Zdroj: http://havirov-historie.cz/vzpominky-vilema-przeczka/16.udalosti-roku-1968  •  Vydáno: 25.9.2017 6:00  •  Autor: Vilém Przeczek

16. Události roku 1968

16. Události roku 1968

Část XVI. Události roku 1968
V roce 1968 nastal pozitivní zvrat v politice, ale došlo také ke vstupu armád Varšavské smlouvy na naše území a k následné normalizaci. To vše změnilo mé plány. Uvažoval jsem o samostatném podnikání. Bohužel vše zůstalo při starém. Na pracovišti se v podstatě nezměnilo nic jen několik vedoucích pracovníků, kteří se angažovali do Dubčekovy politiky muselo opustit svá postavení.

I stranící, kteří nebyli tak skalní, na situaci doplatili. Mně se to netýkalo, protože jsem ve straně nebyl. Následovaly však prověrky, kterými musel každý hospodářský pracovník projít. Z naší skupiny jsem byl první, který šel před komisi. Seděl tam nový ředitel závodu, předseda strany, nový předseda závodního výboru a ještě tři lidé, které jsem neznal. Dostal jsem otázku, jaký mám názor na vstup armád varšavské smlouvy na naše území. Bez váhání jsem odpověděl, že mi to připomíná rok 1939, kdy Hitler obsadil republiku, aniž by ho náš národ o to požádal. Začali mne přesvědčovat, že se to nemůže spojovat s Hitlerem. Ten byl náš nepřítel a armády varšavské smlouvy nás přišly před nepřítelem chránit. Po zhruba patnácti minutách diskuse mne propustili a já se vrátil do své kanceláře. Kolegové na mne koukali jak se tvářím a ptali se na průběh. Řekl jsem jim jak to probíhalo a oni prohlásili, že z toho asi budu mít problémy. Nestalo se nic, protože tam seděli lidé stejného mínění jako já, jen s tím rozdílem, že měli obavy to říct otevřeně, aby nepřišli o místo, které zastávali. Mně o nic nešlo, protože jsem měl v rukou řemeslo a to mi vzít nemohli. Rok poté v srpnu jsme se s chlapama probirali situaci z roku 1968 a padl návrh, že na protest příjdeme všichni do práce v černém obleku. Jezdil jsem do práce autem a vždy ráno jsem brával se sebou svého zetě, který rovněž pracoval v Ostravě, ale u jiného podniku. Když ráno uviděl, že se oblékám do černého, ptal se proč. Řekl jsem mu důvod a on hned na to reagoval , že se také jde převlékat. Vyjeli jsme a na silnici v Hranečníku nás zastavila hlídka veřejné bezpečnosti (V. B.) Žádali doklady a po kontrole se zeptali, proč jedeme v černém do práce. Odpověděl jsem, že po směně jdeme na pohřeb. Propustili nás. Zetě jsem vysadil na místní dopravu a jel do dílny v Přívoze. Obyčejně jsem byl v zaměstnání první. Čekal jsem na příchod ostatních. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že všichni přišli normálně oblečeni. Byl jsem sklamán a přesvědčil jsem se, že lidé často jiank mluví než činí. Navíc mne čekal den, kdy jsem musel objíždět svůj rajón v černém obleku a vysvětlovat pravdivý důvod. Očekával jsem posměch, ale všichni se tvářili vážně. V zaměstnání nedocházelo k žádným dalším změnám, život běžel dál.

V roce 1970 jsem obdržel dva poukazy na 14 dnů do Bulharského Izgrevu, kde náš podnik měl rekreační středisko, které se skládalo z deseti buněk. Každá pro čtyři osoby, ale zároveň jsem dostal lázně. Musel jsem se rozhodnout. Do Bulharska jsem poslal manželku s naším vedoucím skupiny, který tam jel se svou manželkou také a já jsem zvolil lázně. V příštím roce jsem jel zase já sám na reciprační rekreaci do Jugoslávie. Tenkrát se k nám Jugoslávci chovali velmi přátelsky a odsuzovali to, co se u nás stalo v roce 1968. Po návratu z této dovolené si mě předvolal do kanceláře vedoucí výroby a pověřil úkolem vybudovat výrobní dílnu takového typu jako byla v Praze. Tam pracovaly ženy pod vedením mistra a dvou zkušených předáků. Na mou otázku jak si to představuje odpověděl: „ Pracoval jsi tam, znáš problematiku, prostory na to jsou a dají se rozšířit. Dostaneš 10 ženských a rozjedeš výrobu tak, aby montážníci přecházeli ze stavby na stavbu a do dílny nejezdili.

Dovolená v Jugoslávii – Poreč - rok 1971. Na lodi jsem druhý z leva.
Dovolená v Jugoslávii – Poreč, rok 1971. Na lodi jsem druhý z leva.
Ženský kolektiv klempířské dílny který jsem zakládal v roce 1971
Ženský kolektiv klempířské dílny který jsem zakládal v roce 1971

Do třech dnů přijdeš za mnou se svým projektem. Posoudíme a rozhodneme. S mou podporou můžeš na 100% počítat.“ Na mou otázku odkud vezme ty ženské, mi odpověděl, že z inzerátu. Po třech dnech jsem mu předložil své požadavky, se kterými vedení souhlasilo, jen mi nechtěli dát parťáka, kterého jsem žádal. Nakonec i s tím souhlasili, byli nuceni přistoupit na moje argumenty. Určili datum a 1. 8. 1971 se vše rozjelo naplno. Starostí bylo hodně, ale práce byla zajímavá a fungovala dle mých představ. Jen doma to začalo skřípat.

Manželka dostala anonymní dopis, ve kterém se psalo, že moje vztahy k jedné mé brigádnici nejsou jen pracovní. Lež to nebyla. I já jsem věděl, že moje žena se schází za mými zády s jedním známým z vesnice. Toleroval jsem to, protože měla k tomu důvod. Nechtěla být pořád sama doma a čekat. Jednou, když děti šly spát, začali jsme probírat situaci. Dohodli jsme se, že nebudeme dělat žádné scény a že se pokusíme vztahy narovnat. Manžel mé spolupracovnice už nebyl tak tolerantní. Zakázal své ženě chodit do zaměstnání a z titulu své funkce, byl hlavním ekonomem na generálním ředitelství PSO, přinutil závod k rozvázání pracovního poměru své ženy. Měli mezi sebou už dávno hádky a výstupy. Ona požádala už dříve o rozvod, ale on s rozvodem nesouhlasil. Když ji zavřel doma, nepokoušel jsem se s ní setkat. Věděl jsem vše o ní od jiných lidí. Totéž se dělo i u přítele mé ženy. Byl v rozvodovém řízení. Jeho paní mne jednou potkala a po pozdravu mě oslovila. Zeptala se mě jestli vím, že její manžel se schází s mou ženou. Když jsem jí odpověděl, že to vím, divila se proč z toho nevyvodím důsledky. Řekl jsem, že se to nějak vyřeší. Pohrdavě se se mnou rozloučila a odešla. Jednou večer, když jsme s ženou ulehli, začal jsem debatu na toto téma. Řekl jsem ženě, že se s mou přítelkyní už nescházím a z jakých důvodů. Dal jsem manželce návrh, aby také přerušila své vztahy a že bych přivítal, kdybychom začali znova. Po chvilce mlčení mi odpověděla, že to asi tak rychle nepůjde. Odpověděl jsem, když to nepůjde najednou, tak to nepůjde nikdy a že budu muset najít nějaké jiné východisko. Na tom náš rozhovor skončil.

V té době náš podnik rozjížděl velkou výstavbu bytu v Brně a potřeboval tam řemeslníky všech profesí. Promyslel jsem plán, se kterým jsem hodlal seznámit našeho ředitele závodu. Krátce na to jsem ho požádal o přijetí. Na otázku proč jsem přišel, jsem mu řekl po pravdě: „Řediteli, znáš mou rodinnou situaci. Rozhodl jsem se najít řešení, jak začít znova. Vím, že závod potřebuje někoho v našem oboru na Brněnský úsek. Já bych to vzal komplexně v oboru klempíř i pokrývač s tím, že bych zajišťoval vše po hospodářské i organizační stránce. Mám ale podmínku, že tam budu mít zajištěné stabilní ubytování a sepíšeme o tom písemnou smlouvu.“ Když mne vyslechl, zněla jeho odpověď: „To beru. Máme určitou kvótu bytů pro zaměstnance, kteří podepíšou stabilizační smlouvu na 10 let. Zajdi si na osobní oddělení a jestli tam mají nějaký jednopokoják, tak ti ho dám.“ Když jsem došel na osobní oddělení, úřednice už věděly důvod mé návštěvy. Podívaly se do seznamu a sdělily mi, že jeden jednopokojový byt je na ulici Absolonové v Brně — Komín. Jestli ho chci, dají mi hned plánek bytu a po jeho kolaudaci si mohu převzít klíč. Samozřejmě jsem souhlasil. Vše ostatní už šlo ráz na ráz. Byl jsem vyslán ještě se dvěma zástupci závodu služebně do Brna a při té příležitosti jsem si měl vyzvednout klíče od mého bytu. Můj nástup na nové pracoviště byl určen na datum 1. 11. 1972. Do konce října téhož roku, jsem předal své dosavadní pracoviště mému nástupci, kterým se stal můj dosavadní parťák v ostravské dílně. Také doma jsem si připravoval věci ke stěhování. Manželce jsem sdělil své rozhodnutí s tím, že po mém odstěhování si může přivést domů svého přítele. O rozvodu jsem neuvažoval a majetek hodlal spravovat beze změn. Na nejmladšího syna budu každý měsíc posílat dohodnutou částku a všechny poplatky týkající se majetku budu hradit v plné výši. Z manželčiny strany jsem očekával příslib, že poskytne potřebnou pomoc otci a jeho družce tak, jako bych byl doma já. S sebou jsem bral jen ty nejpotřebnější věci a ostatní jsem ji ponechal. Do posledního dne nikdo jiný kromě nás dvou o celé věci nic nevěděl. Poslední večer jsem své rozhodnutí oznámil svým dětem i otci. Překvapení bylo velké a otec se mne ptal, co bude s nimi. Řekl jsem mu, že se nerozvadíme a vše zůstane při starém s tím rozdílem, že místo mne tam bude ten, o kterém se ve vesnici šuškalo. Den před odjezdem jsem se odvážil zavolat telefonem mé bývalé spolupracovnici, co podnikám a zeptal se, zda by chtěla se mnou do Brna odjet. Chvíli bylo ve sluchátku ticho a pak mi řekla: „Zastav se pro mě, jedu s tebou, budu tě čekat.“ Ona nechala dopis na rozloučenou a odjela se mnou do Brna.