Nejnovější fotogalerie

Spolek

havirov-historie.cz

Sponzoring

Naši partneři



Vyhledávání

Facebook

Facebook.cz

Kontakt

Kamil Křenek
www.havirov-historie.cz
+420 775 878 925
historie.havirov@gmail.com

154.jpg

Počítadlo přístupů

TOPlist

Obsah

Aktuální zpravodaj

Náš banner

havirov-historie.cz

Odkazy

Poslední komentáře

05. Učněm v době války

Oceňuji vzpomínky "obyčejného člověka" na dobu, kterou si ani my starší a pokročilí nepamatujeme. Žádná velká historická dramata, jen život "obyčejných lidí" z domků a chalup ve Slezsku. Děkuji, Karel Jasiok

Zaslal/a: Karel Jasiok  •  Čas: 10.7.2017 14:02

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

Roubenka se bude s velkou pravděpodobností bourat. Dřevěná část je komplet prolezlá.

Zaslal/a: Kamil Křenek  •  Čas: 9.6.2017 12:37

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

A jaký bude další osud roubenky?

Zaslal/a: PanHerrMann  •  Čas: 9.6.2017 12:24

3. část: Období 2. světové války

Už nějaký čas se snažím prostřednictvím Google map, bohužel bez úspěchu, vypátrat před jakým kostelem stojí strýc Karel se svými spolubojovníky v Boloni (Bologna) 20. května 1945. Bude někdo úspěšnější než já? 20. května 2015 tomu bude 70 let, co si po ...

Zaslal/a: Jasiok  •  Čas: 10.5.2015 1:37
Kategorie: Vzpomínky Viléma Przeczka

06. Nástup do německé armády

06. Nástup do německé armády

Část VI. Nástup do německé armády
V lednu roku 1944 jsem byl povolán do takzvaného „Arbeitsdienstu“. Byl to předvojenský výcvik, ve kterém měl každý místo pušky lopatu a oddíl byl nasazen na různé práce, hlavně na kopání zákopu. Nechtělo se mi z domu, ale měl jsem strach, že kdybych nenarukoval, mohlo by se stát, že by se úřady začaly zajímat i o mého otce a pak by hrozilo nebezpečí celé mé rodině.

Přišel den rozloučení. Moje Liduška mě doprovodila do Těšína, kde se mě už ujaly vojenské úřady. Tenkrát jsem se s ní loučil naposledy, od té doby jsem se s ní nesetkal. Z Těšína nás odvezli vlakem do Porýní – Vestfálské, kde jsme odklízeli trosky po náletech a pracovali na vojenských objektech. Po páru měsících nás převlekli do vojenských uniforem a zařadili do pěšího oddílu. Tam jsem se setkal s mým spolužákem ze školy Láďou.

Po krátké přípravě nás přemístili do Freibergu v Sasku. Po několika dnech nás naložili do otevřených vagónů po 45 mužích. Z doslechu jsme se dozvěděli, že jedeme směrem na Drážďany. Náš transport překvapil letecký útok na město. Když vlak zastavil, dostali jsme rozkaz, všichni do krytu. Nastal zmatek a já jsem se rozhodl, že končím s vojenčinou. Svlékl jsem blůzu, nechal na sobě jen pulovr, košili a cvičné světlé kalhoty. Vše kromě chlebníku jsem hodil do kouta vagónu včetně pušky. Kamarád, který byl se mnou ve stejném vagónu se rozhodl přidat. V tom zmatku, který nastal, jsme opustili kolejiště a zamířili směrem od města. Ve městě už padaly bomby a lidé, hlavně ženy a děti utíkaly od města přes řeku po mostě. Pamatuji si, že byl železný a natřený modrou barvou. Aniž bychom tušili, kam nás nohy nesou, dostali jsme se dost daleko za řeku. Když se situace trochu uklidnila, zjistili jsme, že se nacházíme v blízkosti Radebergu. Našli jsme nádraží, kde jsme si přečetli nařízení o cestování vlakem. Bylo tam napsané, že bez povolení je možné cestovat jen v okruhu 70 km. Dle železniční mapy jsme si zakoupili jízdenky směrem ke Krkonošskému pohoří do městečka Greifenberg. Vlak jel však až druhý den ráno. Noc jsme přečkali v jedné velké dřevěné popelnici a ráno nasedli do vlaku. První trasu jsme projeli bez problémů. Nebyli jsme moc nápadní, protože jsme byli mladí a skoro civilně oblečení. V Greifenbergu jsme vystoupili s tím, že vyčkáme příjezdu dalšího vlaku směrem na „Hiršberg“. Sedli jsme si do čekárny a pojídali chléb, který jsme ještě měli sebou.

Najednou se objevili ve dveřích dva příslušníci vojenské policie. Dalo se je lehce poznat. Byli v přilbách a na prsou měli veliké mosazné cedule zavěšené na krku. Začali kontrolovat doklady cestujících, kterých tam bylo jen pár. Nastala situace, kterou jsme nečekali. Já jsem byl před nástupem na vojnu zaměstnancem říšských drah a průkaz jsem měl u sebe. Připravil jsem si ho ke kontrole. Možná, že bychom byli kontrolu prošli, nebýt náhody. Můj průkaz si prohlédli a vrátili mi ho bez poznámky. Můj kamarád byl ale strašně vyplašený. Dostával z náprsní kapsy u košile peněženku, kde měl jízdenku i takzvaný „soldbuch“, který měl každý voják. I já jsem ho měl, ale v chlebníku. Jemu však ten „soldbuch“ vypadl z ruky na zem a tak nešťastně německou orlicí nahoru. Hned bylo jasné, o jaký doklad se jedná. Než se stačil Láďa sehnout, jeden z policistů přišlápl knížku botou. Okamžitě nás oba sebrali a odvedli na vojenské velitelství. Po prohlídce a výslechu, kde už nemělo cenu nic zapírat, nás zavřeli do místní šatlavy.

Na druhý den bez jídla a pití nás vyvedli na dvůr, kde čekal ozbrojený poddůstojník, který si nás převzal a dal povel vpřed. Nevěděli jsme, kam nás vede. Měli jsme strach, protože dozorce vyhrožoval zastřelením. Během cesty jsem navrhoval kamarádovi, že kdyby se nám povedlo k vojákovi přiblížit natolik, abychom ho mohli napadnout, že by se ho podařilo přemoct a znovu vzít roha. On nám to však neumožnil, udržoval stále dostatečný odstup a samopal měl pořád po ruce. Odpoledne jsme dorazili k nějaké vojenské posádce, kde nás náš hlídač předal další stráží. Tam nás zavřeli a sdělili nám, že si nás zavolá vojenský prokurátor. Začalo to být velmi vážné. Byli jsme přesvědčeni, že se nám život krátí. Druhý den ráno nás předvedli k prokurátorovi. Ten si nás prohlédl a řekl. Chlapci, co jste to provedli, jste si vědomi toho, že vás čeká kulka? Zapsal si nějaké poznámky a pak nás zase nechal zavést do šatlavy. Nám se honily hlavou všelijaké myšlenky a čas se nemožně vlekl. Pořád se nic nedělo.

Přešla noc a ráno přišel poddůstojník, vyvedl nás ven, tam nás nechali nastoupit s dalšími vojáky na korbu auta a někam nás vezli. Od ostatních vojáků jsme se doslechli, že nás údajně vezou někde na frontu. Říkali, že štáb evakuuje do vnitrozemí, protože ruská vojska jsou na postupu. Po celodenní jízdě nás vyložili v nějakém městečku. Nás dva odvedli do provizorního skladu, kde jsme se oblékli do vojenského a pak nás pod dozorem přemístili do okopů za městem. Dostali jsme pušku a náboje a přidělili na stanoviště. Od vojáků na stanovišti jsme se dozvěděli, že jsme v oblasti Zhořelce, německy „Görlitz“, a že proti nám jsou zakopáni Rusové. Pár dnů byl celkem klid, jenom občas padl výstřel zřejmě od odstřelovačů na obou stranách, nebo zaštěkal kulomet pravděpodobně na průzkumníky nebo jiný cíl.

Krátce nato, brzy ráno se ozvala výzva z tlampačů, které byly poměrně blízko. Jak je tam Rusové dopravili a rozmístili, bylo pro nás záhadou. Z tlampačů zazněla výzva v němčině, abychom se vzdali, protože za krátký čas začne dělostřelecká příprava pro následující útok zbraní ruské armády. Bylo to deprimující. Řekli nám přesný čas zahájení dělostřelby a také jak dlouho potrvá. Při těchto výzvách, které se opakovaly v krátkých intervalech nám vstávaly vlasy na hlavě. Každý kdo mohl, se zahrabával do země, jak to šlo, protože času bylo málo a povel k vyklízení pozic nepřicházel. Pak na chvíli všechno utichlo a nastala chvíle očekávání, co přijde. Po krátkém tichu se začala zem otřásat výbuchy dělostřeleckých granátů. Tato palba byla podle nás věčná a hrozná. Neodvážili jsme se zvednout hlavu. Zasypáni hlínou jsme čekali, kdy to skončí. Když palba utichla, kdo zůstal naživu snažil se vyhrabat z hlíny a dostat se ze štěkotu kulometů a samopalů čím jak nejrychleji mezi zdi městečka. Ani nevím, kdy a jak se to stalo, měl jsem poraněnou levou nohu. Dostal jsem se na okraj města a tam jsem si ránu zavázal vším, co jsem měl po ruce. Nic jiného mne nezajímalo, jen co nejrychleji najít obvaziště.

Měl jsem štěstí, že jsem narazil na sanitářku, která mě nasměrovala na obvaziště. Byl jsem ošetřen a posazen na povoz tažený koňmi, který nás odvezl do bezpečí. Tam dopravovali raněné a postupně odváželi auty do nemocnice. Co se dělo na linii potom to už nevím. Ztratil jsem i svého kolegu. Nevěděl jsem, co se s ním stalo. Byl jsem rád, že jsem naživu a v relativním bezpečí. Po třech dnech pobytu v nemocnici nastal v noci neobvyklý ruch. Bylo nám řečeno, že se nemocnice evakuuje. Nakládali nás na auta a odváželi k nádraží, kde byl přistaven vlak Červeného kříže. Naložili nás do vagónů a dosti brzo ráno se vlak dal do pohybu. Nevěděli jsme, kam nás vezou a jestli vůbec někam dojedeme. Vozili nás víc jak týden z místa na místo. Jednou dokonce jsem viděl, že jedeme přes Teplice v Čechách. Nakonec jsme zastavili v jednom městečku v Bavorsku, bylo to v horách. Vyložili část raněných, mezi nimi jsem byl i já.

Převezli nás do místní školy, která byla upravena na polní lazaret. Byla to patrová budova. V přízemí umístili vojáky s těžším zraněním a my s lehčím zraněním jsme byli umístěni v patře. V místnosti byla okolo zdi nastlána sláma a uprostřed byla sláma oddělena prkny. Na slámě jsme leželi jeden vedle druhého. Zůstal s námi jeden lékař a pár sanitářů. To už byl konec dubna roku 1945. Už se mluvilo o blížícím se konci války. Dne 9. 5. 1945 přišla zpráva, že máme vyvěsit bílou vlajku a očekávat některou z vítězných armád. Okolo desáté hodiny dopoledne přijel před školu americký džíp a dvě nákladní auta s vojáky. S nimi přijel také jeden starší civilista pravděpodobně nějaký překladatel nebo zástupce města. Důstojníci odešli za lékařem do ošetřovny a ostatní vojáci se rozmístili po budově a dali nám příkaz odnést veškeré zbraně a munici na chodbu. Tím nás odzbrojili. Potom vše naložili na auto a odjeli. Po jejich odjezdu nám bylo sděleno, že nám přivezou nějaké potraviny, protože naše zásoby už byly v koncích. Dověděli jsme se, že až do odvolání se bude starat o nás dosavadní ošetřující personál. Kdo se bude cítit schopný odejít, má se hlásit vždy ve čtvrtek u lékaře.

Američané už nás nepovažovali za vojenské zajatce. Mohli jsme se volně pohybovat od budíčku do večerky, ale museli jsme dodržovat příkazy našich velitelů. Nesměli jsme nosit vojenské opasky a zdravit zvednutím ruky jak za Hitlera. Jsme povinni respektovat své nadřízené, kteří budou i nadále nosit důstojnické označení. Radost z toho, že válka skončila, byla veliká a navíc jsme byli volní. Když jsme vyšli z budovy mezi civilisty, zjistili jsme, že městečko je přecpané ženami a dětmi. Chlap se objevil jen zřídka a to ještě hodně starý. Okolí města bylo hezké, všechno bylo v květu a dokonce i kino bylo v provozu. Příležitosti pro seznámení bylo hodně. Chlapci to využívali, ale já mladý nezkušený jsem měl jedinou myšlenku, čím jak nejdřív vyrazit směrem k domovu a za svou milou do Karviné.

Týden po kapitulaci jsem se přihlásil o propuštění. Bylo mi vyhověno. Dostal jsem německý propouštěcí list z armády, který to jsem věděl, nebude na východě nic platný, naopak mi přitíží. Potkávali jsme vojáky směřující domů na západ, kteří nás upozorňovali na to, že pokud někdo z nás půjde na východ, nic dobrého ho nečeká. Městečko, ve kterém jsme byli, nebylo vůbec poškozené válkou. Z nádraží odjížděly vlaky jak na západ, tak i na východ. Mě zajímal východ.

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Nemáte oprávnění přidávat příspěvky.

Uživatelské jméno
Heslo
     

Registrace >
Ztracené heslo >


Nebyly přidány žádné komentáře.