Nejnovější fotogalerie

Spolek

havirov-historie.cz

Sponzoring

Naši partneři



Vyhledávání

Facebook

Facebook.cz

Kontakt

Kamil Křenek
www.havirov-historie.cz
+420 775 878 925
historie.havirov@gmail.com

Havířov III - Třída Slovenského národního povstání

Počítadlo přístupů

TOPlist

Obsah

Aktuální zpravodaj

Náš banner

havirov-historie.cz

Odkazy

Poslední komentáře

05. Učněm v době války

Oceňuji vzpomínky "obyčejného člověka" na dobu, kterou si ani my starší a pokročilí nepamatujeme. Žádná velká historická dramata, jen život "obyčejných lidí" z domků a chalup ve Slezsku. Děkuji, Karel Jasiok

Zaslal/a: Karel Jasiok  •  Čas: 10.7.2017 14:02

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

Roubenka se bude s velkou pravděpodobností bourat. Dřevěná část je komplet prolezlá.

Zaslal/a: Kamil Křenek  •  Čas: 9.6.2017 12:37

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

A jaký bude další osud roubenky?

Zaslal/a: PanHerrMann  •  Čas: 9.6.2017 12:24

3. část: Období 2. světové války

Už nějaký čas se snažím prostřednictvím Google map, bohužel bez úspěchu, vypátrat před jakým kostelem stojí strýc Karel se svými spolubojovníky v Boloni (Bologna) 20. května 1945. Bude někdo úspěšnější než já? 20. května 2015 tomu bude 70 let, co si po ...

Zaslal/a: Jasiok  •  Čas: 10.5.2015 1:37
Kategorie: Vzpomínky Viléma Przeczka

07. Návrat domů

07. Návrat domů

Část VII. Návrat domů
Vybral jsem si trať směrem do Chemnic, kde byla demarkační čára mezi ruskými a západními vojsky. Předtím než jsem se vydal na cestu, zbavil jsem se všeho, co by svědčilo o mé příslušnosti k německé armádě. Bylo už poměrně teplo, tak jsem měl na sobě jenom kalhoty, košili a pulover. Ve chlebníku kousek chleba a trochu sádla na cestu.

S tím jsem vyrazil. Kdo nezažil, co je to touha po domově, ten nepochopí, jaké jsem měl pocity. Musí se to zažít a pak se člověk odhodlá čelit všem překážkám, které nastanou. Zkusil jsem to na vlastní kůži. Do Chemnice jsem se dostal skoro bez překážek. Tam jsem se seznamoval s možností, jak se dostat přes kontrolu na východní stranu. Měl jsem štěstí. Objevila se větší skupina lidí mluvících rusky a polsky. Byli to lidé vracející se domů z pracovního nasazení v Německu. Díky mému mateřskému jazyku jsem se mezi ně zamotal a tak překonal první větší překážku.

Ale skupina lidí zamířila směrem ke stojícím nákladním vlakům na nádraží. Na vagónech byl naložený různorodý materiál z nějakých strojů a dokonce i kolejnice. Z řečí, které se ve skupině vedly, jsem se dozvěděl, že vlak bude směřovat na východ a že můžeme cestovat na těch nákladech. Přimotal jsem se mezi skupinu mladých lidí, kteří si vyhlédli jeden z vagónů a s nimi jsem nasedl. Čekali jsme zhruba dvě hodiny. Pod kontrolou ruských vojáků, kteří okolo vlaku stále procházeli. Pak se dal vlak do pohybu. Kam jsme jeli, nebo kolik kilometrů, to jsem nebyl schopen odhadnout. V noci bylo chladno a já jen v pulovru jsem se klepal zimou. Skupinka mladých seděla zachumlaná v dekách. Zavolali mě k sobě pod deku a hned to bylo lepší. Jeli jsme celou noc a ještě chvíli dopoledne s menšími přestávkami, ale pak nám sdělili, že musíme pokračovat pěšky, protože kolejiště bylo neprůjezdné.

Putovali jsme pěšky pod vedením Ukrajinců, kteří byli v kontaktu s ruskými vojáky. Po cestě jsem našel vojenskou mapu a z té jsem se snažil vyčíst, kde jsme a kam směřujeme. Zjistil jsem, že se pohybujeme na německém území směrem k Drážďanům. Tam jsme také došli. Zastavili jsme se na rozbitém nádraží, kde jsme si sedli k malému odpočinku. Pojídal jsem kousek suchého chleba, vtom přišel ke mně mladý člověk a německy mě oslovil, abych pohlídal jeho zavazadlo, že si potřebuje odskočit. Podle nářečí jsem poznal, že to není němec, ale asi takový voserpolak jako já. Když se po chvilce vrátil, zeptal jsem se ho po našem odkud je. On na mě pohlédl a odpověděl. Jo je z Pudlova a představil se. Řekl jsem mu také své jméno a odkud jsem a že máme asi stejný cíl cesty, čili domů.

Od této chvíle jsem měl kamaráda, se kterým jsem došel až domů. Oddělili jsme se od skupiny a dali se na další cestu sami dva. Po cestě, kterou jsme absolvovali jenom pěšky, mi vyprávěl, že slyšel od lidí, kteří šli z českého území do Německa o hrůzách, které se děly u nás. Všichni mu údajně radili, aby šel podél hranice a čáru přešel až blízko svého domova. Podle mapy, kterou jsem měl, jsme se pohybovali tak, abychom se vyhli městům a větším osadám, protože tam všude byly vojenské skupiny. Ve východní oblasti bylo velmi málo civilistů. Potravu jsme nacházeli v opuštěných a rozbitých domech. Ovšem většinou v podobě brambor nebo napolo shnilé zelenině. Jedli jsme je bez tuku a soli. Někdy oloupané, jindy jako šupaky nebo jako bramborovou kaši. Tak jsme prošli německým územím, překročili Nisu řeku, která už tvořila hranici s Polskem. Tam už jsme potkávali více civilistů, ale ti byli velmi nedůvěřiví, proto jsme se jim snažili vyhýbat.

Narazili jsme i na ruské posádky, většinou to byly lazarety. Byli jsme i několikrát zadrženi, ale vždy se nám podařilo díky mateřštině z nesnází vybruslit. Tak jsme dorazili do malé vesničky Malé Petrovičky na polské straně, kde jsme měli už jen pár kilometrů na česko-polskou hranici u Chuchelné. Ženské z vesničky nám daly najíst a poradili nám, kde nejlépe překročit hranici, abychom se vyhli hlídkám. Podařilo se nám nepozorovaně překročit hranici, tak jsme se dostali lesem do městečka Pišť. Potom přes Darkovice, Darkovičky a Šilhéřovice jsme k večeru dorazili do Antošovic.

U statku seděli chlapi na lavičce. Zeptali jsme se jich, jak se nejlépe dostat přes řeku Odru do Pudlova, kde měl můj kamarád svůj domov. Řekli nám, že jsou dvě možnosti - buď přes most, kde je kontrola a nebo v noci přes vodu. Zvolili jsme tu druhou variantu. U řeky jsme si v křoví počkali na tmu. Kolega mi řekl, že v tom místě řeku dobře zná a že musíme zvolit znovu jednu ze dvou možností. Buď v místech kde se těžil štěrk je voda plytká, ale musí se jít šikmo přes řeku asi 300 m nebo přímo z břehu na břeh, ale po krk ve vodě. Rozhodli jsme se znovu pro druhou variantu. Já jsem to chtěl mít rychle za sebou a neriskovat nebezpečí, že nás někdo zahlédne. Kamarád řek, tak se svlékneme, necháme si na nohách jen boty, protože dno je kamenité a mohou tam být i jiné předměty. Ošaceni sbalíme do uzlíku, který si upevníme na hlavě. Chytneme se za ruce, protože v řece jsou dost silné spodní proudy a půjdeme. V červnu ještě v řece nebývá voda teplá, tak to nebylo nic příjemného. Opravdu uprostřed řeky sahala voda až po bradu, ale po páru krocích se dno začalo zvedat. Tím jsme překonali poslední překážku k domovu.

Za vodou jsme se oblékli, ale v botách bylo mokro. Přelezli jsme ohrady pro dobytek a vkročili do dosti velkého ovocného sadu. Kolega mi řekl. Zůstaneš tady a počkáš, až se vrátím. Musím se přesvědčit, co je doma, protože jsem zde 2 roky nebyl. Odešel a já jsem čekal pod stromem. Klepal jsem se zimou a také trochu strachem, co bude dál. Po dlouhém čekání jsem zaslechl tiché zvolání mého jména. Byl to hlas ženský, ozval jsem se tiše „tady“ jsem. Přiblížila se postava a řekla – já jsem Jiříkova máma. Objala mě a v slzách řekla. Chvála Bohu chlapci, že jste zdraví a vedla mě k nim domů. To bylo radosti. Převlekli jsme se, najedli a po dlouhé době šli spát do kanafasu. Ráno, když jsme vstali. Rodiče Jirky rozhodli, že ho někde ukryjí do té doby, až se bude moct bez rizika ukázat na veřejnosti. Mně dali 20 korun protektorátních na jízdné tramvaji. V té době už jezdila tramvaj z Bohumína do Karviné a také z Karviné do Ostravy.

Rozloučil jsem se s tím, že ošacení, které mi zapůjčili jim později vrátím. Bratr Jirky mě doprovodil k lokálce a já jsem nastoupil poslední úsek k domovu. Do Karviné jsem dojel bez problému. Také cesta z Karviné do kolonie za mojí Liduškou uběhla v pohodě. Rozhodl jsem se totiž, že moje zastávka bude v bydlišti mé lásky. Byl jsem také zvědavý, jak skončil můj táta, který se u nich ukryl. V kolonii jsem zastihl jen mamku své milé. Ta mi po uvítání s pláčem oznámila, že jejího muže někdo obvinil ze spolupráce s Němci a že je v krajské věznici v Ostravě. Děvčata jsou někde mimo za svými zájmy. Z toho jsem usoudil, že Lidka má někoho jiného. Její maminka nechtěla na to téma mluvit. Udělala mi něco k jídlu a na dotaz, co bylo s mým tátou mi řekla, že až do přechodu fronty byl u nich, a že se občas ukáže, aby věděl co se děje v jejich rodině. Když jsem tak seděl u stolu a koukal z okna, uviděl jsem člověka, ve kterém jsem poznal svého otce. Překvapení bylo oboustranné. Táta se přijel zeptat na situace a já také. Po chvíli jsme se vydali na cestu domů. Bylo to přesně měsíc po kapitulaci - 9. června 1945. Doma jsme se radili co dál. Otec přesto, že nenarukoval do německé armády, byl považován za kolaboranta. Nezavřeli ho, ale musel chodit zdarma pracovat po směně na opravách mostu a jiných objektech a při těchto pracích měl na pracovním oděvu na zádech velké „N“.

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Nemáte oprávnění přidávat příspěvky.

Uživatelské jméno
Heslo
     

Registrace >
Ztracené heslo >


Nebyly přidány žádné komentáře.