Budou tam dvě bytové jednotky. Byla to perspektivní nabídka, se kterou jsem se svěřil své dívce i jejím rodičům. Moje budoucí tchýně byla ochotná v této věci pro dcerku přidat ruku k dílu. Začalo se s přípravou stavby. Psal se rok 1947. Když otec zjistil, že jsem o stavbě mluvil i s rodiči Danky, napadlo ho přemluvit je, aby si od něho odkoupili tu část domku, ve kterém jsme bydleli. Přišel i s návrhem, že by se mohli dočasně, než se novostavba dokončí,

Tovaryšský list

nastěhovat k nám do podkroví. Rodiče mé dívky bydleli toho času v provizoriu po válečných zajatcích, protože je kvůli ,, Volks listy“ vystěhovali s kolonie, kde za války bydleli. Moji budoucí tchánové s návrhem souhlasili. V době, kdy se už na stavbě začalo pracovat přistěhovali se k nám. Vše běželo dle představ mého otce. Byli jsme vždy po ruce a neztrácel se čas cestováním.

O vápně

Na stavbě se po směnách intenzivně pracovalo. Kopaly a betonovaly se základy, bylo tak nutně připravit vápenku. Vykopali jsme ji a hned nato nám dovezli kusové vápno. Uskladnilo se v kůlně, ale bylo to třeba urychleně zhasit, čili rozpustit ve vodě. Otec měl tehdy odpolední směnu. Ráno než jsem šel do práce mi řekl. Dnes po šichtě máš úkol nanosit do vápenky čím jak nejvíce vody od tety Francle ze studny. Teta byla sestra mého táty a bydlela pár desítek metrů od novostavby. Studna nebyla hluboká a měla bohatý přítok spodní vody.

Znamenalo to načerpat vodu vědrem (okovem) vytáhnout ručně rumpálem nalít do kýblu a přenést do vápenky. Když jsem si představil tu dřinu zatočila se mi hlava. V práci jsem začal přemýšlet, jak si práci usnadnit. A přišel jsem na nápad. Mistra jsem požádal, abych mohl čím jak nejdřív odejít s práce, což mi dovolil. Hned po cestě s práce jsem se zastavil u sedláka, který nám vždy orával s koňmi. On měl takovou velkou bečku na kolech, se kterou vyvážel na pole močůvku. Poprosil jsem ho zda-li by mi ji půjčil. Řekl mi, že ano, ale ptal se, čím to chci táhnout. Řekl jsem mu, že si půjčím koně. S plánem jsem seznámil mou budoucí tchýni a ta mi přislíbila pomoc. Zajel jsem pak za mistrem pekařským do Šenova s prosbou o zapůjčení koně. Kůň už byl v maštali a odpočíval po rozvozu chleba. Mistr mi vyhověl. Zapřáhl jsem koně do bryčky a jel k sedlákovi pro bečku. Přepřáhl jsem koně a jel pro budoucí tchýni. Vzali jsme dva kýble a jeli k řece Sušance v místech, kde jsem to měl k vodě nejblíže. Nalíval jsem vodu do kýblu a podával mé budoucí tchýni, která vodu nalévala do sudu. Do večera jsme to otočili dvakrát a ve vápence bylo vody až, až.

Táta už v noci po směně šel kontrolovat, zda jsem úkol splnil. Ráno se mně ptal, jak jsem dokázal nanosit tolik vody, neřekl jsem mu, co jsem vymyslel. Řekl jsem mu jen, že mi pomohla máma Danky. Nevěřícně kroutil hlavou, ale byl rád. Pravdu se dověděl od jiných, protože koně a vůz se utajit nedá. Potom jenom utrousil. Je vidět synku, že nemáš hlavu jenom proto, aby ti nepršelo do krku.

S Dankou jsme přemýšleli o budoucnosti, proto jsme se rozhodli šetřit na nábytek. Chtělo to ale větší výdělek. Zjistil jsem, že můj zaměstnavatel platí tovaryše, který byl jeho kamarádem a pracoval jen v dílně 4krát víc než mně. Odhodlal jsem se požádat o zvýšení platu, ale se zlou jsem se potázal. Řekl mi, že mi plat nezvýší a pokud se mi to nelíbí, mohu odejít jinam. Rozhodl jsem se odejít. V sobotu jsem dostal poslední výplatu, razítko do pracovní knížky a byl jsem bez zaměstnání. Trochu jsem litoval svého unáhlení, ale doufal jsem, že někde zakotvím. V pondělí jsem šel hledat nové místo. Šel jsem pěšky do Orlové, při chůzi jsem zahlédl v dálce nějaký odlesk jakoby od plechu. Když jsem se přiblížil, uviděl jsem dva muže pokrývající plechem střechu. Poznal jsem v nich mistry, toho u kterého jsem se vyučil a druhý byl ten, který se vrátil z ruského zajetí. V tomto období se vrátili ze zajetí i moji tři bratranci, všichni živí a zdraví. Jan se vrátil z anglického zajateckého tábora v Egyptě, Gustav z ruského zajetí. Oba neměli pěkné vzpomínky na čas strávený v zajetí. Rudolf se vrátil z Anglie, tomu se vedlo lépe. Dostal se do zajetí v Belgii, kde krátce na to se přihlásil do Andersovy polské legie, kde byl až do propuštění z armády v Londýně. Rudolf i Gustav se zapojili do normálního života doma v naší obci, jen Jan, který už zde neměl mnoho z blízké rodiny odešel do polského Chořova, kde žila jeho sestra. Odbočil jsem ve vzpomínkách, vrátím se k těm dvěma na střeše.

Pozdravil jsem a zastavil na kus řeči. Po vysvětlení kam a proč jdu, jsem dostal od mého učebního pána nabídku, že pokud chci, mohl bych hned u něho nastoupit s hodinovým platem dvakrát vyšším než jsem měl v Suché. Málem jsem poskočil radostí, ale nedal jsem na sobě nic znát. Nabídku jsem přijal s tím, že hned zítra nastoupím. Doma byli zvědaví, jak jsem pořídil. Když jsem jim oznámil, že zítra nastupuji na nové pracoviště a s vyšším platem, byli udiveni, ale rádi. Nějaký čas se pracovalo bez nějakých změn. Jednou měl zastavil na cestě z práce ten druhý mistr, jmenoval se Seget, a přemlouval mě, abych šel dělat k němu, že mi dá na hodinu o pět Kč více. Dostal nové zakázky a měl jen dva učně.S těmi by to sám nezvládl termínově. Pro mě to byla lákavá nabídka. V sobotu u výplaty jsem naoko požádal mistra o zvýšení platu.

Odpověď byla dle předpokladu, že plat zvýšit nemůže. Požádal jsem o propouštěcí razítko do pracovní knížky. Mistr se divil, ale nepřemlouval mě. Razítko mi dal a já jsem v pondělí nastoupil na nové pracoviště. Jednou při práci v dílně vidím, jak někdo s kolem zastavuje u vchodu. Byl to můj dřívější zaměstnavatel. Po pozdravu hned pochopil, že s mým přestupem to byla bouda od jeho kamaráda. Prohodil jen: „Až se s ním potkám, tak si to s ním vyřídím.“ Dlouho se na sebe nezlobili, protože za několik dní jsem je viděl spolu u piva.

Přišel rok 1948 a s ním i znárodňování. Nikdo netušil, že se to dotkne i drobných podnikatelů, což začalo za krátký čas po únoru. Doma se stavba domku dostala do konečné fáze. Vše se točilo okolo dokončování, otec dělal vše proto, aby se čím jak nejdříve přestěhoval do nového a rodiče Danky čekali na uvolnění dolních místností.

My mladí jsme to tak nevnímali a chtěli také trochu času na zábavu. Stalo se, že jednou v neděli dopoledne jsme stáli s otcem na dvorku a on mi řekl: „Synku, dnes je dost pěkně, měl bys oplechovat okna na stavbě.“ Já jsem se ohradil, že máme s Dankou a kamarády domluvené něco jiného, a že to udělám jindy. Táta se rozzlobil a povídá: „To ti je milejší banda než to, abychom se čím jak nejdříve přestěhovali?“ Oponoval jsem tím, že to nezávisí na oplechování oken, do toho se připletla i moje druhá matka, která ještě popudila otce tím, že řekla: „Když to nezrobíš ty, tak to dáme zrobit někomu jinému a jiného si také vezmeme do kvartýru.“ To už jsem nevydržel a odpověděl: „Když to míníte takhle, tak to udělejte.“ Otec vyskočil a povídá: „Tak ty budeš ještě odmlouvat? Jsi ještě malý sráč, abys takhle se mnou mluvil.“ Odpověděl jsem pořekadlem: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ To už otce dožralo natolik, že popadl nůž ležící na prkně a skočil po mně. Nevím ani, jak se to seběhlo, ale chytil jsem ho rukama přes prsa tak pevně, že mu nůž z ruky vypadl. Když jsem to zpozoroval, pustil jsem ho a utekl za vrátka. On ještě ze vzteku mrštil po mně kamenem, kterým se podkládala vrátka do zahrady, ale netrefil mě. Utekl jsem k novostavbě, chvíli jsem chodil a čekal, co se bude dít. Nikdo za mnou neběžel, začal jsem přemýšlet o tom, co se stalo a co dál.

Přiblížil jsem se k domovu a zadními vrátky jsem vlezl mezi chlívky. Přes síňku jsem se nepozorovaně dostal ke schodišti do podkroví. Tichounce jsem vyšel nahoru a vstoupil do světnice rodičů mé dívky. Oni nevěděli, co se na dvorku odehrálo. Když jsem jim to pověděl, zeptala se Dančina mamka, kde je děvucha. Odpověděl jsem, že nevím a že jsem ji ani neviděl. Začali jsme ji hledat na půdě. Ležela tam na posteli bledá a skoro nepřítomná. Její mamku hned napadlo, že asi něco spolykala, co neměla. Donesla mléko, dala jí napít a donutila ji ke zvracení. Potom se jí vrátila barva do tváře a začala s námi komunikovat. Řekla nám, že viděla, co se odehrálo a že ji nenapadlo nic rozumnějšího, jak ukončit život. Začala rodinná porada, při níž mi budoucí tchýně řekla: „Nejlépe by bylo, kdybyste se vzali, pokud to myslíte vážně. Tím byste se stali nezávislí na všech.“ K tomu bylo třeba sebrat odvahu a říct to mému otci. Rozhodl jsem se, že to udělám hned. Sestoupil jsem dolů a šel se podívat na dvorek. Otec tam seděl na lavičce pod ořechem s hlavou v dlaních. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, zda už ho přešla zlost. Neodpověděl mi. Usoudil jsem z toho, že ho mrzí, co se stalo. Posadil jsem se vedle něho a povídám, že bych mu chtěl něco sdělit. On zvedl hlavu a tázavě se na mě podíval. Sebral jsem všechnu odvahu a řekl jsem, že se s Dankou ožením. Cuklo to s ním, ale ovládl se a povídá: „Jestli se chceš ženit, tak se ožeň, ale nečekej, že ti něco dám. Potřebuji peníze na dokončení stavby.“ Na to jsem odpověděl, že po něm nic nechci, ale že na rozhodnutí trvám. V červnu jsme se s Dankou brali.

Společné foto: zleva manželčina sestra, svědkové a manželčina babička

Já s manželkou

V srpnu se otec přestěhoval do nového domku a začátkem září zemřela po krátkém pobytu v nemocnici tátova manželka. Po svatbě jsme bydleli u Dančiných rodičů a spali na půdě v jedné kovové posteli. Po otcově přestěhování se uvolnilo podkroví a my jsme měli svoje soukromí. V práci nastaly také změny. Soukromníci už nedostávali žádné nové zakázky. Zavírali svoje dílny a odcházeli pracovat k národním podnikům. Přišla chvíle kdy i můj zaměstnavatel mi oznámil, že mě musí propustit, protože už to finančně neutáhne. Bylo třeba přemýšlet, co dál, náhodou jsem potkal mého bývalého mistra, od kterého jsem se dověděl, že dělá na údržbě v Bohumínských železárnách. Řekl mi, že jestli chci, ať si tam zajedu, že potřebují ještě klempíře. Moc času na přemýšlení nebylo. Zajel jsem tam a byl jsem přijatý. Znovu, a to už potřetí, jsem se stal spolupracovníkem svého učebního pána. Nebylo to moc valné zaměstnání, málo placené na tehdejší dobu, jen tři a půl tisíce Kčs čistého a dojíždění komplikované.

Ráno 30 minut na kole do Orlové na vlak, dalších 30 minut vlakem do Bohumínské továrny. Byl jsem ale ženatý a bylo třeba se starat. Dne 31. 5. 1949 se nám narodil syn. Nastal čas hledat si jiné bydlení, trochu větší než byla podkrovní světnička. Ostatně tuto světničku potřebovali rodiče Danky pro svou druhou dcerku, která už také dospěla. Za svobodna, když jsem chodil za Dankou do Petřvaldu, začali jsme oba ukládat úspory u tchýně na nábytek. Teď nám to přišlo vhod. Byl jsem rozhodnutý, že do novostavby bydlet nepůjdeme. Mé tvrdohlavé jednání jsem zdědil po otci, ten také, když jednou něco řekl, tak na tom trval, i kdyby na to měl doplatit. Hledali jsme v obci podnájem, našli jsme u jedné rodiny sice jen jednu světnici, ale poměrně velkou. Byli jsme upozorněni majitelem, že jim dorůstá dcera, takže to bude maximálně pouze na dva roky. Přijali jsme to a přestěhovali se.

Krátce poté vyšel v novinách inzerát, že řemeslníci, kteří vlastní vybavenou dílnu v okolí Ostravy, se mohou přihlásit v Ostravě u Československých stavebních závodů. Stroje i prostory budou od nich odkoupené a oni sami budou přijati jako zaměstnanci. Můj učební pán, teď spolupracovník, neváhal a zajel se přihlásit. Po návštěvě ČSSZ 878, taková byla zkratka nového podniku, mi řekl: „Jsem přijatý. Železárny mě musí podle nějakého paragrafu propustit. Pracovat budu ve vlastní dílně až do odvolání. Budou mi dovážet materiál a budu pracovat na novostavbách v Karviné. Dělej všechno pro to, abys mi přišel pomoct. Platební podmínky tam budou mnohem lepší než zde a odborníky potřebují.“ Okamžitě jsem šel na vedení závodu požádat o rozvázání pracovního poměru. Tam mi řekli, že to nepřichází v úvahu. Zdrcen touto skutečností jsem zajel za mistrem sdělit mu, že jsem nepořídil. Utěšoval mě, že ještě není nic ztraceno a že se na to poptá.

Za pár dní na to jsem dostal z Ostravy předvolání, abych se dostavil do náborové kanceláře. Vzal jsem si jeden den dovolené a jel do Ostravy. Po krátkém pohovoru se zástupcem závodu jsme nasedli do auta a jeli na krajský pracovní úřad přímo za ředitelem. Později jsem se dověděl, že tam hrála úlohu intervence mého mistra, který řekl o mně samou chválu. Na pracáku jsem vyčkal na chodbě a za ředitelem šel zástupce závodu. Po chvíli mě k řediteli uvedla jeho sekretářka. Ten se mě vyptal na všechny podrobnosti osobní i pracovní, a potom mi řekl: „Budete normálně pokračovat v zaměstnání. S nikým se o našem setkání nebavte a hlavně se vyhněte absenci v práci a vyčkejte. Nejpozději do patnácti dnů vám přijde naše rozhodnutí, s tím pak zajdete na vedení vašeho závodu. Výsledek se dostaví. Skutečně jak to řekl, tak se stalo. Dostal jsem oznámení, že mě musí propustit na základě nějakých paragrafů pro účely důležitějších veřejných zájmů.

Do týdne, přesně 1. 7. 1949 jsem nastupoval do ČSSZ. Pracoviště bylo v dílně, ve které jsem už dříve pracoval. Jaká byla moje radost si nedovedete nikdo představit. Spolu s mistrem jsem pracoval na novostavbách kompletně jako klempíř i pokrývač. Pracovalo se v úkole od vidím do nevidím. Když jsem dostal první zálohu, nestačil jsem se divit. Vedoucí z Ostravy nám přivezl obálky na stavbu. Když mi předal obálku a žádal, ať podepíšu převzetí, řekl jsem, že to je nějaký omyl a že když to převezmu, budu muset o výplatě nějaké peníze vrátit. V obálce byla jediná bankovka, ale v hodnotě pět tisíc Kčs. Oba se jenom usmáli a řekli: „Neměj obavy, ještě něco dostaneš. Když jsem donesl zálohu domů, moje manželka tomu nechtěla věřit. Za prvé jsme takovou bankovku viděli oba poprvé a za druhé jsme byli zvyklí brát za měsíc jen tři a půl tisíce Kčs. Na výplatu jsem dobíral dalších čtyři a půl tisíce Kčs. To bylo neuvěřitelné. Takovou sumu nevydělal ani tchán, který pracoval na šachtě. Dělali jsme si plány, co si všechno pořídíme a jak si budeme žít.

Nadšení však netrvalo dlouho, protože mi přišel povolávací rozkaz k nástupu na dvouletou vojenskou službu. Zjistil jsem, že mě vojenská správa vede jak Němci pod ročníkem 1927. Zajel jsem na vojenskou správu a žádal o odročení, ale marně. Bylo mi sděleno, že jsem do toho ročníku zařazený a že se to změnit nedá. Doma jsem plakal jak malý kluk. Teď, když se mi otevřel prostor pro život, musel jsem vše zahodit a jít na vojnu. 1. 10.1949 jsem rukoval na dva roky. Manželka s malým dostala sociální příspěvek ve výši 1200 Kčs na měsíc, a to bylo všechno. Byli jsme nešťastní, ale nic se nedalo dělat.