S kufry na ramenou jsme dorazili k nějakým starým budovám v jejichž prostorách nás ubytovali. Později jsme se dozvěděli, že to byl lihovar. Když jsme už byli skoro všichni ubytovaní, zazněl rozkaz. Na dvoře nastoupit. Po kontrole dle seznamu jsme odpochodovali k jiné staré budově, ve které byly sklady výzbroje a výstroje. Byla to budova bývalého pivovaru. Jmenovitě jsme přistupovali ke dveřím skladu, kde jsme dostávali stanový dílec, ten jsme rozestřeli na zemi přede dveřmi skladu a ze dveří začaly lítat věci, které jsme házeli do stanového dílce. Skladník jen křičel :,,boty, čepice, onuce, košile, spodky, blůza, kalhoty, atd.“ Když dle seznamu bylo vše v celtě, zařval: „vojín ten a ten podepsat“. Rychle bylo nutno celtu s věcmi odklidit, neboť nestupoval další. Rozkaz zněl: ,,Převléct se do uniformy a civilní šaty složit do úhledného balíku k odeslání domů. Zbytek poskládat do torny a deku s celtou připnou jako bandalír k torně.“ Na celou tuto činnost koukali z oken vedlejších budov staří mazáci a volali, že by nám pomohli s balením za nějaké dobroty, které jsme měli z domů. U této příležitosti jsem zjistil, že jsme skoro všichni už vojenští vysloužilci z války, a že si každý s tím bordelem na celtě patřičně poradil. Na staré mazáky v oknech nezbyla žádná práce ani odměna. Když byli po několika hodinách všichni oblečeni a sbaleni, dal nám poručík rozkaz k nástupu a poté se na nás přišel podívat velitel roty. Ten když převzal hlášení a dal nařídit pohov, prošel se kolem našich řad a prohlásil: ,,Na vás, když se člověk podívá, to je pohled pro bohy.“ A byl. Jeden měl kalhoty moc dlouhé, ten druhý zase příliš krátké. Někomu nebyly z rukávu vidět ruce, tomu vedle zase příliš čouhaly. Jeden nemohl zapnout blůzu, do jiné by vlezli dva. Jednomu lodička seděla na vrcholku hlavy, druhému na uších. Velitel prohlásil: ,,Teď odejděte na ubikace a tam budete mít dvě hodiny na to, aby jste si jednotlivé věci povyměňovali a pak se mi předvedete. Mezitím přijela polní kuchyň s jídlem a my jsme si nastoupili s ešusama pro svou porci.

Jídlo se nedalo moc dobře pojmenovat, ale brambory a voda tam byly. Nikomu to moc nevadilo, protože každý měl ještě něco z domů. Potom jsme znovu nastoupili a velitel po prohlídce našich postav pokýval hlavou a ty, na které se nemohl dívat, poslal do skladu věci vyměnit. Samozřejmě vše pod dozorem poddůstojníku s příslušným křikem. V Dačicích jsme se vyspali jen jednu noc. Hned příští den jsme v plné polní odpochodovali na nádraží, kde nás naložili do obyčejných krytých vagónů, takových dobytčáků. Odjeli jsme neznámo kam. Dva dny nás vozili po různých tratích a to tak, že jsme nikdy nepoznali, kde jsme zastavili. Dvakrát se nám podařilo přečíst za jízdy název stanice a to v Jihlavě a Okřížkách. Po dvou dnech nás nechali definitivně vystoupit. Bylo to ve Znojmě. Už za tmy jsme odpochodovali do kasáren, kterým se říkalo „Žižkové“. Ubytováni jsme byli po dvanácti mužích na světnici a začala vojenská drezůra, jak to na vojně bývá. Ráno budíček, rozcvička, snídaně, nástup na pořadové cvičení, oběd, odpolední buzerace a v 17 hodin rozkaz, chvilka volna, večeře, příprava před večerkou a spát. A tak stále dokola za stálého řvaní poddůstojníků a různých poznámek. Například: „Jak to stojíte, člověče, už nejste v civilu. Pohněte tím líným zadkem!“ a tak podobně. Po návratu z cvičáku povinné čištění zaneřáděných oděvů a výzbroje. Následně kontrola a nezbytná buzerace. Chodili jsme na cvičák na kopci zvaným „Kraví hora“. Na úpatí toho kopce byly všude vinice a v říjnu už bylo skoro po sklizni, ale přesto ještě dost hroznů viselo na keřích. Pokud se někdo z nás dostal na průzkum, vždy zabruslil na hrozny do vinice. I mně se to jednou povedlo. Nacpal jsem se tehdy pořádně hroznama a spokojeně jsem se vracel s ostatními do kasáren. Jenže na večeři byly brambory a kyška a co čert nechtěl, v noci vyhlásili poplach s nočním cvičením. Na cvičáku jsem dostal na povel družstvo, ale když jsme zalehli, najednou se v mém žaludku nepohodla kyška s hrozny a já jsem byl nucen hledat únik. Předal jsem dle předpisu velení kamarádovi a za krásného měsíčního svitu, jsem rychle hledal místečko úlevy. Našel jsem ho u jednoho šípkového keře. Rychle jsem se odšíroval a shodil ze sebe plnou polní včetně vojenské lopatky, kterou jsem měl za opaskem. Poměrně rychle jsem všechno zvládl. Po ukončení potřeby jsem navlékl na sebe celou výstroj i výzbroj. Vyhledal jsem své družstvo a převzal velení. V té chvíli byla vystřelena raketa, která ukončila cvičení. To znamenalo připojit se k ostatním a odpochodovat do kasáren. Jenže jsem zjistil, že moje lopatka zůstala někde u keře, kde jsem konal svou potřebu. Okamžitě jsem se vytratil a začal hledat keř, u kterého jsem prodléval. Přesvědčil jsem se, že těch keřů na kopci bylo víc. I když měsíček svítil o sto šest, já ne a ne najít ten pravý. Rota už odpochodovala a já pořád hledal lopatku. Nakonec jsem ji přece našel, ale nastal další problém, najít v noci v neznámém městě tu správnou cestu do kasáren. Město spalo a spali i naši chlapci, když jsem procházel branou kasáren. Hlídka u brány na mě koukala jak na zjevení, ale byl tam rozumný kluk. Nevyptával se na nic, jen mi řekl: „Strať se, ať tě nikdo nepotká, ostatní mi povíš jindy.“ Byla z toho velká sranda, ale vše dopadlo dobře.

Asi za tři dny na to padla u rozkazu věta: „Kdo z vás je instalatérem, potřebujeme dva.“Vedle mě stál kluk ze Stonavy. Dloubl do mě a řekl: „Zvedni pracku, taky já se přihlásím“. Já jsem špitl, že jsem klempíř a on na to: „Ale já jsem instalatér“, tak jsem uposlechl. Velitel dal příkaz: „Vy dva se hlaste zítra ráno u správce budov“. Ráno po snídani jsme šli za nadporučíkem, který měl správu budov na starosti. S ním jsme šli do kuchyně, kde nás předal vrchnímu kuchaři a odešel. Vrchní kuchař nás seznámil s úkolem. Jednalo se o nefunkční odpad. Kamarád se zeptal, kde seženeme nářadí a materiál. Na to se kuchař obořil. „Snad si nemyslíte, že vám ho budu shánět já, jděte na údržbu!“ A tak jsme šli hledat údržbářské dílny. Tam už měli avízo, že přijdeme. Dali nám vše potřebné a řekli, že až budeme vědět, co ještě, tak ať přijdeme. Olin, tak se jmenoval instalatér, mi dal pokyn, co mám dělat a pustili jsme se do práce. Samozřejmě pod dohledem šéfkuchaře a dalších čumilů. Olin své práci rozuměl a já jsem se také činil, seč jsem mohl. Odkryli jsme závady a dali odpad provizorně do funkčního stavu. Na to nás šéfkuchař kamarádsky oslovil. „Teď už si chlapci tu práci šetřte, my už se netopíme v těch sračkách. Bude vám tu s náma dobře.“ A bylo. Jídla bylo dost a jaké! Masíčko, škvarečky a ještě jiné dobroty. Nadporučík se přišel podívat a zeptat kuchaře, zda je s námi spokojen. Dostali jsme pochvalu a tak jsme práci během pěti dní ukončili kompletně s omítkami i podlahou.

Mezitím jsem jednou odpoledne zaslechl rozhovor velitele roty se správcem budov. Bavili se právě o nás dvou. Velitel se ptal nadporučíka, kdy nás pošle na cvičák. On mu na to odpověděl, že ty dva vojáky (jako nás) bude ještě několik dní potřebovat. Se smíchem dodal: „Mužstvo se musí pane štábní v prvé řadě dobře nažrat a vy…. A pak bude i dobře cvičit.“ Věděli jsme, že jsme se osvědčili a že nás čeká další práce. Dostáli jsme za úkol opravit vodu v koupelnách i na záchodech. Byli jsme přesvědčeni, že do přísahy 28. října už toho moc nenacvičíme. A o to nám šlo. Doma jsme si při odchodu na vojnu s manželkou slíbili, že budeme denně poštovně ve styku a to jsme oba dodržovali. Já jsem však pořád přemýšlel o tom, jak se domů dostat na dovolenku. Vymyslel jsem takovou malou lež. Napsal jsem manželce, aby mi 27. října poslala telegram, že vážně onemocněla. Stalo se a já jsem s telegramem a smutným výrazem klusal za velitelem roty se žádostí o dovolenku. Vyslechl mě, přečetl si telegram a řekl: „Nevím, možná že na mě šijete boudu, ale já se vám pokusím věřit. Odvedli jste kus dobré práce s vašim kamarádem a tak vás pustím na tři dny domů. Po přísaze se zastavte u mě v kanceláři, bude tam vaše podepsaná dovolenka.“ Poděkoval jsem a požádal o dovolení odejít. V duchu jásaje radostí jsem odpochodoval. Olinovi jsem se svěřil, ale ostatním na světnici jsem neřekl nic. Po přísaze jsem sebral potřebné doklady a fičel na nádraží k vlaku. Když jsem se objevil doma, to bylo radosti, jenomže dovolenka uběhla jak voda a bylo třeba zase k útvaru. Po návratu do kasáren jsem se dozvěděl, že jsem zařazen do pracovní čety, která má za úkol zúčastnit se výstavby kasárenských baráků pro 3 roty. Dne 2. Listopadu roku 1949 jsme nastoupili do vlaku, bylo nás 30 směr Dačice.

Po příjezdu do Dačic jsme byli ubytováni znovu ve starém lihovaru, kde bylo už pár desítek vojáků z jiných posádek. Když jsme odjížděli ze Znojma, vládl tam ještě krásný a teplý podzim. V Dačicích už v noci pěkně mrzlo a přes den se vyšplhala rtuť teploměru jen malinko nad nulu. Né nadarmo se říká Vysočině „Moravská Sibiř“. V naší skupině byli skoro všichni řemeslníky stavebních profesí. Zedníci, tesaři, truhláři, elektrikáři, vodaři a topenáři, jen já jsem byl jediný klempíř a pokrývač. Během dvou dnů se začalo pracovat naplno, protože termín zněl, že do konce roku musí být kasárna obyvatelná. Na okraji města směrem na Vydří u silnice bylo už připravené staveniště. Byly tam připravené patky, naskládané dřevené panely všeho druhu. Stěny, podlahy, stropy, krovy i střešní dílce už použité. Byly to odněkud přivezené baráky, pravděpodobně rozebrané z nějakého německého pracovního tábora. To vše jsme měli za úkol seskládat, pozbíjet a sešroubovat tak, aby vznikly tři stejné přízemní baráky v délce 45 m a šířce 16 m. Středem baráku probíhala poměrně široká chodba po celé délce. Po stranách byly světnice pro mužstvo. První místnost sloužila jako služebna, čili kancelář velitele roty. Na opačném konci chodby byla umývárna s betonovou podlahou, pokrytou dřevěným roštem. Vybavena byla velkým plechovým korytem, kde nad ním bylo 12 jednoduchých baterií. V koutě byly dvě sprchy. Vše jenom na studenou vodu. Venku, asi tak 10 m od každého baráku byly postavené latríny. Byl to asi 6 metrů dlouhý přístřešek s jednostranným vchodem. Pod ním vykopaná díra a nad ní ohoblovaný hranol zepředu až k zemi pobitý prkny. Tento záchod sloužil všem , kdož se v kasárnách pohybovali. Velitelé měli výhodu, že u roty nebyli celý den. Ale vrátím se k samotné výstavbě.

Do doby než se udělala střecha jsem byl pomocníkem na stavbě. Jakmile tesaři skončili svou prací na střeše, nastoupil jsem já se dvěma pomocníky. Materiál na oplechování komínu jsem si musel vystříhat ze starých koupelnových koryt, které dovezli odněkud celou haldu. Kladívko i hřebíky byly, ale nůžky jsem si musel vypůjčit od soukromého mistra klempířského, který měl dílnu ve městě. Na ohýbání plechu mi musela stačit hrana rovné fošny a ruce. Zvládal jsem to, když už byla pěkná zima. Ohřát se šlo jen u koksáku, ale jenom chvilku. Muselo se makat. V objektech komíny stály, kamna také přivezli. Vodaři už měli skoro smontované potrubí. Bylo třeba pustit vodu , jenže se nemohlo topit, protože scházely odtahové kolena ke kamnům. Roury nákupčí sehnal, ale kolena a zděře nebyly. Náš vedoucí stavby kapitán Mach, který byl vyučený zahradníkem, ale na vojně byl pověřen výstavbou, sbíral rozumy od vojáků, kteří už o stavbě něco věděli. A tak jsem byl svědkem rozhovoru, co s tím problémem týkajícím se topení. V tom momentu mi v hlavě uzrál plán, který by mohl pomoct věci, a který bych mohl využít ve svůj prospěch. Zašel jsem za kapitánem a řekl mu, že bych v té věci mohl něco udělat tím, že bych chybějící kolena mohl udělat tak, že je vytvořím z dílů vzájemně spojených drážkováním. Nemohl to pochopit, ale vyzval mně, abych mu udělal jedno koleno na ukázku, že se zastaví na něj podívat. Nakreslil jsem si tedy jednotlivé dílce a z nich jsem sestavil třídílné koleno v patřičném průměru. Hrál jsem si s tím celý den, ale povedlo se. Příští den se kapitán přišel na výrobek podívat. Přiznal, že ještě něco podobného nikdy neviděl, ale líbilo se mu to. Hned začal se mnou vyjednávat, kolik jsem schopen denně takových kolen udělat a co potřebuji k tomu, aby to šlo co nejrychleji. Řekl jsem mu, že bych k tomu potřeboval nějakou boudu, kde bych měl možnost si zatopit a mít nějaký ponk, pomůcky a rovněž patřičné nářadí. Řekl, že boudu je mi schopen nechat postavit, ale s nářadím mi pomoct nemůže. Požádal jsem ho, aby se zmínil u velitele roty o třídenní dovolence pro mě. Já bych si přivezl z domu patřičné nářadí a mezitím by mi tesaři postavili malou dílničku. Kapitán chvilku přemýšlel, pak na můj návrh přistoupil.

Tak se stalo, že jsem měl podruhé šanci navštívit rodinu. Jak jsem se už dříve zmínil, že jsme byli s manželkou písemně v kontaktu, napsala mi manželka, že marně shání v obchodech budík a jestli bych v Dačicích nějaký viděl, ať ho koupím. Což se stalo a já jsem měl příležitost ho osobně dovézt domů. Samozřejmě jsem se pochlubil kamarádům, že pojedu na dovolenku, i o tom, jakou jsme s kapitánem uzavřeli dohodu. Velitel roty mi dovolenku podepsal s tím, že v pátek odjedu a vrátím se v neděli v noci zpět. Ve čtvrtek před mým odjezdem, ale přišel rozkaz, že všichni vojáci v Dačicích, týkalo se to nás nováčků, budou očkováni. Vakcína se vpravovala do levé části na prsou a byla dosti bolestivá. Vědělo se, že mnozí vojáci po této vakcíně dostávali vysoké teploty a tak byl vyhlášen zákaz vycházek, až do neděle. Velitel si mě po očkování předvolal do kanceláře a řekli mi: „Vojíne, já vás na tu dovolenou nemohu pustit, jelikož se vám může při cestování udělat špatně a já z toho budu mít problém.“ Dokážete si představit jak mi bylo. Myšlenkami jsem už byl doma a najednou takový obrat. Začal jsem velitele prosit a přesvědčovat, že už jsem byl i v německé armádě očkován a přestál jsem to bez problému a že i tentokrát se nic nestane. Podařilo se mi velitele ukecat a nakonec mi odjezd povolil. Když jsem se vrátil ke kamarádům od velitele vysmátý, radovali se i oni se mnou. Ale to jsem ještě nevěděl proč. V pátek jsem si vyzvedl podepsanou dovolenku, sbalil věci a šel na vlak. Osobákem jsem z Dačic dojel do Cejle Kostelce, kde jsem čekal na rychlík do Brna. V Brně jsem přestoupil na rychlík do Ostravy a to už byla noc. Podřimovali jsme všichni v kupé a najednou se v zavazadlovém prostoru nad našimi hlavami rozezněl budík. Než jsem stačil můj nový budík najít, už dozvonil. Chvíli bylo v kupé ticho a pak se všichni začali smát. Já jsem myslel, že hanbou shořím. Teď jsem si uvědomil, proč měli moji kamarádi z mé dovolenky takovou radost. Oni potvory si vypočítali v kolik hodin budu v rychlíku a ten můj nový budík nachystali na zvonění, aniž bych to tušil. Ta škodolibost jim vyšla stoprocentně. Doma, když jsem to vyprávěl, tak se všichni dobře bavili.

Dovolená rychle uběhla, já jsem si vzal to nejpotřebnější nářadí se sebou a vracel se k útvaru. I na zpáteční cestě se mi přihodila nehoda. V rychlíku z Brna do Tábora jsem měl v Cejle Kostelci přestoupit na vlak do Dačic. Já jsem však ve vlaku usnul a přejel přestupní stanici až do Horní Cerekve. Tam jsem zjistil, že mi už nic zpět nejede až ráno. Rozhodl jsem se, že půjdu těch 15 km zpět pěšky po trati, protože byla tma a kraj jsem neznal. Do Kostelce jsem dorazil okolo půlnoci, tam už taky nic do Dači nejelo, až ráno ve 3 hodiny první vlak. V čekárně si mě všiml výpravčí a ptal se, co tam v tak nevhodný čas dělám. Řekl jsem mu, co se mi přihodilo. On popřemýšlel a řekl: „Vypravujeme nákladní vlak za 10 minut do Slavonic, já vám to domluvím s vlakvedoucím. On vás vezme do poštovního vagónu a v Dačicích vás vysadí. Díky jemu jsem se dostal do kasáren ještě před svítáním. Měl jsem být v kasárnách před půlnocí, ale hlídka u vchodu mě nedala do hlášení pro pozdní příchod, tak mi to prošlo bez kázeňského trestu. Ráno jsem zjistil, že bouda už stojí. Mohl jsem začít hospodařit ve svých prostorách naplno. Díky svému řemeslu, jsem byl sproštěn všech vojenských povinností, čili stráže, služeb i cvičení a mohl se věnovat jen své práci. Abych vyhověl požadavkům vedoucího stavby kapitána Macha, pracoval jsem i po rozkaze ve volném čase, což se mi později vyplatilo, aniž bych to tušil. Prvně jsem instaloval kamna do všech tří koupelen, aby se mohla pustit voda do potrubí. Postupně se kamna stavěly ve světnicích. Kapitán, když viděl, jak práce pokračuje, nechodil mě ani kontrolovat. Stavební objekt nebyl oplocen a přes cestu stály rodinné domky. Lidé, kteří v nich žili, byli zvědaví, kdože a co v boudě pořád něco klepe. Když zjistili, že tam dělám s plechem, ptali se mě, jestli bych jim mohl opravit třeba uhlák nebo založit dno do kýblu a tak různě. Řekl jsem, že ano, když si donesou materiál. Tak jsem začal pomaloučku trochu melouchařit. Vždy po rozkaze jsem se zamknul v boudě a pracoval. Důstojníci odešli po službě domů a ti co zůstali, si mě nevšímali. Věděl jsem, že kamarádi mě neprozradí, protože jsem s nimi uzavřel dohodu. Ta byla založena na tom, že já jsem denně ráno vstal dříve a šel do boudy zatopit. Oni pak, když vyběhli na rozcvičku vběhli do mé boudy a až rozcvička skončila, vraceli se jako z rozcvičky. Za to mi vždy ustlali postel a donesli snídani. Přes melouchy jsem navazoval přátelství s civilisty.Jedna paní, které jsem vyrobil i vaničku na koupání dítěte, mi při rozhovoru řekla: „Slyšela jsem, že jste ženatý a máte kloučka. Napište své manželce, ať k nám přijede i s malým. Může u nás bydlet, jak dlouho bude chtít. Vy jste pro nás i pro sousedy udělal hodně. Můžete se stýkat s manželkou dle toho, jak vám služba dovolí.“ Byli to moc hodní lidé v těch domcích přes ulici. Měli rádi vojáky a já jsem dělal pro ně, co jsem mohl. Co mi ta paní slíbila, stalo se skutkem. Napsal jsem manželce, ona ráda souhlasila. Byl určen termín jejího příjezdu. Když jsem paní Povalové, tak se paní jmenovala, oznámil manželčin příjezd, nabídla se, že pro ni na nádraží zajde a mi dá vědět, až bude ubytována. Vše klaplo podle plánu. Když jsem už věděl, že manželka je na místě, šel jsem za velitelem pro propustku. Po vstupu do kanceláře štábního kapitána padla otázka, co potřebuji. Řekl jsem, že propustku až do rána. Chtěl znát důvod. Když jsem řekl proč, bez řečí mi propustku podepsal. Příští den jsem byl v jeho kanceláři znovu se stejným požadavkem. Na nic se nevyptával a podepsal. Třetí den se to opakovalo znovu. To už se štábní zeptal. Ty ji tu ještě máš? Řekl jsem, ano. Načež padla otázka, jak dlouho tu ještě bude? Odvětil jsem, že tak asi 10 dní. Štábní se zvedl ze židle a zařval: „To mě chceš každý den otravovat? Ven!“ a ukázal rukou ke dveřím. Udělal jsem čelem vzad a vypadl z kanceláře. Srovnal jsem si to v hlavě a rozhodl se, chodit za manželkou bez propustky. Kamarádům jsem řekl, že kdyby náhodou byl v noci poplach, ať zabouchají na okno, kde jsem spal. Ale nic se neudálo. Probíhalo vše v klidu, až na jeden příběh.

Šel jsem k večeru s manželkou po ulici a proti nám šel svobodník od jiné roty. Byl to Slovák, povahy velmi podivné. Asi si myslel, že jdu s místním děvčetem a chtěl být důležitý. Když nás míjel, pozdravil jsem ho kamarádsky, nazdar. To jsem si dal. Svobodník se zastavil a řekl ostře: „Vojáku, vy nevětě, jako sa zdraví poddůstojník?“ Já jsem mu řekl, ať jde do kelu šašek jeden. On zařval: „ Zajtra sa hlasitě u raportu!“ To už bylo vážné, byl to rozkaz. Manželka podotkla: „Z toho budeš mít asi průšvih.“ Mávl jsem rukou a řekl: „Uvidíme.“ Příští den jsem stál u raportu na levém křídle. Stáli tam vždy ti, kteří byli určeni k raportu za nějaký přestupek a čekali na kázeňský trest. Vždy u raportu se stálo v pořadí: první stráže, služby žádosti, stížnosti a nakonec určeni k raportu. Velitel roty přebíral postupně od každého jednotlivě hlášení. Když dorazil ke mně, hlásil jsem, vojín ten a ten, určen k raportu. Že mě štábní dobře znal, zeptal se, co jsem provedl. Po pravdě jsem mu řekl jak to bylo a on odpověděl: „Po rozchodu se hlásíš u mě v kanceláři.“ Když jsem tam vešel a ohlásil se, dal mí pohov a řekl: „Podívej se, já tě musím potrestat. Dostaneš tři dny kasárníka. To znamená, že do večerky se nesmíš hnout z kasáren, protože tě každou chvíli může služba zavolat. Jedno ti poradím, jen mezi námi. Víš jak se jedná v mužstvu s takovým volem?“ Myslel tím svobodníka. „Dá se mu deka. Myslím, že víš, co to je a jak se to dělá. Neboj se, on si stěžovat nepůjde, ale musíte to provést šikovně.“ Pak zavelel odchod. Když jsem přišel na světnici, ptali se kluci, jak jsem dopadl. Řekl jsem, co jsem slyšel a hned se kuly pikle. Chlapci si vymysleli jak vlákat svobodníka do světnice. Připravili se na uvítání. Když svobodník vešel do světnice, hodili mu deku přes hlavu. Dva ho podrželi a my ostatní jsme mu naložili opaskama, co do něho vešlo. Pak jsme se rychle vytratili a než se on vymotal z deky, nebylo nikoho. Určitě věděl, za co dostal, ale stěžovat si nešel. Tušil, že by ho velitel nepolitoval. Manželka s malým odjela a život běžel dál ve vyjetých kolejích. Na našeho velitele, kterým byl štábní kapitán Mareš jsme si nemohli stěžovat. Byl to vysloužilec z východní fronty. Otevřený a výborný chlap. Vždy nám říkal: „Chlapci, jestli mi budete hrát do ruky, nic vám nezůstanu dlužen. Ale jestli budete ve službě dělat vylomeniny, umím být zlý.“ A to v naší rotě fungovalo. S ním i s jeho zástupcem kapitánem Machem si celá rota dobře rozuměla. Pod jejich vedením jsme byli u pluku na úrovni.

Jednoho dne přišel za mnou do mé dílničky kapitán Mach a povídá: „Dělali jsme ve skladech munice inventuru. Mezi cvičnými atrapami, jsme objevili jednu ostrou protitankovou minu. Potřeboval bych z ní udělat atrapu, aby nám seděl stav. Dokázal bys to?“ Opomněl jsem se zmínit o tom, že naše rota byla složená z radistů, ženistů a zdravotníků. Po vojensky zvaných lapiduchů. Já jsem byl začleněn mezi ženisty. Jenže já jsem výbušninám rozuměl jak koza petrželi a kapitán chtěl po mně předělávku miny. Odpověděl jsem mu, že sám bych to nesvedl, ale znám u roty chlapíka jménem Pustovka, který sloužil v Německé armádě u sapérů a ten, že by mi s tím mohl pomoct. Kapitán si nechal vojína Pustovku zavolat a seznámil ho s úkolem. Kamarád řekl, že to pro nás nebude žádný problém, a že to spolu dáme dohromady. Kapitán spokojeně odešel, ale zvědavost mu nedala, a když jsme minu ze skladu donesli, chodil se každou chvíli dívat, jak práce pokračuje. Když přišel a viděl, že mám minu zapnutou ve svěráku a sekáčem rozsekávám spoj po jejím obvodu, utekl z boudy a zvenku na mě volal: „Člověče, dělej s tím opatrně. Víš, že jsi ženatý a máš kluka a já ti ho živit nechci.“ Došli jsme k poznání, že on jako důstojník a zástupce velitele nemá ani ponětí, jak se může zacházet s trhavinou. Zkrátka utekl a nechal nás pracovat. Kolega mi vysvětlil, že pokud taková věc nemá roznětku, je neškodná. Rozpůlili jsme obal miny, ekrazit vyškrábali do kýble, místo nálože jsme tam nasypali stejnou váhu písku, spoj zaklepali a zaletovali. Atrapa byla během dvou hodin hotová. Zavolali jsme kapitána, aby si převzal dílo. Byl na výsost spokojen, ale co s ekrazitem? Pustovka řekl: „Vynesu to kousek od kasáren do pole a spálím to.“ Kapitán nesouhlasil. Zaprvé on musí být u likvidace a za druhé, taková věc se musí provést bezpečně. Šli jsme tedy s kýblem a zápalnou šňůrou asi kilometr od kasáren.

Byla tam menší prohlubeň, do které jsme vysypali obsah kýble, natáhli zápalnou šňůru a zalehli za vrchol. Pak Pustovka šňůru zapálil a čekali jsme dlouhou chvíli. Nic se nedělo. Kapitán byl nervózní, protože ani oheň ani výbuch se nekonal. Po chvíli řekl: „Chlapci, co budeme dělat?“ Kamarád řekl: „Víte, pane kapitáne, nechtěl jsem Vám do toho mluvit, ale tušil jsem, že to tak dopadne.“ Já jsem mlčel, neboť jsem byl v té věci zelenáč. Pozoroval jsem, jak se to vyřeší. Pustovka se tam chtěl podívat, ale narazil na odpor kapitána. Kamaráda už to dožralo a povídá: „tak zde budeme ležet až do soudného dne? Já tam jdu.“ Kapitán uznal, že se musí něco udělat a tak ponechal rozhodnutí na vojákovi. Kamarád šel obhlédnout situaci a za chvilku se vrátil. Řekl jen, počkejte tady, já zaběhnu do garáží pro trochu nafty a spálíme to. Čekali jsme, až se s naftou vrátí. Polil naftou ekrazit, na žádost kapitána natáhl novou šňůru, zapálil ji a za několik okamžiků vyšlehl z prohlubně plamen a bylo vymalováno. Od té chvíle jsme stoupli u kapitána v ceně, ale o jeho strachu jsme před klukama nemluvili. Dohodli jsme se, že to bude tak lepší.

Jednou měla jít naše rota na ostré střelby na nedalekou střelnici. Den před tím nechal velitel rotu nastoupit a řekl nám: „Zítra jdete na střelnici, chci po vás, aby alespoň 50 % mého mužstva dostalo střelecké odznaky. Byla to stužka červené barvy s mosazným lipovým lístkem uprostřed. Kdo tento odznak vlastnil, mohl být bez propustky o hodinu déle po večerce mimo kasárna. Štábní dodal: „Dělejte to, jak chcete, ale jestli mě zklamete, tak to ve výcviku pocítíte. Nezklamali jsme ho. Značkaři lepili v terčích díry, i které tam nebyly prostřelené a plácačkou oznamovali zásahy. I tak se dalo na vojně šidit. Spokojenost byla na obou stranách. Štábní se chlubil výcvikem vojáků a vojáci měli klid. Stalo se například, že v noci mělo být vyhlášeno noční cvičení. Náš velitel roty to věděl z porady štábu, ale mužstvo nevědělo nic. Náš „starý“, jak jsme veliteli říkali mezi sebou, to prozradil službě u roty. Ta už dala avízo všem chlapům, ať jsou připraveni na poplach a na včasný nástup. Jasně jsme věděli, co tím náš starý sledoval. Všichni měli sbalenou plnou polní a oblečeni čekali na kavalcích. Když služba zařvala na chodbě „POPLACH!“, promnuli si naši chlapci oči, obuli si boty, navěšeli na sebe plnou polní a za chvilku stáli všichni před barákem na dvoře. Náš štábní jenom chodil s rukama za zády před nastoupenou rotou a čekal na příjezd velitele pluku. U ostatních rot se vojáci sbíhali jak švábi na pivo a trvalo jim to poměrně déle, než stáli všichni na dvoře. Po štábní poradě se postavili velitelé rot před své jednotky a dali povel. „Roto pozor!“ Načež z úst našeho velitele jsme slyšeli: „ Pohov, na ubikace rozchod!“ U ostatních rot zněly rozkazy – vpravo v bok – pochodem vchod a roty se vracely unavené a nevyspalé až k ránu.

U naší roty bylo veselo. Náš velitel rád chodil se svojí ženou na zábavy, ale sám buď tančit neuměl anebo nechtěl. Vždy když se ve městě nějaká zábava konala, brával si se sebou 3-4 vojáky, o kterých věděl, že rádi tancují. Dal jim příkaz. „Dnes jdete se mnou na zábavu, ůtratu za vás platím já, ale chraň vás Pan Bůh, jestli moje paní bude sedět u stolu, když budou hrát. Potom si mě nepřejte!“ On pak mohl popíjet s kamarády u šenku. A to on rád. Jiný takový příklad. Měl nám přednášet o vojenském tajemství. Začal to asi takhle: „Vojáci, máme dnes probrat něco, co se týká vojenského tajemství. Já vám to řeknu srozumitelně. Když jdete s holkou na špacír, nevykládejte ji, kolik je vás v kasárnách, co tam děláte nebo jaké zde máme zbraně a tak podobně. Jí to stejně nezajímá. Dejte jí pusu, pomilujte se s ní a vykládejte ji, jak je hezká a milá, to ji opravdu bude zajímat.“ Po tom krátkém proslovu předal školení rotnému a odešel. Chlapci ho měli rádi a on nám to dával na jevo svým přístupem.

Holt z mého hlediska jsme to neměli na vojně nejhorší. Já osobně jsem si nemohl vůbec na nic stěžovat. Snad jen na to, že jsem byl daleko od rodiny. U roty byla bezvadná parta kluků, kteří se k sobě chovali dobře. Vesměs to byli chlapci ze Slezska, kteří už měli vojenský křest za sebou z války a věděli, že si mají vzájemně pomáhat a respektovat se, bez ohledu na hodnost. Neočekávaně přišel rozkaz, že se jede na soustředění do vojenského výcvikového tábora na Libavě. Naše rota jela jako první. Měli jsme za úkol připravit vojenský tábor v lesích okolo města Libavy. Stavěli jsme malé přehrady na potocích pro polní kuchyně. Velké stany pro zdravotníky a velitele, ale i zemljanky pro mužstvo. My jsme bydleli ve městě. Mezi jiným jsme se učili klást minová pole jak proti pěchotě, tak i proti tankům. Jeden den jsme miny kladli a za pár dnů jsme je zase vyhrabávali, ale v noci a to vždy pod cvičnou kulometnou palbou. Tak jsme si hráli na ženisty 6 týdnů. I tam jsme si užili srandy. Jednou po rozkaze přišel k nám do světnice rotný a povídá: „Chlapi, kdo z vás umí jezdit na kole?“ Samozřejmě, že jsme se hlásili všichni. Kdo by neuměl. Rotný povídá: „Všechny nepotřebuji.“ Vytipoval si jen tři a povídá: „Pojďte se mnou.“ Kluci se vrátili asi tak po dvou hodinách a my jsme se ptali, kde byli na kolech. Řekli: „Houby, nikam jsme nejeli. Šůrovali jsme na velitelství kanceláře.“ Dobře jsme se pobavili, ale od té doby už nikdo nikdy na kole jezdit neuměl.

Po šesti týdnech nás přemístili do Kroměříže, kde jsme se učili na řece Moravě stavět mosty, lávky pro pěchotu, plavit se na pontonech a ženijních loďkách. Pro mě to byla hrozná představa, pracovat na vodě jako neplavec. Vody se bojím jak čert kříže do dneška. Přesto jsem prodělal celý výcvik a nikdo se nedověděl, že neumím plavat. Všichni jsme byli opálení jak negři, ale jenom do pasu, protože se cvičilo bez košile, ale v kalhotách a botách. Po dalších šesti týdnech jsme jeli zpět do kasáren v Dačicích. Jenže tam už bylo práce v mém oboru poskrovnu, musel jsem proto i do služeb a to mi moc nešlo pod fousy. Jednou u rozkazu hlásil rotný, že má vytvořit z dobrovolníků družstvo do vojenského tábora na Šumavě, které se bude podílet na kácení stromů postižených kůrovcem. Rozhodl jsem se přihlásit. Jednak proto, že nerad sloužím a raději pracuji, a také proto, abych se podíval do krásných šumavských lesů, které mne lákaly, ale nikdy jsem se tam nedostal. Když rotný přečetl jména těch, kteří měli odjet na Šumavu, byl jsem mezi nimi i já. Příští den jsme šli do skladu, kde jsme si vyzvedli potřebné nářadí i pomůcky, včetně stravy na cestu. Už jsem si mnul ruce, že se vyhnu službám a cvičáku. Večer po rozkaze nás rotný svolal na chodbu i s vyfasovanými věcmi, aby si udělal přehled v záznamech. Stojíme tak v řadě s těmi věcmi a najednou se v chodbě objevil náš velitel. Jde tak okolo nás a kouká na ty naše ksichty. U mne se zastavil a povídá: „Co ty tady děláš?“ Odpověděl jsem, že jsem odvelen na kůrovce. On povídal: „Já ti dám kůrovce, tady zůstaneš.“ Rotnému řekl: „Ten chlap to všechno odevzdá a ty si tam dej, koho chceš.“ Obrátil se ke mně a řekl: „Ty tu budeš se mnou až do konce“ a odešel. Já si v duchu myslel, kde ho tady čerti nesli, ráno už bych byl pryč. No holt, měl jsem smůlu. Zůstal jsem u roty nadále.

Kluci na světnici byli rádi, že jsme zůstali ve staré sestavě. Byli jsme už na sebe zvyklí, když jsme si na sebe vymýšleli různé lumpárny. Budovy v objektu byly tři. Nebyly oplocené, takže v noci chodila okolo každé budovy hlídka. Okna baráku byly nízko u země, tak si kluci vymysleli systém. Když šli bez propustky za holkama do sousedních vesnic, žádali mě a mého kolegu, také ženáče, protože jsme vždy zůstávali v kasárnách, abychom nechali pootevřené okno, aby oni mohli po návratu přes okno naskákat do světnice aniž by museli přes službu u vchodu. V úkrytu si pohlídali strážného, a když zašel za roh budovy, hoši naskákali přes okno do světnice. Jendou mého kolegu napadlo vyvést jim pěknou lumpárnu. Když kamarádi odešli na zálety, donesl z konírny velikánský džber, postavil ho pod okno a řekl mi, ať mu do něj pomohu nanosit vodu. Po večerce jsme zalehli a snažili se neusnout. Po delší době se rozevřelo okno a první záletník skočil dovnitř. Samozřejmě přesně do džberu. S klením vylezl z vody a už tam byl druhý. Další už vytušil nějakou lumpárnu, skočil trochu dále a tím se mu podařilo nádobu převrhnout. Všechna voda byla na podlaze. Šramot zpozorovala hlídka, ale venku už nebyl nikdo. Když došel strážný k otevřenému oknu, zasvítil baterkou dovnitř a uviděl, co se stalo. Poznal, že šlo o pěkný žert. Nedal to do hlášení, ale druhý den to věděla celá rota. Kluci slibovali Erichovi odplatu, ale pak se na to zapomnělo.

K vedlejší rotě nastoupil do služby voják a nešlo z něho nic vydolovat. Jednou se mi povedlo se s ním dát do řeči a tak nenápadně jsem z něj loudil nějaké odpovědi. Podařilo se mi z něj dostat přiznání, že seděl v base, a když ho propustili, musel na vojnu. Chtěl jsem vědět, za co byl zavřený, ale on mi jen odsekl: „Zavřeli mě, protože jsem řekl staré bábě slečno.“ Po několika dnech jsem z něho vyloudil, že pytlačil v lese a při přestřelce s hajným byl hajný těžce raněný. U soudu dostal 12 let káznice. Za dobré chování ho po deseti letech propustili, ale hned ho vzali na vojnu. U roty s ním měli trápení, ne vojáci, ale velitelé. Neplnil rozkazy a nedodržoval kázeň. Vyhrožovali mu, že ho nechají zavřít. On to nebral vážně a posměšně říkal, když to vydržel 10 let, tak že to vydrží i déle. Netrvalo dlouho a propustili ho do civilu. Kazil u mužstva morálku. Já už jsem neměl u mužstva žádnou práci v oboru, proto jsem chodil normálně s klukama na cvičák i do služeb. Zúčastňoval jsem se i různých lumpáren, které se u roty prováděly. Kolega Erich se vsadil s jedním klukem o flašku rumu, že nevydrží sedět pod stolem tak dlouho, až on Erich třikrát do něho bouchne. Kluk se dal nachytat. Vlezl pod stůl a řekl Erichovi: „Tak dělej.“ Erich bouchl do stolu dvakrát a pak se přestal o sázku zajímat. Chlapec čekal pod stolem a pořád říkal: „Bouchni ještě jednou, ať mohu vylézt!“ V tom zavolala služba. Nástup k rozkazu. Všichni jsme se smíchem odcházeli na nástup. Došlo nám, jak krásně Erich tu boudu na něho ušil. On totiž musel také na nástup, proto nemohl vyčkat to třetí bouchnutí. Sázka byla prohraná. V době naší vojenské služby se spalo ještě na slamnících, které jsme si museli sami nacpávat. S tím souvisí také jedna lumpárna. Někoho napadlo naplnit prezervativ vodou, zavázat a vložit ho do slamníků na horním lůžku kolegovi. Nikdo by nevěřil, že do takové gumy vleze skoro kýbl vody. Tu vodní bombu zahrabali pěkně do slámy, zakryli prostěradlem, vše pěkně upravili a čekali. Ten kdo spal na horní posteli se dostával do ní tak, že se opřel rukama o svou a sousedovu postel, rozhoupal se jak na bradlech a hup do své postele. Co následovalo, to si už domyslíte. Gumový obal praskl, zadek byl mokrý a voda tekla do spodní postele. Byla to škodolibost, ale tak už to na vojně chodí. Na vše se rychle zapomíná, ale vymýšlí se nové. A těch měli kluci v zásobě stále dost. Takhle běžel vojenský život dál, až najednou se vše změnilo.

V rozkaze zazněla výzva. Kdo se dobrovolně hlásí na práci do Ostravsko-Karvinských dolů. Byl jsem první, kdo zvednul ruku a se mnou dalších 8 chlapců. Když se s námi štábní kapitán loučil, řekl mi: ,,Tak přece jsi mi utekl. Z této brigády tě už odvolat nemohu“. Ať jsem si ho vážil, byl jsem rád, že jedu do rodného kraje s možností dostat se častěji domů za manželkou a synem. Po devíti měsících služby u útvaru jsem byl s ostatními osmi kamarády odvelen do pracovního oddílu v Petřvaldě na důl Hedvika. Ubytovaní jsme byli na takzvané Kamčatce. Začal jsem fárat poprvé do dolů. O této práci jsem už věděl hodně z vyprávění, protože jsem žil mezi horníkama. Oni, když se sešli, mluvili vždy o práci v dole. Věděl jsem obrazně, co mě čeká. Byla mi přidělena práce v překládce. To znamenalo přeložit těžní zařízení po vybrání uhlí ve stěně, blíže k pilíři pro další těžbu. Jednalo se o posuvné žlaby. Tyto železné žlaby dlouhé asi 80 metrů bylo nutno rozebrat, přemístit a složit v dalším takzvaném ,,orglu“. Na dole Hedvika byly sloje hodně nízké, od 50 cm do maximální výšky 120 cm. Stěna, kde jsem pracoval já byla 80 cm vysoká. Pohybovali jsme se jen na kolenách. Pod nakolenice se dostávala drť a pěkně tlačila a hřbet byl skoro pořád odřený o horní výztuž. Nemohl jsem si na práci v takzvaných žabích pyskách (tak jim říkali havíři) zvyknout. Ale vydržet se to muselo. Domů to nebylo daleko, takže pokud to jen trochu bylo možné, hned po směně nebo před ní, jsem běžel domů. I nějakou korunku jsem donesl manželce, která po různých srážkách z výdělku zbyla. Na šachtě v koupelně jsme byli raritou. Budili jsme pozornost tím, že jsme byli do pasu černí jak negři a od pasu dolů bílí jak reklama na vápno. Havíři z teho měli legraci a říkali nám poločernoši. Tehdejší vojenské předpisy říkaly, že pokud ženatý voják má dvě děti, může být propuštěn ze služby. Snažili jsme se s manželkou o druhé dítě od nástupu na vojnu, ale nedařilo se to.

U oddílu jsem se dozvěděl, že je možnost přeložení na jinou šachtu. Dal jsem požadavek o přeložení na důl Dukla v Suché. Bylo mi vyhověno a já jsem se radoval. Jednak, že budu z kasáren za 15 minut doma a za druhé, že nebudu muset v práci chodit po kolenou. Na Dukle byli sloje hodně vyšší, od 140 cm až do 3,5 metru. Tedy oproti Hedvice, salóny. Další výhodou bylo to, že jsem znal hodně tamních havířů. Dokonce tam pracovali i dva moji bratranci. Když jsem se tam s jedním mým bratrancem potkal, nabídl mi, že bych mohl s ním pracovat jako pomocník ve stěně. Souhlasil jsem a on vše zařídil. Začal jsem pracovat v té nejvyšší sloji, jejíž výška byla 3,5 metru. Bylo tam větší nebezpečí úrazu. Už jenom tím, že když se v nízké sloji utrhl kousek kamene ze stropu, skutálel se po zádech a člověk o tom ani nevěděl. Ale kdy padne z výšky 3 metrů, to už je pěkná rána i do přilby. Ale to nebylo všechno. V této sloji se budovalo železnými stojkami a to poměrně hustě. Když jednou přišly velké stropní tlaky, tak stojky na klínech ujížděly s velkým praskotem. To byla kanonáda jak z Verdunu. Já jsem popadl lampu a chtěl utíkat. Bratránek mi říkal: „Co blázníš“. Povídám: ,,vždyť to tu zavalí“! On na to: ,,Když nastane taková situace, řeknu ti to. Teď běž na horní špicu a spouštěj po páse dřevo. Budeme stavět hraně“. S ním se moc člověk nepobavil, viděl jen uhlí a peníze. Když jsem ráno vzal do ruky lopatu, nepustil jsem ji kromě svačiny z ruky. Začal jsem tu práci s ním nenávidět. Byla to tak únavná a jednotvárná dřina, že jsem se rozhodnul požádat o práci jinou. Říkal jsem to svému bratranci a on nic nenamítal. Říkal, že to sdělí ,,Štajgrovi“ (důlnímu) ale že to poznám na výplatě. Důlní mě přeložil k ,,hašpli“ (vrátku), kde jsem vytahoval plné vozíky a spouštěl prázdné do jednoho předku.

Právě v té době došlo k nemilé události. Z funkce ministra obrany byl odvolán generál Svoboda a místo něho nastoupil zeť prezidenta Gotvalda, Čepička. Začaly velké změny v armádě. Měnily se předpisy i organizace. První, co nám změnilo vojenský život bylo, že všechny vojáky nechali ostříhat do hola. Další rozkaz zněl. Vycházky jen za odměnu na propustku podepsanou velitelem. Pro mužstvo to bylo kasárenské vězení. Do práce i z práce se muselo chodit v trojstupu. Každý večer pro ty, kteří nebyli v práci bylo takzvaný čepobiti ( pořadový výcvik na dvoře). Domů, jak před tím se nebylo možné dostat. Přelézat plot bylo nebezpečné, hrozilo to vězením a nasluhováním. Mi osobně pomohla náhoda a zase přes řemeslo. Co se týkalo pořádku v kasárnách to fungovalo tak, že světnice si vojáci uklízeli sami, ale ostatní prostory jako chodby, učebny a dvůr uklízeli civilisté. Ženy, které uklízely chodby, se stěžovaly, že vojáci kouří na chodbách, což bylo dovoleno, jenže nechávali po sobě rozházené špačky a popel. Chodby vypadaly jako by je nikdo neuklízel.

V četě, ve které jsem byl i já, velel poručík Tunder. Byl to slovák. Jeden z těch, o kterých se říkalo: čitať, pisať neviem ale vojnu vám spravím. S tím chlapcem bylo těžké se domluvit. Poručík na školení mužstva otevřel otázku pořádku na chodbách. Říkal, že se s tím musí vola čo urobiť. Žádal návrhy a též nabádal k žalování a poukazování, kdo ten svinčík dělá. Hned se mi zrodil v hlavě nápad, jak situace využít ve svůj prospěch. Ohlásil jsem se v kanceláři poručíka. Po otázce čo si prejem, jsem poručíkovi navrhnul, že by bylo dobré na chodbách na každé zárubni namontovat sklápěcí popelník. Na otázku jak si to představuji, jsem mu řekl, že by byly popelníky jak ve vlaku. Tvářil se nechápavě, ale nakonec řekl : „Skustě vyrobit jeden na zkúšku“ a dodal ,,čo k temu potrebujete?“ Vysvětlil jsem mu, že mám v okolí několik známých mistrů, a že věřím, že mi dovolí v některé dílně vyrobit ty popelníky. K tomu ale potřebuji dovolení k opuštění kasáren. Na ten návrh přistoupil. Dostal jsem se legálně z kasáren a po návštěvě rodiny jsem na kole objížděl dílny, ve kterých jsem pracoval za účelem získání potřebného materiálu a jeho zpracování. Za dva dny samozřejmě po směnách jsem namontoval na první zárubní popelník a zavolal poručíka k převzetí díla. Líbilo se mu to a tak jsme ujednali postup. Vydal mi permanentku k opuštění kasáren potvrzenou velitelem oddílu a já jsem slíbil dodržet dohodnutý termín, že namontuju každý druhý den další popelník. Ženské, které dělaly úklid si to pochvalovali a já jsem měl neomezenou možnost navštěvovat rodinu. Rozhodnul jsem se poručíkovi udělat radost a tím si ho i získat. Vykouzlil jsem se zinkového plechu malou repliku hornického kahanu, který i svítil na baterku. Vyleštil jsem ho a opatřil mosazným háčkem. S tím dárečkem jsem zašel do poručíkovy kanceláře a předal mu dárek. Přitom jsem mu lichotil, jaký je dobrý velitel, a že si vážím jeho přístupu k mužstvu. Poručík byl překvapen a bylo vidět na něm, že nemůže pochopit, že se našel voják, který se k němu takhle chová. Byl přesvědčený, že ho vojáci v lásce nemají. Dárek přijal a od té chvíle se jeho chování k podřízeným naprosto změnilo. Jenže za čas práce s popelníky skončila a já měl obavy, že skončí i mé výlety.

Stalo se však něco, co by se mi ani ve snu nezdálo. Pravděpodobně se u velitele na poradě o mně mluvilo, protože jsem dostal rozkaz hlásit se u velitele oddílu v kanceláři. Po hlášení příchodu u štábního kapitána jsem byl vyzván, abych se posadil. To znamenalo, že chce se mnou něco projednat. Štábní začal přímo: ,,ty jsi klempíř“ povídá. ,,ano“ řekl jsem. Štábní naznačil, že má pro mě práci. ,,O co se jedná?“ zeptal jsem se. On na to: ,,Potřebuji vyrobit pro celý oddíl visačky na postele, do kterých by se zasunuly jmenovky“. Měl už náčrtek, jak by měly vypadat. Pochopil jsem co mě čeká, ale zeptal jsem se na materiál a termín. Štábní odpověděl: ,,Materiál nemám, je na tobě, abys ho sehnal. A co se týká termínu, ten závisí na tom, kolik štítků jsi schopen denně zhotovit. Samozřejmě mimo šichtu. V té chvíli jsem začal kalkulovat ve svůj prospěch. Povídám: ,,Soudruhu veliteli, já jsem schopen udělat denně tak 6 až 7 kusů“. On na to: ,,Já ti vidím až do žaludku. Nebudeme diskutovat. Každý den položíš na stůl veliteli čety 10 kusů a budeme kamarádi. Odchod“. Srazil jsem podpadky a řekl: ,,Rozkaz soudruhu štábní kapitáne“. On jen poznamenal:,,ostatní záležitosti vyřídíš s velitelem čety. Po obdržení pokynu a dokladů s tím spojených zahájil jsem svou práci. U mých známých mistrů jsem si zajistil potřebný materiál v podobě odpadu, kterého byl v každé dílně dostatek a přístupu ke strojům. Tak jsem začal vyrábět polotovary, které jsem doma dokončoval. Při každé návštěvě dílny jsem si udělal asi tak stovku kusů, ale denně jsem nastrkal do kapes 10 hotových a odevzdal poručíkovi.

Volný čas jsem trávil s rodinou, jako kdybych byl v civilu. Do kasáren jsem se chodil jen najíst a odevzdat štítky. Sousedé a známí v obci, kteří potřebovali něco z plechoviny udělat mě o to žádali a já jim rád vyhověl. Byl jsem tehdy havířem i řemeslníkem ve vojenské uniformě, až do konce aktivní služby. Ze zlého poručíka Tundera se stal snesitelný velitel a moje jméno už ani při prověrkách nečetl. V dubnu roku 1951 se nám narodila dcerka, ale jelikož už v té době neplatil starý vojenský řád, nemohl jsem odejít do civilu dřív. Nový řád generála Čepičky zakázal vše, co bylo pro vojáky dobré, ale jedna věc se zlepšila. V kasárnách vznikly jídelny. Vojenské ešusy byly jen pro polní potřebu. Po obědě byl nařízený odpolední odpočinek. V našich kasárnách se vařilo poměrně dobře, protože jsme dostávali mimořádný příděl pro těžce pracující v dole. I výplaty byly slušné a já jsem si navíc vydělal i nějakou korunu na melouchách od lidí. Přesto, že jsem byl na vojně, žilo se nám dobře a mohli jsme si postupně vylepšovat i bydlení.

V havírně po dobu vojenské služby byly také různé zážitky. Když jsem odešel ze stěny od bratrance na jinou práci, stal se tam za pár dnů na noční směně, při plenění stojek, po havířsku ( v robunku) zával. Při této nehodě zahynuli dva horníci a několik jich vyhrabávali několik hodin. Mezi nimi byli dva vojáci z našeho oddílu. Jeden byl dost poraněný a ten druhý vyvázl bez zranění, ale psychicky byl tak postižený, že ho za pár měsíců propustili do civilu. V té době se udála tragická nehoda i na dole ,,Pokrok“ v Petřvaldě. Můj kamarád, se kterým jsem sloužil v německé armádě, a se kterým jsem desertoval, pracoval jako horník na dole ,,Dukla“ Když nastoupil rok po mně do vojenské aktivní služby dostal vojenský mundur a byl přeložen z dolu ,,Dukla“ na důl ,,Pokrok“, kde pracoval jako voják v dole. V tutéž dobu, kdy došlo k závalu na Dukle se stalo totéž na dole ,,Pokrok“ a Láďa v tom závalu zůstal. Když ho vyhrabali, byl mrtev. Byl jsem na jeho pohřbu a vzpomínal, jak jsme spolu překonávali válečné útrapy a o tom jak jsme to přežili. Teď v míru si ho smrt vyžádala v tak mladém věku. Asi to měl osudem určené. Byl ještě svobodný a těšil se na budoucnost, ale osud byl k němu krutý.

Nějakou dobu jsem obsluhoval vrátek, na kterém jsem vytahoval ze svážny (to je šikmá štola dolu) plné vozíky, a spouštěl prázdné. Ve skupině, která tam pracovala, onemocněl dlouhodobě jeden z pomocníků a předák mi nabídl, že by mě vzal do party. Kvůli většímu výdělku a dobré party chlapů jsem nabídku přijal. V této partě jsem dosloužil vojnu. Pracovalo se na tři směny a práce byla různorodá. Podle toho, jaký byl postup. Vrtaly se otvory pro nálože, po odstřelu se nakládal materiál do vozíku. Po vytěžení se budovalo dřevěnými stojkami. Prodlužovala se kolej a větrací potrubí. Vždy po vyfárání si předávali předácí na hoře u klece hlášení v čem je třeba pokračovat. Postup byl znormován a štajgéř, čili důlní dělal denně kontrolu a zápis. Dle postupu vypadaly i výplaty. Když jsme ukončili jednu štolu, začínali jsme hned další. Dvakrát se stalo, že jsme došli na parkoviště a předek byl zavalený. Měli jsme štěstí, že k otřesu došlo pokaždé při změně směny. Než se ale překonal ten postižený úsek, lekali jsme se každého šramotu a posunu hmoty. Budovat se muselo hustěji a bezpečně. Takových případů je v dole hodně a často. Však ti, kdož tam pracovali se to dobře pamatují. Pro nás, chlapce z Ostravska a Karvinska to prostředí nevadilo, protože se doma o něm hodně povídalo a tak jsme se práci rychle přizpůsobili. Horší to bylo pro kluky z jiných oblastí. Například z Brna nebo Prahy. Pro ně to byla nepředstavitelná dřina a těžko si zvykali. Na vojně ale nelze říct: ,,Já to nebudu dělat“. Je to zkrátka rozkaz a ten se musí splnit.

Bylo září, roku 1951 a my jsme už měli skoro dostříhaný metr a natlučené cvoky na vojenském kufru. Bylo to za pár a my se těšili do civilu. Dne 20. září při nástupu nám přečetli rozkaz, že se nám prodlužuje vojenská služba o 28 dní. Jako důvod uvedli zacvičení nováčků do havířské profese. Byl to nezvyklý rozkaz, ale museli jsme ho respektovat. Končil nadstavený měsíc a přišla další rána. Rozkaz zněl: ,,Služba se prodlužuje o dalších 21 dnů“. To už ale bylo příliš a celý oddíl začal do řeči velitele mručet a hučet. Důstojníci začali být nervózní. V tom přišel velitel pluku. Postavil se před jednotku a snažil se mužstvo uklidnit. Skoro prosebně uklidňoval vojáky, že je to rozkaz velitele armády, a že po celých 21 dnů budou dovelené po směně vycházky, a že obě prodloužení bude všem zapsané do vojenské knížky jako regulérní vojenské cvičení. Nakonec se situace uklidnila, ale morálka mužstva se zhoršila. Kluci se po směně opíjeli a velitelé měli co dělat, aby se z kasáren nestal bordel. Naštěstí 3 týdny uběhly jako voda a my jsme se rozjížděli k mateřským útvarům odevzdat vojenské věci a oblékat civil. Byl prosinec roku 1951. Do vojenských knížek nám napsali dvě vojenská cvičení, ale pod ně se nikdo nepodepsal, ani nedal razítko. Až po třech letech na manévrech se zjistilo, že to byl podvod. Tak proběhly moje prodloužené dva roky v československé armádě. Po letech si každý rád zavzpomíná na příjemné i nepříjemné příběhy. Ze života, prožité ve vojenském kolektivu. Vždy platí pořekadlo, že každý je strůjcem svého štěstí a to platí i na vojně. Moji dva synové se drželi mých rad. Starší syn se dostal k autům a jako vyučený automechanik pracoval celé dva roky ve vojenské opravně aut v Kamenickém Šenově. Měl se tam tak dobře, že se mu nechtělo ani na dovolenku. Za celé dva roky byl doma dvakrát. Mladší syn se dostal na vojenské letiště v Praze. Jezdil tam s tankerem a zásoboval letadla palivem. Oba se vrátili domů jako rozumní chlapci a brali život rázněji. Tenkrát platilo rčení, že kdo nebyl na vojně, nebyl chlapem.