocností.31 Na základě definitivního usnesení z 28. července 1920 bylo území Těšínska rozděleno mezi Československo a Polsko.

Není pochyb o tom, že četnická služba byla v době sporu o Těšínsko velmi náročná. Někteří příslušníci četnictva si proto za svou obětavou práci vysloužili vyznamenání nebo pochvalná uznání. Patřilo k nim rovněž sedm četníků ze stanice v Šumbarku, kteří byli doporučeni na čsl. válečný kříž. Prakticky se jednalo o všechno zbylé osazenstvo stanice, které zůstalo ve stavu po polském útoku. Na vyznamenání byl navržen rovněž tamní četník na zkoušku Volný, který během přepadu jako jediný střílel po prchajících pachatelích. Dotyčný byl však ze stavu četnictva propuštěn 31. srpna. Důvodem byla jednak jeho údajná morální nespolehlivost, jednak kázeňský přestupek, jehož se dopustil 5. srpna 1920, kdy se vzdálil z kasáren, opil se a následně vypálil z rozpustilosti tři rány z pušky.32 Dost možná se jednalo o důsledek psychického vypětí v důsledku náročných poměrů na plebiscitním území.

Zbývá zodpovědět důležitou otázku – byli pachatelé onoho troufalého činu vůbec dopadeni? Na základě dochovaných úřednických materiálů nelze jednoznačně odpovědět, protože o tom záznamy chybějí. Nicméně najde se i pár zajímavých indicií. Jedna z nich uvádí, že útok provedli teroristé POW,33 přičemž jeden z uprchlých pachatelů byl dopaden českými četníky 11. července v Horní Suché, ale před stanicí shluklý dav mu dopomohl k útěku.34

Pátrání po útočnících zřejmě příliš úspěšné nebylo, o čemž svědčí relace zemského velitele v Opavě plukovníka Josefa Hammera z 15. listopadu roku 1921. Zpráva vznikla na základě novinářského článku ze 7. října roku 1921 uveřejněného v Národní politice. Hovořilo se zde o tom, že se četníkům podařilo přijít na stopu šumbarským vrahům a že bylo zatčeno 14 osob. Na dotaz Ministerstva vnitra ohledně pravdivosti uvedených údajů se ovšem zemský velitel Hammer vyjádřil negativně, přičemž neopomněl zdůraznit, že se již ohledně případu vyrojilo mnoho verzí, které se dosud vždy ukázaly jako nepravdivé.35

Šumbarské události po nějaký čas zůstaly v širším povědomí české veřejnosti na Těšínsku. Spolek pro poctu padlých za Těšínsko se sídlem v Orlové ve druhé polovině 20. let dokonce plánoval natočit filmový dokument o československo-polském územním sporu,

jehož součástí se měla stát také rekonstrukce útoku na četnickou stanici. Autoři projektu proto žádali úřady o zpřístupnění budovy stanice a přidělení některého z četníků, sloužících v roce 1920 v Šumbarku, jako konzultanta.36 Kvůli nedostatku finančních prostředků se záměr bohužel nezdařil. Pozdější společenský a politický vývoj pak události plebiscitní éry značně zastínil...

Přepadení četnické stanice v Šumbarku tedy nelze z hlediska předložených informací považovat za ojedinělý akt násilí. Jednalo se o jeden z mnoha případů excesů odehrávajících se na plebiscitním území. Nebylo to naposledy v dějinách první republiky, kdy se pohraniční region stal ohniskem bojů a kdy byly přepadeny četnické stanice. Zejména v září roku 1938 došlo k řadě krvavých incidentů. Zatímco tragické události v Habartově a Bublavě37 jsou dnes poměrně známy a připomínány, málokdo si uvědomuje, že analogické případy doprovázely nejen zánik republiky, ale též období jejího vzniku.

 

 

 

1 Návodem pro konečné uspořádání se měl stát plebiscit uskutečněný na celém území Těšínska, jehož podmínky byly schváleny 22. září 1919. Úkolem dohlížet na jeho správné provedení byla pověřena mezinárodní plebiscitní komise se sídlem v Těšíně. Jí podléhaly československá (v Moravské Ostravě) a polská (v Těšíně) plebiscitní komise. (BÍLEK, Jiří: Kyselá těšínská jablíčka, Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938 a 1945. Praha 2011, s. 88.)

 

2 V plebiscitním období se na udržování klidu v regionu podílely vojenské jednotky dohodových mocností.

3 Národní archiv (NA), fond Ministerstvo vnitra – stará registratura (dále jen MV), kart. 1391.

4Polský teror vzrůstá. Organizované přepadání a vraždění českých četníků, Lidové noviny, 2. 7. 1920, s. 2.

5Podrobnosti o přepadení četnické stanice v Šumbarku, Lidové noviny, 3. 7. 1920, s. 2.

6Z wypadków w zaglebiu. Gwiazdka Cieszyńska, 3. 7. 1920, s. 1.

7 Zemský archiv Opava (ZAO), fond Četnické oddělení Slezská Ostrava (ČOSO), Památník velitelství četnického oddělení 1918–1928 (1930) (dále jen Památník).

8 MV, kart. 1391.

9 Národní archiv (NA), fond Generální velitel četnictva (GVČ), kart. 51.

10 Konkrétní případ útoku na četnickou stanici se odehrál 12. března v Loukách. Budova byla v noci poškozena asi 30 ručními granáty, přičemž jeden strážmistr utrpěl zranění. Až ráno dorazila pomoc z Karviné, kam se v noci uchýlil velitel stanice spolu se dvěma četníky, když zpozoroval, co se děje. (ZAO, ČOSO, Památník.)

11 NA, GVČ, kart. 51.

12 Četník na zkoušku Volný bydlel na půdě, protože nikde nebylo volné místo, a u své postele měl i zbraně.

13 NA, GVČ, kart. 51.

14Pohřeb zavražděných četníků. Lidové noviny, 4. 7. 1920, s. 3; MAREK, Jan (ed.): Památník vydaný ku slavnosti odhalení pomníku, postaveného na hřbitově v Orlové padlým při obsazování Těšínska a za plebiscitu. Orlová 1928.

15 NA, MV, kart. 1299.

16 NA, GVČ, kart. 51.

17 ZAO, ČOSO, Památník.

18 Zmiňována je i zákeřná vražda dělníka Karla Témy z Německé Lutyně a přepadení četníků v Darkově.

19Protest předsedy čs. plebiscitní komise, Lidové noviny, 2. 7. 1920, s. 2.

20 PELC, Ferdinand: „O Těšínsko“. Vzpomínky a úvahy. Slezská Ostrava 1928.

21 PELC, Ferdinand: „O Těšínsko“. Vzpomínky a úvahy. Slezská Ostrava 1928, s. 126.

22 Polská bojůvka přepadla 26. května Doubravu, přičemž smrtelně zranila četnického závodčího Františka Bobka. Jeho kolega závodčí František Valášek přišel následkem zranění o nohu. (ZAO, ČOSO, Památník.)

23 Četnická eskorta byla atakována 30. června při nástupu do vlaku, následkem čehož strážmistr Alois Schuster utržil tři rány do zad, závodčí Jan Brošovský jednu ránu do pravého boku a závodčí Alois Janša dvě rány do pravého stehna. (ZAO, ČOSO, Památník.)

24 ZAO, ČOSO, Památník.

25 V prvních dvou květnových týdnech se odehrály protipolské násilnosti v Orlové a okolních hornických obcích, načež následovaly „odvetné“ polské výpravy proti Dětmarovicím a proti koždoňovcům v Těšíně. (GAWRECKI, Dan: Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918–1938. Studie o Těšínsku 15. Český Těšín 1999, s. 56–57.)

26 Český a polský pohled na události v tomto regionu podává publikace vycházející z projektu „XX. století na Těšínsku“ (GĄSIOR, Grzegorz (ed.): Zaolzí. Polsko-český spor o Těšínské Slezsko 1918–2008. Varšava 2008.)

27 ZAO, ČOSO, Památník.

28 PELC, Ferdinand: „O Těšínsko“. Vzpomínky a úvahy. Slezská Ostrava 1928, s. 134.

29 Major a později podplukovník Adolf Bauer působil v té době jednak jako styčný důstojník mezi čsl. plebiscitní komisí a zemským četnickým velitelstvím (NA, GVČ, kart. 2), jednak též velel Četnickému velitelství při mezinárodní správní komisi v Karviné. Dne 1. března 1920 bylo totiž čsl. plebiscitní území na nátlak Poláků rozděleno mezi dvě četnická oddělení. Území, v jehož čele stál Bauer, zahrnovalo 22 stanic z obvodů Bohumín, Karviná, Orlová a Dolní Suchá. Zbytek oblasti připadlo pod četnické oddělení ve Slezské Ostravě. (ZAO, ČOSO, Památník.)

30 PELC, Ferdinand: „O Těšínsko“. Vzpomínky a úvahy. Slezská Ostrava 1928, s. 134–135.

31 Blíže k průběhu vyjednávání o arbitráži viz GAWRECKI, Dan: Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918–1938. Studie o Těšínsku 15. Český Těšín 1999, s. 57–63.

32 NA, GVČ, kart. 3, sign. 216 dův./20.

33 Z místního obyvatelstva vznikaly během sporu o Těšínsko polovojenské organizace řízené důstojníky – polská (Polska Organizacja Wojskowa – POW) a její podřízené složky a česká (Občanská obrana). (GAWRECKI, Dan: Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918–1938. Studie o Těšínsku 15. Český Těšín 1999,s. 55.)

34VALENTA, Jaroslav: Česko-polské vztahy v letech 1918–1920 a Těšínské Slezsko. Ostrava 1961, s. 263 a 436.

35 MV, kart. 1391.

36 Státní okresní archiv Karviná, Spolek pro poctu padlých za Těšínsko, kart. 3.

37 Blíže např. MAREK, Jindřich: Smrt v celním pásmu. Cheb 2000.; HOLUB, Ota: Stůj! Finanční stráž! Praha 1987.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.