Nejnovější fotogalerie

Spolek

havirov-historie.cz

Sponzoring

Naši partneři



Vyhledávání

Facebook

Facebook.cz

Kontakt

Kamil Křenek
www.havirov-historie.cz
+420 775 878 925
historie.havirov@gmail.com

Havířov III Náměstí 9. května 1960

Počítadlo přístupů

TOPlist

Obsah

Aktuální zpravodaj

Náš banner

havirov-historie.cz

Odkazy

Poslední komentáře

05. Učněm v době války

Oceňuji vzpomínky "obyčejného člověka" na dobu, kterou si ani my starší a pokročilí nepamatujeme. Žádná velká historická dramata, jen život "obyčejných lidí" z domků a chalup ve Slezsku. Děkuji, Karel Jasiok

Zaslal/a: Karel Jasiok  •  Čas: 10.7.2017 14:02

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

Roubenka se bude s velkou pravděpodobností bourat. Dřevěná část je komplet prolezlá.

Zaslal/a: Kamil Křenek  •  Čas: 9.6.2017 12:37

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

A jaký bude další osud roubenky?

Zaslal/a: PanHerrMann  •  Čas: 9.6.2017 12:24

3. část: Období 2. světové války

Už nějaký čas se snažím prostřednictvím Google map, bohužel bez úspěchu, vypátrat před jakým kostelem stojí strýc Karel se svými spolubojovníky v Boloni (Bologna) 20. května 1945. Bude někdo úspěšnější než já? 20. května 2015 tomu bude 70 let, co si po ...

Zaslal/a: Jasiok  •  Čas: 10.5.2015 1:37
Kategorie: Vzpomínky Viléma Przeczka

04. Školní léta ve válečném období

04. Školní léta ve válečném období

Část IV. Školní léta ve válečném období
V roce 1939 dne 1. září začala 2. světová válka. Německá armáda překročila polské hranice a začala obsazovat polské území. Toho dne brzy ráno jsme uslyšeli hukot letadel a od císařské cesty bylo slyšet rachot vozidel. Za malou chvíli přiběhl můj spolužák se zprávou, že v rádiu hlásili začátek útoku na Polsko. Jeho rodiče už měli v té době rádio. Den předtím podle slov táty, nebylo vidět ve vesnici žádného polského vojáka.

Lidé ze sousedství se hned shromažďovali u rádia a poslouchali zprávy. Němci postupovali rychle a bez odporu k Těšínu. Naši příbuzní se začali bavit o tom, jak to asi prožívají sestra se švagrem, kteří bydleli ve Skočově. Můj starší bratranec Polda, syn tety Františky, přišel ke mně s nápadem, že bychom mohli na kolech se tam zajet podívat. Do školy se nešlo a já jsem byl pro každou lumpárnu. Nepozorovaně jsme se vytratili. Polda vzal dva krajíce chleba s máslem do záňadří, popadli jsme kola a hajdy ke Skočovu. Svěřovat s naším plánem jsme se nemohli, protože by nás nepustili. Na nějaké nebezpečí jsme nepomysleli, nikde se nestřílelo. Hlavní nápor vojska byl pryč a po silnici se jelo dobře. Občas nás předjelo nějaké auto nebo motorka, ale nikdo si nás nevšímal. Cesta ubíhala v pohodě a za pár hodin jsme byli blízko Skočova. Když jsme dojeli k hřbitovu před městem, stály tam kolony vojenských vozidel, které pouštěly dopředu tanky. Na nás vojáci pokřikovali a ukazovali, ať zmizíme. Zalezli jsme na hřbitov a čekali. Město leželo pod námi, ale nebylo vidět co se tam děje. Bylo slyšet jen střelbu a výbuchy granátu. Netrvalo to snad ani hodinu a kolona se dala do pohybu. Vyčkali jsme, až se cesta uvolnila pomalu jsme sjížděli k Visle. Za ní hned byla řada domů a tam bydlela teta se strýcem a dalším bratrancem Gustavem. Když jsme dorazili k nim, na dvorech uviděli jsme strýce nalitého, jako zákon káže. V ruce měl flašku s nějakou kořalkou a vřískal „ještě Polsko nězginila“. Teta právě vylezla se synem ze sklepa, a když nás poznala, dívala se na nás jak na zjevení. Strašně se divila, jak jsme se k nim dostali, načež řekla, určitě vás sem nikdo neposlal, odjeli jste bez dovolení a teď vás budou doma hledat. Dám vám něco sníst a pomažete domů. Strýce odtáhla dovnitř a dala ho spát, protože nic nevnímal a sotva stál na nohou. Ptali jsme se tety, proč je strejda tak zřízený. Hned nám to vysvětlila. Poláci vypustili z lihovaru všecek líh do strouhy a chlapi, když to zjistili, brali nádoby jaké byly po ruce a plnili je zředěnou tekutinou, která tekla potokem. Strýc také dotáhl dva kýble, a kolik vypil, to nikdo neví. Snědli jsme každý krajíc chleba se sádlem a zapili černou kávou, teta nám dala do konvičky dva litry té „příkopůvky“ jak to nazvala. To prý ať si chlapi dají na zdraví a pro nás to bude jako polehčující okolnost za to nedovolené cestování. Vrátili jsme se ještě za světla a málem jsme to schytali. Zachránila nás před výpraskem zpráva, že ve Skočově jsou všichni v pořádku a také „přikopůvka“, kterou chlapi hned ochutnali.

Brzy po vstupu německé armády na naše území, vyšlo nařízení, že lidé hlásící se ke slezské národnosti jsou považováni za Němce. Osoby, které se hlásí k národnosti české, budou považováni za příslušníky protektorátu Čechy a Morava. Příslušníci polské národnosti jsou považování za nepřátele říše a bude s nimi tak nakládáno. Navíc jim bude strháváno ze mzdy 15% na válečné účely, protože se postavili Němcům na odpor. Tak začal pro nás válečný stav. Škola, do které jsme chodili se stala ze dne na den německou. Z polského ředitele školy se stal ředitel školy německé, to proto, že jeho žena pocházela z horního Slezska a vždy se hlásila k německé národnosti. Oba i jejich dcera Ilza ovládali německý jazyk. Vztahy mezi naší a jejich rodinou se nezměnily, přestože otec se hlásil k národnosti polské. Moje druhá matka docházela nadále do jejich bytu uklízet a táta ve volných chvílích se staral o školní zahradu. Bratranci Rudolfovi se v učení nelíbilo. Rozhodl se, že půjde pracovat na šachtu. Táta s tím souhlasil. Vyrůstali jsme s Rudolfem jako bratři, protože bydlel u nás a já jsem žádné sourozence neměl.

Koncem roku 1940 byli táta i Rudolf totálně nasazeni na šachtu v německém „Westfalsku“. Byli ubytováni v pracovním táboře. Začátkem roku 1941 se jim podařilo uprchnout a vrátili se domů. Hrozilo jim zatčení a možná i koncentrák. Z nesnází jim pomohl ředitel školy a ještě několik vlivných osob. Museli však podepsat takzvanou „Volkslistu“ v nichž se přihlásili ke slezské národnosti, čímž se stali občany německé říše se všemi právy a povinnostmi. To znamenalo i vojenské. Otec i Rudolf šli brzo k odvodu a byli uznáni schopnými. Horníci ale nerukovali na vojnu hned. Za německé okupace byl nastolen lístkový přídělový systém potravin, šatstva i kuřiva.

Můj otec udržoval stále kontakt se svým přítelem pekařem, který vlastnil pekárnu ve vedlejší obci Šenov. Měl jednoho koně, se kterým denně rozvážel chléb a pečivo do obchodů. Rozvoz mu zajišťoval starý děda. Seděl na kozlíku a většinou klimbal. Kůň šel volným krokem zvyklý na stejnou trasu a zastávky šel bez pobízení. Vždy když dojel k obchodu sám zastavil, tím vyrušil dědu z podřimování. Děda slezl z kozlíku, složil určené množství chleba a pečiva, nechal si podepsat přejímku, vylezl na kozlík a zatahal za opratě a řekl: „Vio“ a jelo se dál. Pekař při výrobě chleba i pečiva vždy ušetřil nějakou mouku a tu bylo třeba zpeněžit. Domluvil se s mým tátou, že mu sežene spolehlivé zákazníky v naší obci. Zájem o mouku byl velký, ale museli to být odběratelé spolehliví, protože za takové kšefty byly v době války přísné tresty. Byla mouka, byli odběratelé, bylo však nutné vymyslet převoz. Oba došli k závěru, že se to přepraví koňmi v bryčce a vozit to budu já, protože jako chlapec nebudu tak nápadný. Otec mě seznámil s celou akcí a to probíhalo následovně. Po vyučování jsem sedl na kolo, zajel k pekaři do Šenova, tam jsme na bryčku hodili dva pytle mouky, ta se zakryla senem, zapřáhl jsem koně a jel k nám domů po hlavní silnici skoro pod okny policejní služebny. Doma se seno i mouka složily, naložili jsme slámu a jel jsem zpět do Šenova. Nejvíc mě rozčilovalo chování koně, ten jezdil tak pomalu a nepomohlo ani pobízení. Udělal po švihnutí bičem pár rychlejších kroků a za chvíli šel zase, co noha nohu mine. Ještě že to nebylo tak daleko. Tyto akce probíhaly zhruba jednou za měsíc, ale nepravidelně. Příště se zase na pytle v Šenově naházela sláma, která se minule převezla z domu, a na zpáteční cestě se vezlo seno. Po návratu do pekárny jsem měl vždy za povinnost koně odkšírovat, ohřebelcovat a ustájit. O žrádlo se postarala paní mistrová, mistr i tovaryš už spali, aby mohli před třetí hodnou ranní už být v pekárně. Vše probíhalo bez nějakých potíží i mě kápla z toho nějaká ta marka do úspor.

Jezdil jsem tehdy na tátově kole, své jsem neměl. Kdo měl dobré kolo, ten si ho považoval tehdy, to byla vzácná věc. Jednou, když jsem jel kvůli mouce do Šenova, potkal jsem dva spolužáky, kteří měli namířeno stejným směrem. Slovo dalo slovo a už seděl jeden na nosiči a druhý na trubce a jelo se ve třech z kopce dolů. Jenže jsme měli smůlu. V protisměru šel pěšky ředitel školy a vida tři svoje žáky na jednom kole hlasitě poznamenal. To bude doma mazec, až se to rodiče dozví a pokračoval v chůzi. Když jsem před křižovatkou zastavil a slezli jsme z kola, oddiskutovali jsme situaci a šli každý po svém. Mně to došlo, že se to táta brzo dozví a jak jsem ho znal, věděl jsem hned, že se to bez výprasku neobejde. Jednak si táta vážil toho, že má dobré kolo, protože to tehdy byla vzácná věc a za druhé tři na jeho kole, to už bylo trochu příliš. Po celé odpoledne se mi hlavou honily myšlenky, jak z toho průšvihu vybruslit. Dospěl jsem k závěru, že si nařezat nenechám a že zkrátka uteču z domu. Večer jsem nepozorovaně sebral své ušetřené marky z kredence a spřádal plány, jak ráno zahájím svůj útěk.

Když jsem vylezl z postele, dělal jsem vše stejně, jako bych šel do školy, jen v aktovce nebyly sešity a knížky, jen věci, o kterých jsem byl přesvědčen, že budu potřebovat. Když jsem vyrazil z domu oklikou, zamířil jsem na opačnou stranu směrem do Orlové k vlaku, kterým jsem se chtěl dostat do Bohumína a pak dál. Hned za vesnicí jsem potkal chlapce z naší dědiny. Vyhnout se mu nešlo a tak jsem pozdravil. Muž po pozdravu se mě zeptal, kam jdu. Odpověděl jsem, že mě táta poslal na trh koupit ševcovské potřeby. Otec totiž šil pro lidi papuče, protože to uměl a vše bylo na příděl bez poukazu v obchodě, za války nikdo nic nekoupil. Chlap se na mě nedůvěřivě podíval, ale pokračoval v cestě. Když jsem dorazil do města, hned jsem šel na nádraží zjistit, kdy jede vlak do Bohumína. Koupil jsem si jízdenku a do příjezdu vlaku jsem se coural okolo nádraží. Před polednem jsem dorazil do Bohumína.

Cestou vlakem jsem snědl kousek chleba s margarínem, který jsem měl jako svačinu do školy. Na nádraží v Bohumíně jsem zjišťoval, kdy jede vlak směrem na Berlín, kolik stojí jízdenka a jak daleko se mohu dostat bez povolení. Vyšla mi stanice Cottbusu. Situace se začala komplikovat. Peněz ubývalo a začínalo hučet v břiše. Vrátit domů jsem se nehodlal. Chodil jsem po nádraží a přemýšlel jak dál. V té době bylo na každém větším nádraží středisko červeného kříže, ve kterém se zastavovali vojáci německé armády cestující buď z důvodu převelení nebo dovolené. Tam dostali občerstvení, rady i krabičky na cestu zdarma a bez přídavkových lístků. Viděl jsem přes sklo do místnosti jak vojáci jedli a popíjeli u stolu a na sucho polykal. Sestřičky z červeného kříže občas přecházely čekárnou a tak se stalo, že jedna si mě všimla, jak jsem čuměl do okna místnosti. Přišla ke mně a zeptala se, co zde pohledávám. Překvapeně, ale pohodově jsem si vymyslel historku, že cestuji do Cottbusu, kde mám na vojně svého bratra, který má odjet na frontu a že ho chci ještě vidět. Na dotaz, proč cestuji sám jsem odpověděl, že žiji s dědečkem a ten pro nemoc nemohl jet se mnou. Sestřička mi uvěřila a zeptala se, zda mám hlad. Řekl jsem, že ano a že to co jsem měl jsem už snědl cestou. Vzala mě dovnitř, posadila ke stolu, přinesla teplou polévku a kus chleba. Poděkoval jsem a pustil se do jídla. Sestřička mi řekla, ať nechodím nikam a počkám na ni, že ještě přijde. Opravdu přišla, donesla chléb s marmeládou zabalený na cestu, doprovodila mě k rychlíku, počkala, až nastoupím a pak odešla. To mne upevnilo v přesvědčení, že když se mi tak bude dařit, nemohu se ve světě ztratit. Představoval jsem si, že se mi podaří dostat až do Hamburku, pak na nějako loď někde do zámoří. Jak jsem to čítával v knížkách.

Cesta vlakem ubíhala bez problémů. Přemýšlel jsem, jak získat peníze na další jízdenku. Řekl jsem si, nějak bylo, nějak bude. Průvodčí, která procházela vlakem hlásila vždy, jaká stanice následuje. Sledoval jsem to, a když jsem uslyšel, příští stanice Cottbus, připravil jsem se na výstup. Byl jsem v zadním vagónu a nikdo se nehrnul ke dveřím. Jak na potvoru nikdo z toho vagónu nevystupoval. Když vlak zastavil, otevřel jsem dveře a vystoupil. Zjistil jsem, že jsem mezi kolejemi. Musel jsem vyčkat, až vlak odjede. Když rychlík odjel, podíval jsem se, kde je nádraží. Přešel jsem koleje a dostal se k nádražní budově. Všiml si mě jeden železničář. Bylo mu asi divné, co se tam motám, počkal si na mě a zeptal se, co tady dělám a kam se chci dostat. Pokusil jsem se mu zase vyprávět pohádky, ale to už si železničář myslel svoje a vyzval mě, abych ho následoval, že mi pomůže. Zavedl mě do jedné místnosti v nádražní budově. Chlap mi řekl, ať chvíli počkám, že se brzy vrátí. Pořád jsem věřil, že to bude podobné jako v Bohumíně. Když chlap odcházel, zavřel za sebou dveře a já jsem uslyšel, jak cvakl zámek. Hned jsem si uvědomil, že jsem v pasti. Rozhlédl jsem se po místnosti a pohlédl do okna, kde byly mříže, takže utéct se nedalo.

Asi tak za hodinu se dostavil železničář v doprovodu policisty, který řekl, půjdeš se mnou a nepokoušej se o útěk. Policista mě vedl městem do nějaké čtvrti. Zastavili jsme u nějakého domku, kde zazvonil. Vyšla starší paní, která už asi byla předem informována o našem příchodu. Pozvala nás dál do místnosti v přízemí, která měla v okně mříž. Uvnitř stála kovová postel, stůl, dvě židle a skříň. V rohu místnosti stál podstavec s plechovým umyvadlem, vedle kýbl s vodou, džbánek a plechový hrníček. Paní odešla. Policista se posadil na židli, vytáhl blok ze služební brašny a vyzval mě, abych se posadil naproti. Došlo k výslechu. Ptal se na personálie a důvody cestování. Musel jsem s pravdou ven. Když dospěl k názoru, že mluvím pravdu dopsal, zavřel blok a řekl. Zůstaneš tady, dokud si neověříme správnost tvého vyprávění. Paní, která tě bude hlídat, ti přidělí práci aby si se nenudil a dá ti najíst. Budeš ji ve všem poslouchat a nebudeš dělat potíže. Jinak si jenom zhoršíš situaci a stejně si nepomůžeš. Pak odešel. Musel jsem pomáhat v domácnosti. Uklízet, pomývat nádobí a také pomáhat na zahradě. Po deseti denním pobytu v tomto domácím vězení se objevil policista v doprovodu muže, ve kterém jsem poznal občanu z naší vesnice. Policista mě předal tomu pánovi, který měl za úkol doprovodit mě domů. Když jsem seděl sklesle ve vlaku vedle něho, zeptal se mě, co se mi honí hlavou. Přiznal jsem se, že se bojím, jak mě uvítá otec. Chlácholil mě slovy, bát se nemusíš, výprask nebude. Tvůj otec dostal přísný zákaz tě fyzicky trestat a ve škole si očekáván spolužáky abys vykládal, jak se ti na cestě vedlo a jaké máš z toho pocity. Ulevilo se mi a po návratu domů jsem prosil tátu o odpuštění, že jsem mu způsobil tolik starostí. Vyslechl mě, ale bez připomínek to nezůstalo. Ve škole proběhlo vše hladce. Od té doby mě přešla chuť utíkat do světa a také jsem si dával pozor, abych nevyvedl nějakou pitomost. Dobrodružství v knížkách se dobře čte, ale skutečnost je jinde.

Za války nebyla jiná možnost kulturního vyžití, jen kino. Rudolf se v kině seznámil s dívkou jménem Evženie. Pocházela z Karviné, kde bydlela s rodiči a sourozenci. V kolonii „Jindřiška“. Její otec byl horníkem a matka se starala o domácnost. Za nedlouho začal Rudolf docházet za ženou domů k nim. A tak se stalo, že se naše rodiny sblížily a začaly se navštěvovat. Mezi tím jsem ukončil školní docházku.

Báseň:

Vzpomínka

Na příběh, který mě navrátil zpět
Do německé okupace a válečných let.

V té době jsem ještě já do školy chodil
A s mou kamarádkou za ruku se vodil.

Vzniklo nám z toho upřímné přátelství,
Které možná se i dětskou láskou nazvat smí.

K nim domů jít jsem se vůbec nezdráhal,
A při všem, co dělala jsem jí pilně pomáhal.

Dlouho jsme se spolu takhle bavili,
Do té doby, než jsme oba školu opustili.

Potom nás úřad pracovní rozdělil,
Totálně jí Němcům do rodiny přidělil.

Já zámečníkem se učil
A nepřítomností její se mučil.

Chvíli dopisy jsme si spolu psali,
A na odluku naší jsme si stěžovali.

Až jednou přišlo zase krátké psaní,
Abych raději zapomenul na ni.

Psala, že já jsem pro ni příliš mladý,
A také jiné ještě napsala mi rady.

To bylo pro mě obrovské zklamání,
Dlouho jsem nemohl zapomenout na ni.

Tak už se život ze dne na den mění,
To co dřív bylo, padá v zapomnění.

Pokud s mým přičiněním tento příběh čtete,
Pak si také na ten svůj jistě vzpomenete.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.