Nejnovější fotogalerie

Spolek

havirov-historie.cz

Sponzoring

Naši partneři



Vyhledávání

Facebook

Facebook.cz

Kontakt

Kamil Křenek
www.havirov-historie.cz
+420 775 878 925
historie.havirov@gmail.com

090.jpg

Počítadlo přístupů

TOPlist

Obsah

Aktuální zpravodaj

Náš banner

havirov-historie.cz

Odkazy

Poslední komentáře

05. Učněm v době války

Oceňuji vzpomínky "obyčejného člověka" na dobu, kterou si ani my starší a pokročilí nepamatujeme. Žádná velká historická dramata, jen život "obyčejných lidí" z domků a chalup ve Slezsku. Děkuji, Karel Jasiok

Zaslal/a: Karel Jasiok  •  Čas: 10.7.2017 14:02

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

Roubenka se bude s velkou pravděpodobností bourat. Dřevěná část je komplet prolezlá.

Zaslal/a: Kamil Křenek  •  Čas: 9.6.2017 12:37

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

A jaký bude další osud roubenky?

Zaslal/a: PanHerrMann  •  Čas: 9.6.2017 12:24

3. část: Období 2. světové války

Už nějaký čas se snažím prostřednictvím Google map, bohužel bez úspěchu, vypátrat před jakým kostelem stojí strýc Karel se svými spolubojovníky v Boloni (Bologna) 20. května 1945. Bude někdo úspěšnější než já? 20. května 2015 tomu bude 70 let, co si po ...

Zaslal/a: Jasiok  •  Čas: 10.5.2015 1:37
Kategorie: Vzpomínky Viléma Przeczka

12. Zpět do civilu

12. Zpět do civilu

Část XII. Zpět do civilu
Po návratu do civilu jsem se hlásil do práce, zase tam, kde jsem pracoval před vojnou. Za tu dobu se tam změnilo mnoho. Už to nebyl závod ČSSZ 878, ale Stavomontáže Ostrava. Sídlo podniku bylo na nábřeží v Ostravě a dílny na Přivoské ulici tamtéž. Malé dílničky, ve kterých se pracovalo dříve byly zrušené. Pracovalo se v úkolu, ale výdělky už nebyly tak velké jako dřív. Za to se více kradl materiál. Zjistil jsem to brzy po nástupu do zaměstnání.

Pracovalo tam hodně známých lidí. Dostal jsem se znovu do party s mým učebním pánem. Rychle jsem si zvyknul na prostředí, jenže už bylo třeba jezdit po montážích do vzdálenějších míst. Veškeré vydělané peníze jsem dával manželce a nestaral se o domácí hospodaření. Teď, když bylo třeba jezdit na montáže, byly větší výdaje na jízdné a tak se stalo, že jsem jednou ráno krátce po výplatě požádal manželku, aby mi dala 10 Kč na cigarety. Ona mi odpověděla, že nemá ani korunu. Poprvé jsem se zarazil. Ráno nebyl čas na debaty, ale celý den mi ta myšlenka nedala pokoj. Po návratu ze směny jsem otevřel řeč na toto téma. Když jsem manželce vytknul, že by se to nemělo stát, abychom se vydali do poslední koruny. Urazila se a řekla, když si myslím, že špatně hospodaří, ať si vedu domácnost sám. Trochu se to vyhrotilo a přitom se ukázalo, že se kupovaly věci, které byly potřebně, ale ne momentálně. Hádka skončila tak, že jsem manželku požádal, aby mi určila částku na stravu pro celou rodinu na měsíc. Tu dostane a může si s ní nakládat libovolně. O tom co budeme pořizovat kromě stravy budeme rozhodovat společně. Svolila a začalo to takhle fungovat, dokonce se to osvědčilo. Nikdy jsem nepřistoupil, abychom se z peněz vydali. Vždy muselo něco zůstat na kupce. Byl to náš první manželský konflikt. Snažil jsem se získat peníze v práci i po práci tak, abychom mohli spokojeně žít. V podniku se situace měnila často. Stěhování dílen pod Bazaly na Dědičnou ulici. Rozdělení podniku na dvě části. Nově zřízený Bytostav a sloučení s Pozemními stavbami Ostrava. I zaměstnanci se měnili, staří odcházeli do důchodu, mladí rukovali na vojnu. Přibírali se noví zaměstnanci. Bytostav převzal výstavbu v Havířově a Ostravě-Poruba. Pozemní stavby se rozdělili na závody Opavský, Orlovsky, Ostravský a Frenštátský. Doma se také hýbaly škatulata. Otec si přivedl během mé služby v armádě domů družku s dcerou Libuši a nájemník, který u taty bydlel si postavil vlastní domek. Uvolnil se byt a otec nám nabídl, že bychom se mohli do něho nastěhovat. Nabídku jsme přijali. Jednak jsme měli dvě děti a za druhé nás tata nechal bydlet zadarmo, jen spotřebu proudu jsme platili na půl. Topilo se v kamnech, takže otop jsme si obstarali a voda se brala ze studny na dvorku.

Vyprávění pana Sobola

Tenkrát v roce 1952 v létě se objevil u taty člověk, ze kterého se vyklubal jeho spolupracovník ze šachty ,,Hedvika“, který byl zároveň s tatou v roce 1933 propuštěn z práce. Jmenoval se ,,Sobol“. Pan Sobol byl tehdy 28-letým mladíkem. V té době verbovali agenti nezaměstnané do Ameriky na práci a on se nechal přesvědčit. Když mi tata prozradil, kdo to je, a že zůstane na návštěvě 3 dny chtěl jsem se zúčastnit večerního vyprávění. Pan Sobol si vždy přes den obešel své známé kamarády. Jeho rodiče už nežili a s mým tatou byli dobrými kamarády. Vzpomínali na své zážitky a bylo co poslouchat. Když začal pan Sobol vyprávět to své, bylo to jako v dobrodružném románu. Povídal, že když se nechal zlákat agenty, musel složit stanovenou částku peněz a pak všechny potřebné formality už zařídili agenti. On jen vyčkával na pokyn k odjezdu. Odjel pak do Hamburku, kde je nalodili do podpalubí zaoceánské lodi, kde byli namačkaní a ve velmi svízelných podmínkách cestovali několik týdnů, než je vylodili.

Převzali je argentinské úřady. Oddělili rodiny od jednotlivců. Z jednotlivců utvořili 2-3 členné skupinky. On se dostal k jednomu chlapíkovi tmavší pleti jménem Leoncio. Odjeli ještě s několika lidmi po železnici do Avia Terai. Tam podepsali nějakou smlouvu s argentinskými úřady a byla jim přidělena usedlost v Chacu v divočině západně od města. Měli za úkol vytvořit prostor pro pěstování bavlny. Byli jim přiděleni dva voli a jeden kůň. Usedlost, do které je přivedli, se skládala z chatrče a přístřešku pro dobytek, ohraničeného ostnatým drátem. Domek byl postaven z kůlů, vymazaný hlínou. Střecha byla pokrytá travnatými doškami. Jednu půlku chaty zabíraly dvě jakoby postele na spaní a stůl stlučený z bedny. V druhé půlce místnosti bylo naskládané nejpotřebnější nářadí a žoky s bavlníkovými semeny připravenými k setbě. Mezi nářadím byla také puška a náboje. Dostali jsme pokyn, co a jak máme dělat a ponechali nás na pospas džungli. Nezbylo, než se přizpůsobit situaci. Návrat nebyl možný. Ráno jsme se probouzeli s východem slunce. Zapálili jsme před stavením oheň a na polena jsme postavili konvici s vodou na čaj. Můj společník hnal z ohrady voly k napajedlu a já tahal plechovkou ze studny vodu a naléval do koryta vydlabaného stromu.Potom jsme zapřáhli bučící voly do pluhu a začali orat.Za ranního chladu se řádky obdělané půdy množily. Tlačil jsem rádlo vší silou do země a Leoncio řídil spřežení, dokud si nezvyklo na správný směr.Pak mi přenechal pluh a odešel vařit snídani.

Teplo bylo stále větší a větší. Zelenočervení papoušci přeletovali v hejnech ze zamlženého pralesa a jejich křik naplňoval prostor. Odhodil jsem kazajku a za chvíli i košili. Půda byla propletena kořeny, jejichž přeřezáváním se pluh zadrhával a rukojeti bolestivě mlátily do žeber. 40 °C rozpalovaly záda i ramena, pot kreslil na prachem pokrytém těle světlé cestičky. Jednotvárně se pohybovaly nohy volů a prášící hlína se rozhrnovala šedou ocelí pluhu. Před polednem mě Leoncio vystřídal a zavěsil se do pluhu, co mu síly stačily. Jako každý den jsme práci neukončili my, ale voli. Nereagovali posléze ani na tvrdé údery a utekli před sluncem do stínu stromů vláčejíce za sebou převrácený pluh.

Oběd jsme si připravili na ohništi před domkem. Rozpékali jsme si na americkém konzervovaném sádle nožem roztlučené „galety“. Jsou to suché neslané žemle, které dříve bývaly jedinou moučnou potravou námořníků na plachetnicích. Zde, v odlehlé jihoamerické krajině, nám byly náhradou za chléb. Vařili jsme sladké brambory nebo hlízy mandioky, jejíž políčka za stavením jsme svědomitě opatrovali. Někdy, ale to velmi zřídka, jsme vařili polévku a hovězí maso. Pro maso jsme jezdili na koni do vzdáleného dřevorubeckého tábora. Odpoledne jsme chodili zvětšovat své pole. Vzali jsme těžké mačety a sekeru s dlouhou násadou a po kraji pralesa jsme vysekávali pichlavé křoví a ostnatý porost. Potom jsme káceli stromy. Koupali jsme se v potu a moskyti, přilákaní pachem těl, útočili na nás v hejnech. Tím nás přiváděli k zuřivosti.Některé zvláště odolné druhy stromů jsme obklopovali suchým dřevem a u země zvolna podpalovali.Když večer vrhal dlouhé stíny, odtahali naši voli porubané kmeny a my unavení, jsme se vraceli ke stavení. Po večerním jídle jsme sedávali před chatkou u ohně, popíjeli čaj a v záři petrolejové větru vzdorné svítilny, jsme si vytahovali z nohou písečné blechy. Protrhávali jsme nožem kůži na svědícím místě a vyndávali bělavé uzlíky velikosti hrachu. Rány jsme desinfikovali tekutinou, kterou jsme k témuž účelu používali i u dobytka. Za noci nás probouzely létající štěnice. Ve dne se ukrývaly ve škvírách domků a za tmy poletovaly jako malí upíři. Ve spánku propíchly kůži a sály krev, aniž bychom cítili bolest. Teprve, když se napily až do velikosti chrobáka, začalo pokousané místo otékat a pálivě svědět. Největšími trápiči byly nepatrné mušky, jejichž bodnutí pálilo jako oheň. Někdy jsme před nimi museli utéct do dýmu ohniště.

Žili tu i jiní tvorové, kteří byli zastoupeni mnoha druhy i velikostmi. Hadi byli tencí jako dětský prst a silní jak mužská paže. Třeba chřestýš dosahující až dvou metrů délky. Byl neobyčejně tlustý a na konci ocasu měl chrastítko, které připomínalo zvuk budíku, tlumeného rukou. Přes svou jedovatost byl plachý a vyhýbal se člověku. Byly tu i jedovaté kroužkované zmije, dosahující až třímetrové délky, jejichž kousnutí přinášelo po pár hodinách smrt. V přírodě tu stále zápasila krása a ošklivost. Šedivý ježatý kaktus rozvinul najednou nádheru rudých květů. Strom, jehož větve i kmen byly posety kamenně tvrdými ostny, rozkvétal náhle do růžové krásy. Po zemi trhaně pobíhal veliký pavouk zvaný „aranio“, opírající tlustý nabubřelý vak svého těla o dlouhé chlupaté nohy. A nad ním se ve vzduchu kmital, jako chomáček lesklého hedvábí, ohnivě fialový kolibřík. Hmyz, ve dne nevzhledný, svítil v noci jako vznášející se zelený drahokam. Po setí bavlny, v listopadu, nám začaly na poli vyrážet bavlníkové rostliny. Tu nás čekala jiná práce, boj proti plevelu. Na obdělané půdě vyrůstala bujná vegetace, jež divoce útočila na útlou bavlnu. Plevel jí zbavoval světla a vzduchu a také užíral kořínky. Od úsvitu do večera jsme se hrbili nad motyčkami a úmorně bojovali s plevelem. Dopřávali jsme si jen krátkého poledního odpočinku. Prsty svírající třináct hodin denně topůrko, zatínaly se i ve spaní do dlaní. Posléze přece jen bavlníkové keře zmohutněly a vyrazily na nich různobarevné květy. A tehdy nám bavlnu napadla listová housenka zvaná „oruga“, proti které jsme museli použít postřik. Otrávená jedovatá rosa však hubila nejen housenky, ale trápila i naše těla. Déšť arseniku nám rozežíral kůži a pokrýval špatně se hojící vyrážkou.

Daleko horší nesnáze jsme měli s kobylkami. Byly to sarančata skákavá, kterým ještě nenarostla křídla, a pak ještě létající zvaná „voladores“. Proti bezkřídlým jsme se bránili plotem ze zinkových plechů, které nám zapůjčila zpráva teritoria.Stavěli jsme je před valící se hmyz. Horší to bylo s okřídlenci. Zvedali se v kilometrových rojích jako mrak a pouštěli se po statisících na plantáže. Pokud letěli po obloze, pokoušeli jsme se je zahnat mlácením do pánví a hrnců. Nepodařilo-li se to, zůstalo z pole spáleniště.

Byly tu také dny, za nichž jsme se toulali divočinou. Putovali jsme horkým a dusným tichem pralesa, promočení vlhkem i vlastním potem.Trnitý porost vyrážel vysoko, stromovitě kaktusy zvedaly své koruny jako gotické katedrály. Přelézali jsme padlé stromy a nohy se nám propadávaly do mravenišť. Červení mravenci se rojili a štípali nás do rtu a očních víček. Místy se prales rozestupoval a vytvářel skuliny pokryté trsy ježaté, sluncem spálené trávy, mezi kterými se křižovaly stezky zvěře. Stříleli jsme šedivé jelínky, lesní vepře i nosaté medvídky. Pozorovali jsme frčící obrovské vosy. U malé laguny jsme ulovili velkého tapíra. Přivlekli jsme volem jeho zablácené tělo k našemu obydlí. Kůži jsme napjali na lešení z kůlů a maso nařezali na malé pruhy. Sušili jsme je na slunci a jedli velmi dlouho, dokud se na něm neobjevily zelené skvrny.

Při pochůzkách jsme potkali i pardálovitou šelmu, která se podobala velikému kocourovi. Jednou,když jsme se vraceli za soumraku, uviděl jsem na větvi lézt šedivou vačici. Přistoupil jsem k ní na dosah ruky. Neutekla. Klidně se usadila a hleděla na mně upřeně svýma velikýma očima. Teprve za dlouhou chvíli odlezla pomalu do koruny stromu. Patrně ještě lidský tvor neotřásl její důvěru v přírodu. Často jsem bral do lesa pušku, ale mnohokrát jsem se vracel, aniž bych z ní vystřelil. Připadalo mi to někdy jako vražda, zabíjet důvěřivé tvory. Když jsme sedávali za bezměsíčných hvězdnatých nocí před chatrčí u dýmajícího ohniště, navštěvovala nás veliká bradavkovitá žába. Leoncio často, propadajíc oné podivné náladě, jež vzniká z duševní samoty, mstil se jí za dlouhou chvíli, házel jí žhavé nedopalky cigaret. Lapala je chudák střelhbitě, snad v domnění, že to jsou světlušky. Tak míjely naše dny divoce a smutně. Romantický kolorit pionýrství šedl v běžnou příměs každodenní tvrdé existence. Zvykli jsme si žít s přírodou. Rozšiřovali jsme bavlníkovou plantáž. Časem jsme postavili slušný ranč, vzali jsme si za ženy indiánky a založili rodiny.

Pan Sobol prohlásil, že dnes už by si těžko zvykal na jiné životní podmínky. Vrátil se jen do rodného kraje ze zvědavosti, jak to zde vypadá po válce, a kdo přežil. Řekl, že se rád vrátí ke své rodině na ranč, který spolu se svým kamarádem vyrvali z pralesa, svou tvrdou práci. Pobyl u táty dva dny a pak odjel do Hamburku na loď, která ho odvezla do jeho domova v Argentině. Později ještě přišlo pár pohledů ze vzdálené země, ale pak se na všechno zapomnělo. Protože můj otec na psaní nebyl. I já bych si na tento příběh nevzpomněl. Přišel mi však do ruky článek z časopisu, Lidé a země. Při četbě článku o Argentinském pionýrství, se mi vybavila vzpomínka na p. Sobola. Jeho vyprávění s popiskem v článku, který napsal p. Zeman, se podobají jako vejce vejci.

Mně to inspirovalo, napsat tento příběh a tím se podělit se vzpomínkami. Zakrátko po odjezdu pana Sobola, to ještě byl Šumbark samostatnou obcí, docházelo v ní k podstatným změnám. Začala kolektivizace. Scelovaly se pozemky sedláků, kteří se tomuto procesu bránili, ale nakonec podlehli. Koně skončily na jatkách a obdělávání půdy převzaly traktorové stanice. Na to doplatili i chalupníci. Jejích políčka se pro scelení nehodily, ale obdělat je bylo třeba. Pokud sedláci obdělali svá políčka koňmi, chalupníci to opláceli sedlákům při sklizních svou výpomocí. Lidé byli touto situaci nespokojení a bouřili se. Byly tvořené pořádníky na orání, jenže příroda takové pořádníky nerespektuje a lidé museli vymýšlet všelijaké vratky anebo se vrátit k ruční práci kopačkami. I u nás doma došlo k této situaci. Otec byl po válce členem KSČ, leč v tomto období vystupoval proti kolektivizaci. Když se mu to nevedlo, rozhodl se ze strany vystoupit. Na jedné stranické schůzi hodil svou legitimaci na stůl a řekl, že v takových podmínkách nehodlá být příslušníkem KSČ. Tím si soudruhy v obci znepřátelil, ale vydržel.

V té době už na katastrech v Šumbarku, Šenova a Dolních Bludovic se tvořil zárodek města Havířova. Vyrůstaly činžáky, zasypovaly se rybníky i řeka Sušanka skončila v betonovém potrubí a byla zasypáná. Začala se příprava na přemístění železniční tratě směrem na Č.Těšín. Tím došlo k likvidaci starého hřbitova, včetně kaple. V obci byl vybrán pozemek na zřízení nového hřbitova, kam se po exhumaci hroby přemísťovaly, dle požadavků pozůstalých. Pozůstatky, o které nikdo nejevil zájem byly spálené v ostravském krematoriu. Výstavba kaple na novém hřbitově byla prováděná v akci „Z“. Občané se ji hojně zúčastnili. Organizace práce se ujal můj otec, tehdy už v invalidním důchodu. I já jsem tam dělal kousek práce. Oplechoval a pokryl střechu této kaple. Nastal však problém se zvony. Zvony na staré kapli byly zakoupené po první světové válce, ze sbírky občanů a ti je chtěli mít v novém objektu. Předseda místní organizace KSČ byl zásadně proti tomu. Můj otec ještě s jedním občanem sepsali petici pro zavěšení zvonu v nové kapli, kterou podepsala velká většina občanů vesnice. Na veřejné schůzi předal otec petici předsednictvu. Seděli tam zástupci Národního výboru i strany. Diskuse byla bouřlivá a vyvrcholila ,v hádku při které došlo k šarvátce a při ní můj fotr uštědřil předsedovi místní organizace KSČ i nějakou facku. Schůze byla ukončená zásahem SNB. Předseda strany podal na tátu trestní oznámení. Táta byl předvolán k soudu do Českého Těšína, kde vyfasoval dva roky podmínečně. V obci byl táta hrdinou i vítězem, protože bylo rozhodnuto, že zvony v kapli mohou viset. Předseda KSČ byl odvolán ze své funkce a organizace si zvolila jiného předsedu. Od té doby uběhlo mnoho let a moc se změnilo, ale zvony v kapli visí dodnes. Většina občanů, kteří na této akci pracovali už nežije, ale jejich dílo slouží dnes už všem občanům města Havířova. Jsem hrdý na to, že jsem se podílel spolu s dalšími občany na této akci. Mezitím se doma připravovala svatba dcery tátovy družky.

Hřbitovní kaple v Šumbarku postavena občany v akci „Z“
Hřbitovní kaple v Šumbarku postavena občany v akci „Z“
Já při návštěvě hřbitova v roce 2012
Já při návštěvě hřbitova v roce 2012
Památník umučených občanů Šumbarku ve fašistických koncentračních táborech
Památník umučených občanů Šumbarku ve fašistických koncentračních táborech

Já jsem se přihlásil do autoškoly. Rozhodl jsem se, šetřit si na novou motorku. Dcera tátovy družky Liba, když se vdala, bydlela u táty v podkroví. Psal se rok 1953. V té době se mladým narodila dcerka a její babička, družka mého táty, začala příliš zasahovat do života mladých. Začalo to mezi nimi skřípat tak, že to skončilo rozvodem. Já jsem měl už řidičák a taky skoro našetřenou částku na motocykl, ale přišla měna. Protože jsem měl peníze doma, pocítili jsme velkou ztrátu. Měnilo se 1-50 a to byl obrovský zásah do rozpočtu. To co jsem si vyslechl doma kvůli penězům, nepřeji nikomu. Své myšlenky jsem se stejně nevzdal a za pár měsíců jsem si koupil novou CŽ 125 C. S motorkou jsem byl pohyblivější a nebyl odkázaný na vlaky a autobusy. Začal jsem přemýšlet o autě. Po roce jsem si koupil starší auto od místního hospodského, ale z toho jsme moc radosti neměli. Bylo poruchové a automechanik, který ho opravoval mi radil ať se ho rychle zbavíme jinak, že ztráty budou velké. Poslechli jsme a auto prodali přes inzerát. V té době existoval na auta přídělový systém, který obhospodařovaly závodní výbory. Šel jsem se zeptat na podmínky. Bylo mi řečeno, že musím složit ve spořitelně vinkulaci ve výši 20.000 Kčs a pak se přihlásit do pořadníku. Předseda mě utěšoval, že jsem dobrý pracovník tak že se brzy dočkám poukazu. Zhruba vždy po dvou měsících jsem se chodil ptát na Z. V. jak vypadá situace. Byl jsem zklamán. Místo aby mi zkracovali termín, postupoval jsem dozadu. Zdůvodnění bylo vždy stejné. Museli jsme dát přednostně poukazy stranickým pracovníkům a vyznamenaným. Já jsem na té úrovni nebyl, proto jsem neměl šanci. Nějaký čas jsem byl bez auta a v té době, když jsem jezdíval do práce na motorce, stavoval jsem se ve vedlejší obci pro svého parťáka, bývalého učebního pána.

Spolu jsme jezdili po montážích. Jednu dobu jsme pracovali na střechách nových hal v Lískoveckých Válcovnách plechu. Na střechách byly velikánské světlíky, které bylo nutno oplechovat. Materiál už byl vytažený na střeše a mě napadlo si se svým mistrem zasoutěžit. Navrhl jsem mu, že budeme každý dělat na svém světlíku a že si stopneme čas. On s mým návrhem souhlasil a tak jsme se dali do díla. Pracovali jsme bez přestávky. Když jsem skončil svůj světlík, šel jsem za mistrem a povídám. „Jsem hotov“. Jemu scházelo položit ještě 5 m oplechování. Otočil se ke mně a řekl. „Až to dokončím, půjdu se podívat na tvoje dílo“. Chtěl jsem mu pomoct, ale odmítl. Když skončil, obešel můj světlík zkontrolovat odborným okem a řekl. „Pojď, sedneme si a dáme si cigáro.“ Oba jsme kouřili. Když jsme si zapálili povídá mistr. „Od prvního dne příštího měsíce budeš dělat parťáka ty a já budu pomocníkem.“ „To snad nemyslíte vážně mistře“, řekl jsem a on odpověděl. „Dnes jsi dokázal, že jsi lepší než já a vím co říkám.“ Byl jsem z toho na měkko. Co řekl to splnil. V dílně řekl našemu vedoucímu přede všemi. „Příští týden budeš dávat příkazy Vilémovi, bude mým parťákem.“ Vedoucí se divil, ale respektoval jeho slova. Vedoucím čety jsem zůstal až do roku 1964. Pak jsem nastoupil do funkce mistra. Učebního pána jsem si velmi vážil za vše, co mi do života dal. Naše cesty se často spojovaly a já pokud mi to čas a vzdálenost dovolovaly, jsem ho navštěvoval až do jeho smrti.

Dnes když píšu tyto řádky jako starý kmet, mám slzy v očích. Když se stavěl ostravský televizní vysílač, dostal jsem za úkol provést střešní i fasádní práce na budovách okolo televizní věže. Výstavba byla pod státním dozorem, takže termíny musely být dodržovány. Stalo se, že pro mě přijel do dílny podnikový řidič ve škodovce značky „TUDOR“, který měl za úkol zavést mě do Hošťálkovic na vysílač, počkat na mě až zaměřím to, co se mělo rychle vyrobit a zase mně odvést do dílny. Když jsem seděl vedle řidiče, zatoužil jsem po takovém autě. Zakrátko jsem se dozvěděl, že jeden bývalý autodopravce chce prodat auto značky ŠKODA-TUDOR. Zajel jsem tam, auto se mi líbilo, bylo po generálce. Dohodli jsme se. Já jsem vybral vinkulaci, zrušil pořadník a auto jsem koupil. Tentokrát jsem koupil dobře, auto nám sloužilo až do roku 1972, jezdilo spolehlivě, a co hlavně, nikdy jsem nemel větší poruchu ani havárii. Doma se chystalo k dalším změnám. Dcerka tátové družky, po rozvodu si našla nového partnera. Jak už to bývá, že košile je bližší než kabát, rozhodla se družka mého otce, že by bylo lepší, kdyby nás vystrnadila pryč a místo nás měla svou dceru.

V roce 1956 jsem byl vybrán, ještě s jedním pracovníkem, abychom spolu s mistrem, který pocházel z Těrlicka zřídili pracoviště v Českém Těšíně. Vedení se k tomu rozhodlo, protože začala výstavba v Třinci - Lyžbicích. Důvod byl taky v tom, aby byli získání noví pracovníci z Polska a Slovenska, kteří to měli blíže než do Ostravy. Toto přemístění mně definitivně oddělilo s mým bývalým učebním pánem. Za několik měsíců jsem se dozvěděl, že rozvázal pracovní poměr ze zdravotních důvodů a odešel pracovat na tehdejší důl Zápotocký jak údržbář. Vzhledem k tomu, že jsem jezdil do práce na motorce, přiděloval mi mistr vzdálenější montáže jako například Štramberk, Frenštát, Rychvald nebo Karviná. Úkoly jsem jako vedoucí čety zvládal dobře, ale časově to bylo náročné. Často jsme zůstávali i na několik dní na ubikacích. Jednou po návratu z montáže mi žena vyprávěla, jak si babky v obchodě o nás povídaly. Že jsem pořád pryč a nemám si čas ani nasekat dříví na topení a že moje žena bere dřevo z tátového sklepa. Když se jich zeptala, kdo to povídal, řekly, že to říkala družka mého otce. A kromě toho i jiné klebety. To mě dožralo a tak padlo rozhodnutí ,že si podáme žádost o byt v rozestavěném Havířově. Moje žena neotálela a podala žádost na národní výbor s poznámkou, že čekáme třetí dítě. Což byla pravda. Nečekali jsme dlouho a přišlo nám oznámení, že po kolaudaci nám bude přidělen byt na hlavní třídě o velikosti 4 plus 1 v pátém podlaží. Zašli jsme si ho prohlédnout a byli jsme nadšení. Byl to byt o jakém se nám ani nezdálo s výtahem a za nájemné 286 Kč měsíčně. Teď to bylo třeba sdělit otci, který nic netušil. Jednou večer když byla tátova družka někde mimo, jsem se k tomu odhodlal. Řekl jsem mu, že se budeme stěhovat a také proč. Byl překvapený, ale bylo zřejmé, že oni dva se spolu o tom už bavili. Nechtěl těm pomluvám věřit, ale červ důvěry v něm hlodal. Bylo to poznat i občas z jeho chování. Mně jenom řekl, jak myslíš, je to tvoje rozhodnutí, já tě nevyháním. Odpověděl jsem, že to tak bude lepší. To se odehrálo na podzim roku 1957.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.