Nejnovější fotogalerie

Spolek

havirov-historie.cz

Sponzoring

Naši partneři



Vyhledávání

Facebook

Facebook.cz

Kontakt

Kamil Křenek
www.havirov-historie.cz
+420 775 878 925
historie.havirov@gmail.com

076.jpg

Počítadlo přístupů

TOPlist

Obsah

Aktuální zpravodaj

Náš banner

havirov-historie.cz

Odkazy

Poslední komentáře

05. Učněm v době války

Oceňuji vzpomínky "obyčejného člověka" na dobu, kterou si ani my starší a pokročilí nepamatujeme. Žádná velká historická dramata, jen život "obyčejných lidí" z domků a chalup ve Slezsku. Děkuji, Karel Jasiok

Zaslal/a: Karel Jasiok  •  Čas: 10.7.2017 14:02

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

Roubenka se bude s velkou pravděpodobností bourat. Dřevěná část je komplet prolezlá.

Zaslal/a: Kamil Křenek  •  Čas: 9.6.2017 12:37

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

A jaký bude další osud roubenky?

Zaslal/a: PanHerrMann  •  Čas: 9.6.2017 12:24

3. část: Období 2. světové války

Už nějaký čas se snažím prostřednictvím Google map, bohužel bez úspěchu, vypátrat před jakým kostelem stojí strýc Karel se svými spolubojovníky v Boloni (Bologna) 20. května 1945. Bude někdo úspěšnější než já? 20. května 2015 tomu bude 70 let, co si po ...

Zaslal/a: Jasiok  •  Čas: 10.5.2015 1:37
Kategorie: Vzpomínky Viléma Przeczka

15. Ve funkci mistra

15. Ve funkci mistra

Část XV. Ve funkci mistra
Po nástupu do funkce mistra mi byl přidělen úsek od Místku přes Frenštát, Kopřivnici, Jičín až po Studénku, včetně přilehlých oblastí. Dostal jsem přiděleného Skutra ČZ a s ním jsem 2 x týdně objížděl rajon. Jeden okruh představoval 280 km. Bylo to velmi náročné. První výplatu jsem dostal podle slibu v průměru. Jaké bylo mé překvapení v dalším měsíci. Bez jakéhokoliv upozornění nebo pohovoru mi vyplatili částku bez prémií 1780 Kč čistého.

To byl plat začínajícího vedoucího pracovníka. Rozčílil jsem se, uložil všechny věci tak, jak jsem je převzal a řekl jsem svému nadřízenému, že za těchto podmínek nehodlám tuto funkci vykonávat. Prohlásil jsem, že příští den se vracím do Těšínské dílny, odkud jsem byl vyslán do Prahy. Opravdu jsem se ráno hlásil v Těšíně o práci, ale tamní mistr mi řekl, že mně bez rozhodnutí podniku nemůže zaměstnat. Když jsem se vrátil domů, měl jsem na stole telegram, že se mám příští den v 8 hodin ráno hlásit u ředitele. Když jsem stál, jak se říká „na koberečku“, spustil na mně, že jak si to představuji, že práce není holubník, abych si vyletěl kdy chci a kam chci. Odsekl jsem mu, že si se mnou také nikdo nebavil a snížili mi plat na minimum a že mám zdravé ruce a dovedu si vydělat víc, aniž bych si hrál na mistra. Nakonec to uznal, ale řekl mi, že mě na to místo potřebují, a že musíme najít nějaký kompromis. Zeptal se mě, jestli bych měl nějaké řešení, se kterým by mohl souhlasit. Navrhl jsem mu, že bych byl ochoten dělat funkci na úkor svého volna s tím, že mi povolí čerpání neomezeného přesčasu a já si vydělám svůj standard brigádami ve svém oboru. Dohodu jsme písemně uzavřeli a zůstal jsem ve funkci mistra.

Abych nebyl podezříván z přiživování, vzal jsem si vždy nějakou menší zakázku a provedl ji od A do Z. Svůj životní standard jsem si udržel, ale zase jsem byl celé dny mimo domov. Jako mistr jsem se musel každý měsíc zpovídat u takzvaných přehledů hospodářských výsledků své výrobní účetní. Na našem oddělení pracovaly dvě účetní , jedna měla klempíře a pokrývače a druhá tesaře a obkladače. Když se dozvěděly, že dělám neomezeně brigády, žádaly mě, zda bych je občas vzal do party na pomocné práce, že by si rády něco přivydělaly. Řekl jsem jim, že by to šlo, ale musí mít souhlas ředitele. Ony si to opravdu vyběhaly a tak jsme začali brigádničit ve třech. O bezpečnost jsem se neobával, protože střechy se dělaly rovné, čili ploché a na fasádním lešení bylo ochranné zábradlí. Já jsem dělal odbornou práci a ony práce pomocné. Připevňování plechu k podkladu hřebíky a nátěry. Děvčata to bavilo a já jsem měl společnost. Hodně se na podniku mluvilo o mě a ženské brigádě.

Dlouhá léta jsem jezdil v čase i nečase na motorce a to se podepsalo na mých kloubech. Musel jsem na nemocenskou. Závodní lékař mě začal léčit na reuma. Předepisoval mi různé tabletky, po kterých jsem se celý osypal jako děcko, když má plané neštovice a klouby nepřestaly bolet. Hlavně kyčelní. Přestal jsem brát tabletky a šel jsem se poradit s doktorem, se kterým jsme bydleli v havířovském činžáku, a kterému jsem tenkrát dělal střechu na jeho chatě v Beskydech. Podíval se na mě a řekl: „Napíšu vám dopis pro známého ortopeda v Ostravě a s tím dopisem za ním zajděte. Hned na druhý den jsem ortopeda navštívil a ten mne poslal na rentgen. Když jsem donesl snímek, prohlásil u mne Coxartozu v kyčlích. Vysadil mi všechny léky a hned mi vrazil injekce do kyčlí a objednal mě na další. Pro závodního lékaře napsal sdělenku a převzal léčbu. Po vybrání sady injekcí mi napsal doporučení do lázní. Navrhl mi Jáchymov a s tím jsem šel na závodní výbor do podniku. Tam mi řekli, že mají volný poukaz jen do lázní v Dudincích na Slovensku, a jestli mi to doktor schválí, mohu ho dostat. Lékař mi je doporučil a řekl, ať si zažádám na příští rok Jáchymov. Jel jsem poprvé do lázní na tzv. křížkové v délce 28 dní.

Když jsem se z lázní vrátil, dozvěděl jsem se od manželky, že je naše dcerka v jiném stavu a je třeba chystat svatbu. Museli jsme se s tím smířit, protože to tak v životě chodí. Děti nastupují svou životní dráhu, jako když vylétají ptáčata z hnízda. Po zotavení i svatbě dcerky jsem se vrátil do zaměstnání a také začala zase fungovat i brigáda. Žádost do lázní Jáchymov jsem si podal pro příští rok. Mezitím se našim mladým narodila naše první vnučka. Dítě jako obrázek dostalo jméno Šárka. Mladí bydleli s námi v podkroví a čekali na přidělení bytu v Havířově. Manželka pracovala v blízkém obchodě a já jsem se držel stále své práce. Život běžel dál, jen politické dění se měnilo z roku na rok. V mezičase vyšlo nařízení, že každý technickohospodářský pracovník musí mít středoškolské vzdělání. Pro mě to znamenalo absolvovat po pracovní době průmyslovou školu. Přesvědčovali mě, abych se přihlásil, že chtějí, abych zůstal mistrem i nadále. Zkusil jsem to, ale hned po prvním ročníku jsem zjistil, že to nezvládnu. Zajistit všechno v zaměstnání, zvýšit si výdělek brigádami a ještě domácí práce. Na to jsem při učení nestačil. Rozhodl jsem se se školou skončit. Vedení závodu mě nechtělo z funkce uvolnit, nepátral jsem proč, ale do školy jsem odmítl chodit. Dopadlo to tak, že našli nějakou výjimku, která se zakládala na dlouholeté praxi v oboru a ve funkci jsem i bez školy zůstal.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.