Nejnovější fotogalerie

Spolek

havirov-historie.cz

Sponzoring

Naši partneři



Vyhledávání

Facebook

Facebook.cz

Kontakt

Kamil Křenek
www.havirov-historie.cz
+420 775 878 925
historie.havirov@gmail.com

Pozdrav z Havířova

Počítadlo přístupů

TOPlist

Obsah

Aktuální zpravodaj

Náš banner

havirov-historie.cz

Odkazy

Poslední komentáře

05. Učněm v době války

Oceňuji vzpomínky "obyčejného člověka" na dobu, kterou si ani my starší a pokročilí nepamatujeme. Žádná velká historická dramata, jen život "obyčejných lidí" z domků a chalup ve Slezsku. Děkuji, Karel Jasiok

Zaslal/a: Karel Jasiok  •  Čas: 10.7.2017 14:02

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

Roubenka se bude s velkou pravděpodobností bourat. Dřevěná část je komplet prolezlá.

Zaslal/a: Kamil Křenek  •  Čas: 9.6.2017 12:37

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

A jaký bude další osud roubenky?

Zaslal/a: PanHerrMann  •  Čas: 9.6.2017 12:24

3. část: Období 2. světové války

Už nějaký čas se snažím prostřednictvím Google map, bohužel bez úspěchu, vypátrat před jakým kostelem stojí strýc Karel se svými spolubojovníky v Boloni (Bologna) 20. května 1945. Bude někdo úspěšnější než já? 20. května 2015 tomu bude 70 let, co si po ...

Zaslal/a: Jasiok  •  Čas: 10.5.2015 1:37
Kategorie: Vzpomínky Viléma Przeczka

03. Školní léta před válkou

03. Školní léta před válkou

Část III. Školní léta před válkou
V září roku 1934 jsem nastoupil předčasně jako prvňáček do polské lidové školy v Šumbarku. Není to omyl, ani chyba, tenkrát to byl záměr. Vzhledem k národnostním třenicím, se toto přenášelo i na školy a školní mládež. V naší obci byly školy dvě – česká a polská. Česká škola byla stará a zchátralá. Polská škola byla novější, o třech třídách a bytě ředitele.

Při zápisech do škol byly o děti tahanice formou různých slibů i výhrůžek týkajících se rodičů. Aby se udržel počet žáků braly se vyspělejší děti předčasně do školy a mezi těmi jsem byl i já. V budově polské školy se vyučovalo ve dvou třídách v patře polsky a třída v přízemí sloužila českým dětem. Vzhledem k národnostním třenicím se upravovaly i vyučovací doby tak, aby se děti mezi sebou nervaly. Já jsem byl ve škole skoro celé dny. Dopoledne ve třídě a odpoledne s rodiči na školní zahradě. Do školy jsem chodil rád. V jedné věci jsem měl nevýhodu. Když jsem něco provedl, táta nebo jeho žena to hned věděli. Když jim to neřekl ředitel, tak to hned vykecala ředitelova dcera Ilza, protože jsme chodili do stejné třídy.

Každým rokem o prázdninách se moji rodiče starali jeden měsíc o ředitelův byt i o jejich pejska „Pucika“. Ředitelova rodina pravidelně odjížděla o prázdninách na měsíc do Karlových varů. Když jsem byl trochu větší dostal táta nabídku od mé kmotřenky, že mě může o prázdninách přivést na 14 dnů k ní na chalupu. Byl to takový menší statek, ve kterém hospodařili dva majitelé. Půlka této usedlosti patřila kmotřence a strýci. Kmotřenka byla sestrou mé zesnulé maminky, ale mým kmotrem byl bratr mého otce František. Strýc pracoval na šachtě a chodil jen na noční směny. Ve dne většinou spal, ale nejen z důvodu nočních šichet, ale také proto, že se ze směny vracel pozdě a opilý. Do práce i z práce se tenkrát chodilo pěšky a hospod i kamarádů z „mokré čtvrti“ bylo dost a šenkýři nalévali na dluh, který se musel o výplatě zaplatit, takže kmotřenka ze strýce moc velkou radost neměla. Měli dvě dcery a jednoho syna. Syn byl nejstarší a říkali mu Polda čili Leopold. Pak byla Helena a nejmladší Anička, která byla ode mě o rok starší. U nás doma si bída s nouzí podávaly ruce, ale u kmotřenky, přesto, že strýc byl trochu nezodpovědný, bylo lépe. Byl dobytek, pole a hodně práce, ale díky kmotřenky bylo všeho dostatek. Byla to žena velmi laskavá, dobrá hospodyňka a uměla všechny těžkosti zvládat s nadhledem. Žila jen pro rodinu a hospodářství. Finanční prostředky získávala prodejem mléka, másla a vajec. Měla stále odběratele, kterým to odvážela čerstvé na upraveném kole. Maso a tuky byly pro domácí spotřebu. Obilí se vozilo do blízkého mlýna, z čehož byla mouka a šrot pro dobytek. Vozilo se to ručně na vozíčku nebo na trakaři. Byla to těžká dřina, ale tak se žilo a lidé to zvládali. Kmotřenka se práce nebála a vedla k ní i své děti.

O prázdninách mi otec řekl, že půjdu ke kmotřence do služby. Tehdy už pár dní vydatně pršelo a všude bylo vody až až. Řeka Lučina vystoupila z břehů a celé údolí u mlýna bylo pod vodou. Otec neměl čas a ani chuť se mnou jít a řekl, že jsem dost velký na to, abych to zvládl sám. Sbalili mi do rance to nejpotřebnější a já jsem vyrazil jak Honza na zkušenou do světa. Na plánku byl zakreslený kříž Boží muky u císařské cesty (tak se říkalo cestě z Ostravy do Těšína). Byl to orientační bod, u kterého jsem měl odbočit doleva směrem k lávce přes Lučinu. Ušel jsem tak asi 500 kroků a zjistil, že se dál nedostanu. Cesta, louky i lávka byly pod vodou. Vracet domů jsem se nechtěl. Začal jsem přemýšlet, co udělat, abych se dostal přes vodu. Vzpomněl jsem si, že vlaky, které jezdí z Těšína do Ostravy přes naši obec, jezdí po náspu a když půjdu po těch kolejích, přes vodu se dostanu. Šel jsem tedy po kolejích a měl štěstí, že v té době žádný vlak nejel. Došel jsem do cíle celý promoklý. Všichni se divili, že jsem to zvládl. Kmotřenka se hněvala na mého tátu, že mne nechal v takovém nečase jít samotného a slibovala, že mu to vytkne. Převlékli mne do suchého, dali najíst a já usnul, jak by mě do vody hodili. Za krátký čas se obloha vyjasnila a já jsem se zapojil do jejich pracovního rytmu. Vždy se pro mě našla nějaká činnost. Ve volných chvílích jsme s Aničkou a dětmi od sousedů skotačili a hráli si. U kmotřenky se mi líbilo a chutnalo mi. Obzvlášť jsem si pochutnával na vařených vejcích. Kmotřenka i po letech, když jsem ji navštívil i se svými dětmi, pokaždé mě hostila vařenými vejci a říkala: „Jez, vždyť si je měl tak rád.“

Další školácký příběh se odehrál o jiných prázdninách. Tátova sestra Aloisie, která se vdala do Polska měla syna Gustava, který byl ode mě o dva roky starší. Rodina vlastnila ve Skočově dva domky, které pronajímala. Sami bydleli jen v kuchyni a jedné světnici. Strýc měl v té době jen příležitostné zaměstnání. Jezdil ještě se dvěma kumpány někde do vnitrozemí nakupovat ryby, které v kádích koňmo rozváželi do prodejen. Občas přijeli k nám do vesnice na návštěvu. Teta zde měla ještě žijícího otce a hodně sourozenců. Strýc byl původem z vedlejší vesnice, ale jeho rodiče odešli ještě za Rakouskouherska do horního Slezska a tam zůstali. Při jedné z těchto návštěv a bylo to právě o prázdninách, nabídla teta mému otci, že mě vezme na 14 dnů k sobě do Skočova. Otec s tím samozřejmě souhlasil. Byl rád, že se mě na chvíli zbaví, ale ptal se jak mě tam chtějí dostat přes hranici, když nemám žádné doklady. Teta mu ale řekla, že už to nějak pořeší. Oba totiž měli ve svých pasech zapsaného syna. Při příjezdu do Českého Těšína se rozdělili. Teta šla se mnou jako první přes hranici. Řekla mi jenom, ať nic neříkám a kdyby se mě někdo ptal jak se jmenuji, ať řeknu Gustav. Nesměl jsem se splést, jinak by bylo zle. Přešli jsme přes hranici bez komplikací a za mostem jsme čekali na strýce. Ten si dal ještě na české straně pivečko a asi za půl hodiny se objevil s Gustavem. Tak jsem byl přepašován do Polska a získal 14 dnů pobytu v zahraničí. Jejich zahrada sousedila s pěkným sportovním stadionem, na kterém se mimo jiné hrál i tenis. Chodili jsme tam s Gustavem sbírat míčky za 10 grošů na hodinu. Oba jsme si občas zaběhli do města na zmrzlinu za svoje. Také jsme trochu šetřili, protože jsme se rozhodli koupit udici a chodit do Mlynky chytat ryby. Ve Visle jsme chytat bez povolení nesměli. Mlynka byl malinký přítok Visly. Všechno jsme si pořídili podle plánu, ale vždy jsme se hádali, kdo bude mít prut v rukách. Jednou nás slyšel strýc, jak se hádáme. Přišel k nám a ptal se proč se hádáme. Začali jsme jeden přes druhého vysvětlovat proč a on na to, ať mu tu udici ukážeme. Když mu ji Gustav podal, vzal ji a přes koleno několikrát zlomil. Pak dodal, že to udělal proto, abychom se neměli o co hádat a odešel. Seděli jsme s Gustou vedle sebe a brečeli jako jeden. Čtrnáct dní uběhlo jako voda a já musel domů. Doprovázela mně teta. Ještě na polské straně mi koupila banán. Já jsem takové ovoce viděl poprvé a nevěděl jak se to jí. Když jsme šli přes hraniční most, neodolal jsem a zakousl se do banánu. Teta mě pozorovala a když viděla, jak jsem se zašklebil, usmála se, banán mi oloupala a vysvětlila, že se ji jen dužina. To byla dobrota a něco, co nikdo z mých vrstevníků doma neznal. Hned jsem si představoval, jak se budou tvářit, až jim povím kde jsem byl a co jsem zažil. To jsou zážitky, které tenkrát byly opravdu výjimečné.

Ostatní prázdniny doma byly pracovní jako všechny ostatní dny v roce, s tím rozdílem, že práce bylo víc, neboť se nechodilo do školy. Doma jsem měl každodenní povinnost, aby v uhláku u kamen bylo uhlí a dřevo. Také aby koza měla nastláno a na den byla vyvedena na pastvu. Kromě toho, mne otec bral se sebou ke každé práci. Chtěl jsem si hrát s klukama venku, ale na to jsem vždy slyšel stejnou poznámku. „První je práce, banda ta počká. Až bude čas, pak můžeš jít ven se na chvíli proběhnout.“ Jenže toho času bylo velmi málo. Že to tátovo rozhodování bylo správné jsem pochopil až po létech a jsem mu za to dodnes vděčný. Chodil jsem s tátou například do lesa, kde občas kácel stromy pro hajného anebo jsme trhali pařezy na palivo pro nás domů a také pro jednoho pekaře, se kterým se otec dobře znal. Na daného mistra pekařského mám rovněž vzpomínky, které mi utkvěly v paměti. Jako chlapec ještě školou povinný jsem od otce dostal návrh, abych zkusil vozit chleba a pečivo lidem v naší vesnici, kteří od toho pekaře odebírali. Moc lidí to nebylo, ale skoro co druhý den chtělo chléb čtyři až pět rodin. Otec to měl domluveno, že jim to bude dodávat. Chtěl to zkusit se mnou a tím mne do této práce zapojit. Pekárna byla ve vedlejší vesnici a daná vzdálenost se dala na kole zvládnout za 20 minut. Táta mi řekl, že když to zvládnu, budu si moct vydělané peníze šetřit pro sebe. Nedovedl jsem si představit, jak budu jezdit s košem na zádech, protože i těch pár chlebů mělo nějakou váhu. Otec vymyslel na kolo za sedačku podstavec z drátu, na který jsem si koš opřel, aby mě netížil. Zkusil jsem to a ono to šlo. Bylo třeba ráno dříve vstávat, abych časově stihl vše objet a pak jít do školy. Vidina výdělku, když malá, mne motivovala natolik, že jsem tu lopotu podstoupil. Byl jsem na to hrdý, že si můžu penízky ukládat na knížku, kterou mi táta založil. Nesměl jsem nic utrácet zbytečně, na to táta dával pozor. Časem mistr pekařský změnil působiště, ale naše kontakty nezapadly. Chléb se vozil dál, když to bylo o nějaký kilometr dále.

Otec měl ještě jinou povinnost. Jeho bratr Jan, který měl dvě děti, Rudolfa a Milušku, po smrti své ženy opustil děti a odjel neznámo kam. O sirotky se bylo třeba postarat. Milušku si vzali vzdálení bezdětní příbuzní a Rudolfovi se stal můj táta poručníkem. Jedni starší lidé z naší dědiny se rozhodli vzít si Rudolfa k sobě. Za oblečení, stravu a byt dostal za úkol kromě návštěvy školy, pást krávu a dělat drobné práce až do svých čtrnácti let. Starosta obce i otec s tím souhlasili a tak můj bratránek nastoupil do služby. Nebylo to od nás daleko, proto když jsem měl chvilku volnou, běhal jsem za ním a pásli jsme krávu spolu. Rudolfa jsem měl vždy rád a mám ho rád pořád. Je o čtyři roky starší ode mě, proto byl pro mne vzorem.

Jedno krásné dopoledne pásl kravku a bylo to v neděli. Dostal jsem doma volno a tak jsem se rozhodl jít za Rudolfem. V ten den odpoledne se měly konat dožínky. Rodiče měli na odpoledne určené úkoly. Otec roznášet pivo a jeho žena prodávat koláče a cukroví ve stánku. Mně při pasení napadlo vylézt si na strom. Rudolf na mne volal, ať tam nelezu, protože tam byly suché větve. Jen co mne varoval, jedna haluz se pode mnou zlomila a já padal dolů tak nešikovně, že jsem si zlomil klíční kost na pravé straně. Bál jsem se jít domů, ale Rudolf řekl, že půjde se mnou. Zavřel kravku, řekl hospodáři co se stalo a šli jsme. Když se táta dozvěděl, co se stalo, hodně se zlobil. Ale soused, který byl právě u nás ho uklidňoval. Začali se radit, co se mnou. Otec neměl pojištění, tak do nemocnice nechtěl. Rozhodl se, že mě odveze na kole k doktorovi, který měl ordinaci ve vzdálenější obci a jmenoval se Glazer, byl to otec naší známé herečky. Když jsme tam dorazili, doktor mě prohlídl a rozhodl, že zlomeninu jenom znehybní sádrovým obvazem a že v pondělí musím do nemocnice. Vrátili jsme se domů a otec prohlásil, že oni mají svoje povinnosti a já musím zůstat doma a nesmím se hnout do jejich příchodu.

Všichni odešli na dožínky, dům zůstal zamčený a já jsem jenom koukal z okna. Když jsem slyšel hrát hudbu a představil si tu parádu, jak všichni opentlení pochodují cestou přes vesnici k hospodě Pod jelenem, kde se dožínky konaly, neodolal jsem a rozhodl jsem se, že doma nezůstanu. Vylezl jsem oknem do zahrady, obešel dům a šel se podívat ke studni, kde se vždy nechával klíč od domu. Byl tam zavěšený na háčku. Vzal jsem ho, odemkl vchodově dveře a šel se obléct, jak jen to bylo možné jednou rukou. Pozamykal jsem, klíč dal na původní místo a vypravil se k hospodě. Tam už bylo veselo. Na zahradě u hospody jsem se snažil dostat nepozorovaně mezi kluky, kteří připravovali dřevo na táborák. Věřil jsem, že si mě nikdo z dospělých nevšimne. Chvíli jsem tam seděl a pozoroval zábavu, když jsem si všiml, že táta míří ke mně. Hned jsem vytušil, že mu někdo prozradil mou přítomnost. Uniknout nešlo, tak jsem čekal, co bude dál. Táta se zlobil, bylo to na něm vidět, ale žádné divadlo tam nechtěl dělat. Procedil jen mezi zuby: „Ty nezbedníku, děláš mi jenom samé starosti. Málo, že nevím co s tebou, tak ještě tohle. Jak jsi se sem dostal mi vysvětlíš potom, teď tady budeš tak dlouho než půjdeme domů s mámou a to bude hodně pozdě, s tím počítej. Brzy ráno pojedeme na kole do Karviné.“ V hospodě totiž tátovi někdo poradil, že v Karviné je nějaký ranhojič, který umí spravovat i kosti. Otec hledal možnost, aby ho ten můj úraz nestal moc peněz.

Příští den brzy ráno mne otec vezl na kole do Karviné. Když jsme pana Švachulu (tak se jmenoval ten ranhojič) našli, táta mu vysvětlil, proč jsme přijeli. Podíval se na mne a prohlásil: „Nemohu s tím nic dělat, protože na ruce už je lékařský zákrok a já bych se dostal do problému.“ Táta se ho zeptal, zdali má nějaké nůžky na rozstřihnutí sádry, že mi ji sám sundá. Po sundání sádry se už pan Švachula nezdráhal mi ruku napravit. Jeho prsty citlivě ohmatávali mé rameno a po chvíli mi řekl, ať si zkusím sundat čepici. Já jsem mu řekl, že žádnou nemám, on se zasmál a dodal: „Jenom jako.“ Zkusil jsem to opatrně a ono to šlo. Nanesl na kousek tenké překližky nějakou mast, přiložil to na rameno, pevně obvázal, dal mi ruku na plátěný šátek a řekl hotovo. Za tři týdny se mi ukáže, ale dávej na ruku pozor. Do školy musíš chodit, i když nebudeš psát, lajdačit nesmíš. Pak si s tátou vyřídili ostatní záležitosti a jeli jsme domů. Po třech týdnech jsme zajeli na kontrolu a ruka byla v pořádku.

Rok 1938 byl plný událostí. Mobilizace, táta musel k vojsku. Když Němci obsadili Sudety, vojska se přesunuly do vnitrozemí a vojáci z Těšínského Slezska byli propuštěni domů. Vzápětí obsazovaly polská vojska Slezsko. Ze Sudet bylo vyhnáno české obyvatelstvo a totéž se odehrávalo i ve Slezsku, jenže v menším měřítku. V listopadu téhož roku po záboru Slezska Polskem byl otec přijat znovu do práce jako horník. U nás ve vesnici se skoro nic nezměnilo, až na to, že několik rodin bylo donuceno odejít za hranice. Krátce poté následovaly incidenty, které vypadaly jako odveta za vysídlení rodin za hranici. Hned v prosinci roku 1938, den Silvestrovské zábavy, v restauraci „Pod Jelenem“ došlo k první takové události. Když po zábavě lidé opustili hospodu a hostinský s manželkou se uložili ke spánku, hodil jim někdo do okna ložnice granát. Ten se zamotal do záclony a v ní vybuchl. Střepiny, které lítaly po místnosti nadělaly škody na zařízení a stěnách, ale manželům pod duchnami neublížily. V obci zavládl strach, protože pachatelé byli neznámí a mohli kdykoliv zaútočit znovu.

A tak se stalo. V době plesu, začátkem roku 1939 se obdobný případ odehrál. Na okraji obce u lesa stála a ještě stojí honosná vila a kousek od ní slušná hospodářská budova, ve které byl byt pro rodinu se třemi dětmi, která se starala o pole i dobytek vlastníka vily. Vlastníkem byl důlní inženýr z jámy „Pokrok“ v Petřvaldu. Tuto vilu si vybrali záškodníci za svůj cíl. Majitelé byli na plese a po něm se ještě u hostinského zdrželi. A to jim možná zachránilo život. Pozdě po půlnoci byl do jejich ložnice ve vile vhozen granát a také zapálená hospodářská budova. Výbuch vzbudil lidi spící v bytě zapálené budovy. Všichni stačili utéct z bytu a také vyhnat dobytek ze stájí. Místní hasiči oheň uhasili, ale větší část budovy lehla popelem. Toho důlního neměli lidé v obci moc rádi, protože hrál dvojí hru. Na šachtě se horníků nezastal a podlézal majitelům šachty, aby si uhájil své pozice. Z druhé strany ještě před záborem posílal do Polska snímky, na kterých se předváděl jako diskriminovaný Polák v Československu. Obrázky vyšly v polských novinách a někdo ty noviny z Polska přivezl. Lidé se to dozvěděli a proto ho ani moc nelitovali.

Třetí a poslední případ se odehrál v domě starosty obce. Byl to největší boháč v naší vesnici. Také největší sedlák, který vlastnil i obchod s potravinami. Starosta s manželkou a dcerou byl na návštěvě u známých a služebnictvo mělo volno. Syn byl na schůzce s děvčetem. Krátce před incidentem se vrátil domů. Stačil se najíst a převléct do pyžama, v tom uslyšel řinkot rozbitého skla a silné rány do vchodových dveří. Nečekal a vyskočil oknem ze svého pokoje. V pyžamu utíkal přes louku a potok za stodolami k nejbližšímu stavení. V domě byla jen matka s dcerami, protože muž se ještě nevrátil z odpolední směny. Nechtěli otevřít, ale když zjistily o koho se jedná, pustily chlapce dovnitř. Po chvíli se vrátil muž ze směny, a když vyslechl, co se stalo, běžel zburcovat další sousedy. Společně se pak vydali ke starostovu statku. Mezitím uběhlo spoustu času. Když došli na místo, zjistili, že rodina starosty je už doma. Domovní dveře byly vylomené, v bytě všechno rozbité a rozházené. Pod oknem ložnice v zahradě ležely brány hroty nahoru a vedle obrovský kámen. Všichni usoudili, že na branách pod kamenem měl skončit starosta. Pachatelé, když nikoho v budově nenašli, rozbili vše, co jim přišlo pod ruku a opustili místo činu. Zůstalo jen při škodách, které napáchali.

Koncem února roku 1939 jsem si způsobil dost těžký úraz. Stalo se to na lyžích, které jsem si vypůjčil od bratrance Poldy. Bez vědomí otce. On by mi to nikdy nedovolil. Chtěl jsem zkusit, jak se jezdí na lyžích. Podařilo se mi sjet párkrát z blízkého kopce, ale to bylo pro mne málo. O kousek dál měli kluci uplácaný můstek ze sněhu a učili se skákat na lyžích. Chtěl jsem si to vyzkoušet a to se mi stalo osudným. Skončil jsem v Orlovské nemocnici se zlomeninou stehenní kosti na levé noze. Když jsem se probral z narkózy, měl jsem nohu zavěšenou na závaží, kde jsem visel pět týdnů. Když mi sundali závaží, dostal jsem dlahu a pak jsem se musel učit chodit. Strávil jsem tehdy v nemocnici dva a půl měsíce. Táta mě po celou dobu nenavštívil, jen moje druhá matka, byla za mnou čtyřikrát a navštívili mne i čtyři spolužáci s učitelem. Tenkrát byli ošetřovatelkami řadové sestry a ty mě měly rády. Chodil jsem s nimi do kapličky a pomohl jim rolovat vyprané obvazy na ručním strojku. Ony mi vždy daly více kompotu a občas i nějaký mlsek. Ve škole jsem měl dost velikou absenci, ale ročník jsem nemusel opakovat. Noha byla spravená, ale následky zůstaly. O těch jsem se dozvěděl v pozdějších letech z rentgenových snímků, že mám vychýlenou páteř a levou nohu delší. Sám jsem to nezaznamenal. Mladé kosti se s tím vypořádaly samy, takže jsem vůbec nekulhal, i když noha byla o 2,5 centimetrů delší. Výhodu to mělo na vojně. Při povelu „pohov“ jsem jen uvolnil koleno. Po návratu z nemocnice se táta na mě sice mračil, že mu působím starosti, ale za čas se vše vrátilo do starých kolejí. Začaly starosti jiné. Bratranec Rudolf ukončil školní docházku a otec ho dal do učení za řezníka, také ho ubytoval v naší podkrovní světničce. Jako jeho právní zástupce byl povinen se o něj postarat. Uběhlo jedenáct měsíců od záboru Těšínska Polskem a politická situace se radikálně změnila.

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Nemáte oprávnění přidávat příspěvky.

Uživatelské jméno
Heslo
     

Registrace >
Ztracené heslo >


Nebyly přidány žádné komentáře.