Byl to inženýr architekt Václav Sládek, bývalý profesor na vysoké škole stavební v Brně. Proč bývalý? V roce 1968 se příliš angažoval v Dubčekově politice, proto byl zbaven funkce. Většina našich vedoucích pracovníků podniku studovala na vysoké škole v Brně. Znali ho, věděli, jaký je odborník, proto ho v Brně potřebovali. On je znal jako studenty a věděl hodně o jejich schopnostech. Mnozí z nich získali diplom jen po stranické linii. Tento architekt se účastnil všech projektů týkajících se výstavby, kterou měl náš podnik provést na území Brna. Byl proto nepostradatelný. Po mém nástupu na zmíněný úsek jsem se musel seznámit s plány a skladbami střech, které jsem měl provádět. Skladba střech byla vypracována na základě zlepšovacího návrhu jistého Ing. Šifaldy, který byl zaměstnancem pozemních staveb Brno a vysokým stranickým funkcionářem. Zjistil jsem, že většina úkonů neodpovídá československé stavební normě, ale byla schválena pracovníky ministerstva stavebnictví. Rozhodl jsem se nesouhlasit se skladbou dle projektu a změnit skladbu práce. Prohlásil jsem Šifaldův projekt za zmetek, který nehodlám jako řemeslník provádět. Byla svolána schůzka stavby vedoucích, ředitele závodu i inženýra Šifaldy. Já jsem se pokusil obhájit svůj názor, ale se zlou jsem se potázal. Ing. Šifalda prohlásil, že jeho návrh je opodstatněný, jeho výpočty správné a že já jako obyčejný dělník nemám právo o tom pochybovat. Nikdo z přítomných si nedovolil jemu veřejně oponovat až na architekta a jednoho stavby vedoucího. Tito dva pánové si mě zavolali po schůzce do kanceláře. Tam mi řekli, že s mým postojem souhlasí, ale že nejsou schopni přímo změnit plány ani náklady. Prohlásili, že budeme bez předběžného souhlasu dělat střechy dle mého návrhu, ale fakturačně se to nesmí projevit. Architekt mi navrhl, abych vypracoval a podal můj zlepšovací návrh a zaslal ho prostřednictvím závodu na ministerstvo stavebnictví do Prahy. Vyzval jsem ho, aby mi pomohl s výkresy a propočty, že to zkusím a pokud by se to povedlo, půjdeme do toho společně. Řekl mi rovnou, že jeho jméno se tam nesmí objevit, jinak by bylo vše předem ztracené. Tak jak jsme se dohodli, tak jsme začali pracovat bez vědomí ostatních. Podklady jsme zpracovali a na moje jméno s požehnáním závodu zaslali na ministerstvo stavebnictví.

Vše na stavbě běželo dle mých představ, protože všichni stavby vedoucí i mistři na stavbách byli z Ostravy. S nimi jsem jako mistr v oboru spolupracoval. Všichni mě osobně znali. Staveniště se rozrůstalo a s ním i nároky na naši práci. Moje četa se zvýšila na šest lidí včetně mně. Všichni byli z náboru. Byli sice vyučeni jako klempíři, ale po vojenské službě už nikdo z nich v oboru nepracoval. Pokrývaččinu neovládal nikdo z nich. Všichni byli čerstvě ženatí, někteří měli už děti. Do našeho podniku přišli hlavně kvůli bytu. Podepsali smlouvy na 10 let a do dvou bydleli. Pro mě to bylo náročné, protože jsem je musel skoro všemu naučit. Byli to kluci chápaví a já jsem si u nich dokázal získat autoritu svou prací. Výstavba byla tzv. proudová. Muselo se nastupovat v návaznosti na jiné řemesla. Vedení s námi nemělo žádné starosti, a tak jsme se stali podnikem v podniku. Nikdo mi do vedení nemluvil a to mě podporovalo v práci. Zkrátka dařilo se nám a mě to bavilo. I naše osobni situace v rodině se stabilizovala. Vzhledem k tomu, že jsem při odchodu do Brna přenechal auto nejstaršímu synovi, přijeli jsme oba na vánoce roku 1972 vlakem na Ostravsko. Trochu s obavami jak budeme přijati jsme navštívili rodiče mé přítelkyně v Radvanicích i mou rodinu ve vesnici včetně mé manželky. Děti jsme nezastihli, byly mimo domov. Odjeli jsme do Brna s pocitem, že se se situací brzy všichni smíří. Po novém roce mi manželka napsala, že se náš starší syn oženil bez našeho vědomí a odešel za svou ženou do vedlejší vesnice. Vzal si za manželku svobodnou matku s dcerkou, kterou hned po svatbě adoptoval a dal jí své jméno. Ocenil jsem jeho gesto pozitivně. Začátkem roku 1973 se rozhodla moje družka, že by chtěla někde najít zaměstnání. V té době došlo také k rozvodu s jejím mužem. Když odjížděla k rozvodovému řízení do Ostravy, řekl jsem ji, ať od manžela nic nechce, aby ji nedělal s rozvodem drahoty. Měli totiž auto a v Beskydech chatu, která byla celoročně obyvatelná a v níž bydlela její tchýně. Po návratu z Ostravy mi sdělila, že se ji snažil manžel ještě přemluvit k návratu, ale že to kategoricky odmítla a nakonec je rozvedli.

Pozvali jsme k nám do Brna maminku mé družky — otec už nežil. Nejen aby Jarce samotné nebylo smutno, ale také proto, aby poznala, do čeho její dcera šla. Když jsem byl v práci, debatovaly spolu o ledasčems. Také o tom, že by Jarka chtěla také někde pracovat. Probíraly v novinách inzeráty a našly jeden, kde fakultní porodnice hledala pomocnici do ústavní kuchyně. Maminka řekla Jarce: „To by bylo pro tebe místo. Vařit umíš a ještě by jsi měla možnost Vilémovi přinést jídlo domů a ušetřila by jsi čas i peníze. Bylo rozhodnuto. Když jsem přišel z práce, seznámily mě s nápadem a já jsem souhlasil. Na druhý den jely obě do města a Jarka zašla do zmíněné porodnice. Všechno klaplo a po vyřízení zdravotního průkazu nastoupila do zaměstnání.

Krátce nato byla na svatbě své dcerky Nataši a o nějaký čas později oženila i svého syna Zdeňka. Děti věděly, proč se rodiče rozvedli. I když moje družka měla obavy, že ji budou děti odsuzovat za to, že se mnou odjela. Nestalo se tak a brzy oba páry přijely i k nám na návštěvu. Její děti mně znaly z vidění. Dokonce její syn byl v době mého působení v Ostravě pod mým vedením na brigádě jako student. Vzhledem k tomu, že jsem nebyl rozvedený, staral jsem se o dům i pole, kterého bylo 36 arů. Počítal jsem do budoucna, že to budou slušné dvě parcely na domky pro dvě děti a nejmladší převezme stávající domek. Všechno bylo nakonec úplně jinak. Asi tak po třech letech pobytu v Brně při návštěvě u otce, mi žena oznámila, dosud pořád má manželka, že zatéká do střechy. Zjistil jsem si, že krytina položená v roce 1948 už dožívá. Rozhodl jsem se sundat stávající krytinu a zakrýt střechu eternitem. Nechal jsem dovézt potřebný materiál, vzal jsem si pár dní dovolené a potřebnou práci provedl. Z doslechu jsem se dozvěděl, že si lidé povídají, že jsem blázen, že se starám, aby mé ženě a jejímu příteli neteklo do postele. Nějak mě to nepřekvapilo. Můj názor byl, že je to pořád náš majetek a já jsem povinen se o něj starat. Peněz jsem měl dost, tak mi to nevadilo. Žili jsme takhle celých 5 let. Najednou mi přišla obsílka k soudu. Moje žena podala žádost o rozvod. Rozvedli nás při prvním stání. Později jsem se dověděl, že začala mít potíže se zdravím a měla obavy, aby nezůstala sama. Její přítel s tím souhlasil ze zištných důvodů. On byl členem národního výboru v Havířově a věděl, co se chystá do budoucna v naší obci. Navíc byl ve straně, proto měl veškeré informace z první ruky.

Moje družka dostala po roce působení v nemocniční kuchyni návrh, aby nastoupila jako vedoucí zásobování ve stravovacím provozu. Vedení nemocnice vědělo z jejich osobních záznamů, že pracovala 15 let jako provozní účetní. Večer po práci se mě zeptala, jestli to má přijmout. Řekl jsem ji: „Člověče, ty nejsi osoba, která se nechá pošťuchovat. Ráda pracuješ samostatně, tak to vezmi.“ Přijala to a stala se samostatnou pracovnicí. Vědělo se o ní, že si potrpí na pořádek a je důsledná. Ze začátku přicházela občas domů smutná a se slzami v očích si ztěžovala na hrubé a sprosté chování zásobovačů. Hlavně řezníci a pekaři. Ptala se mě, co má dělat, že v nemocnici se ji nechce nikdo zastat a že jestli to tak půjde dál, že toho nechá. Já jsem ji řekl: „Ty jsi paní na svém úseku a oni jsou povinni dělat, co jim přísluší a bez komentářů. Když neplní své povinnosti a navíc tě okrádají a nadávají ti, tak se jim postav. Řekni jim: Podívejte se chlapi, každý máme své povinnosti, tak je budeme plnit. A jestli se vám to nezdá, sbalte si zboží a jděte zpět do podniku. Já zvednu telefon a seznámím vaše vedení se situaci.“ Ona sebrala odvahu a začala takhle s nimi jednat. Chlapi přišli na to, že trefila kosa na kámen a že by kvůli rozkrádačkám a vulgárnímu jednání přišli do maléru. Brzy změnili své chování a pak to bylo paní vedoucí sem, paní vedoucí tam. Moje družka pak chodila domů spokojená a v pohodě. Pracovala tam až do důchodu a děvčata v kuchyni se s ní nerady loučily. Vytvořila si svým jednáním a přístupem k práci tak dobrou pozici, že vedoucí provozu tam vodil i hosty ze zahraničí a chlubil se skladem potravin. Ona byla ráda, že mohla pracovat v takovém kolektivu a já jsem byl na ni hrdý, že zase Ostravačka prokázala své schopnosti. Chodil jsem na její pracoviště dosti často, zvláště v době uzávěrek, když pracovala dlouho přesčas.

Rok 1978 byl pro mne významný. Hned začátkem roku jsem dostal dopis z Prahy, že můj zlepšovací návrh byl přijat a že náš podnik dostal pokyn vyhodnotit přínos z realizace tohoto návrhu a že stanovená odměna mi bude přes podnik vyplacena. Neočekával jsem v této záležitosti nic. Najednou se ukázalo, že se opravdu někdo tím zabýval a výsledek se projevil. Určitě mělo na tom podíl vedení našeho závodu. Další věc, která se tehdy udála, bylo to, že jsem se podruhé oženil. Vzali jsme se s Jarkou na staré radnici v Brně, tiše, jen Jarčina sestra a její manžel nám byli za svědky. V prosinci toho roku jsem dosáhl padesátiletého jubilea. Vzhledem k tomu, že nás rodina zvala vždy na různé oslavy a já jsem neměl možnost jim to oplatit. Proto jsme se rozhodli, že tu padesátku oslavíme ve velkém stylu. V létě téhož roku jsem dostal zprávu z podniku, že budu mít velkou výplatu a to tím, že jsem dostal odměnu z Prahy 40.000 Kčs. Po výplatě této sumy jsem pozval domů pana architekta, abych mu jeho podíl předal. Spolu jsme to vítězství nad Šifaldou trochu oslavili a tím jsme naše přátelství ještě utužili. Musím na něho prozradit, že když se uváděl v život ropovod Družba, stavěl náš podnik určitý úsek včetně řídícího a ubytovacího centra ve Volgogradu (bývalý Stalingrad). Účastnil se i on na jeho projektu. Stavební materiál, to znamená panely, byly vyrobeny v naši brněnské panelárně a putovaly na trajlerech z Brna do Bratislavy. Tam byly přeloženy na lodě, které po Dunaji přes Černé moře a dále po Volze pluly až na místo určení. Na těchto panelech bylo i kousíček naší práce v podobě okenních parapetů. Když naši pracovníci odjížděli do Volgogradu na pětiletou práci, chtěl jsem být mezi nimi. K tomu nedošlo. Jednak manželka nechtěla, i když mohla jet se mnou a také vedení závodu mě od toho odradilo kvůli práci v Brně.

Vrátím se k oslavám mých padesátin. V Kunčicích pod Ondřejníkem měl náš podnik velkou chatu hotelového typu. Na mou žádost získat na této chatě konání oslav i s ubytováním, mi vyšel Závodní výbor vstříc. Předem jsme tam zajeli s manželkou vše projednat s vedoucím chaty. Byl stanoven termín v prosinci tak, aby nenarušil možnost rekreace ostatním žadatelům. V půlce prosince ve čtvrtek jsme dojeli my dva z Brna a dovezli cukroví a zákusky čerstvě napečené v brněnské porodnici. Povolení k pečení vydal vedoucí provozu. V pátek odpoledne přijelo vedení závodu a moji spolupracovníci. Zůstali do soboty do 10 hod. dopoledne a pak odjeli. V sobotu před obědem dovezl předem objednaný autobus z Havířova všechny rodinné hosty, kteří zůstali do nedělního oběda, a ve 14 hodin po obědě je znovu autobus odvezl domů. Padla na to odměna za zlepšovák, ale bylo dlouho na co vzpomínat.

V práci na stavbách se nám dařilo, získávali jsme v soutěžích jednu cenu za druhou, byla při tom často finanční odměna a také různé předměty na památku. Obdržel jsem několik medailí a váziček tímto způsobem. Hodnotnějšími odměnami byly poukázky na rekreaci. Vždy to bylo pro nás oba, za odměnu a manželka za malý poplatek. Z domácích rekreací to byly pobyty v Jeseníkách, Nízkých i Vysokých Tatrách, na Vranovské přehradě i u nás v Beskydech. Byla též dovolená na horách i za vlastní peníze. S manželkou jsme oba měli rádi přírodu a hlavně toulky po horách. Vybrali jsme si na dovolenou pobyt v Krkonoších. V Čedoku jsme si zakoupili čtrnáctidenní pobyt ve Špindlerově mlýně v hotelu s polopenzí. Bylo to po prázdninách v pozdním létě. Počasí bylo příjemné a podle předpovědí i výhledově. Odjeli jsme z Brna autobusem do místa pobytu a už před odjezdem jsme si řekli, že budeme chodit na delší výšlapy po turistických stezkách podle mapy a sami. První den po ubytování jsme se prošli městečkem okolo Labe a vymýšleli, kam se vydáme příští den. Večer jsme si vytýčili trasu a ráno vyrazili přes Jelení boudy na cestu Česko-polského přátelství, která vede po hraničním hřebenu. Z cesty, kde nezakrýval výhled porost, byl nádherný pohled na obě strany, naši a polskou. Je nutno podotknout, že pohled na naši krajinu je mnohem hezčí než na druhou stranu do Polska. Odpoledne jsme se spustili okolo Medvědí boudy zpět do hotelu. Další den jsme se jen tak courali po okolí a chladili nohy v labské vodě. Příští túru jsme spojili s autobusovou vyjížďkou. Ve Vrchlabí jsme nastoupili do autobusu, který nás dopravil do blízkosti Harachova, kde jsme vystoupili, a autobus pokračoval k Jizerským horám. Došli jsme do Harachova, kde jsme si prohlédli městečko s pohledem na skokanské můstky. Poté jsme v restauraci poobědvali a vydali se podél potoka do kopce ke Krakonošově zahrádce, pak k místu, kde pramení Labe a kde jsou v kameni osazené znaky všech větších měst, kudy Labe protéká. Pokračovali jsme okolo Labské boudy k Labským vodopádům a po cestičkách okolo řeky zpět do Špindlu. Výšlap jsme si naplánovali přes Medvědí horu do Vrchlabí. Tato vycházka nás překvapila nemilou příhodou. Vždy, když jsme šli na túru, nesl jsem s sebou v chlebníku nějakou svačinu a polní láhev, ale prázdnou. V Krkonoších jsme vždy narazili na nějaký potok, kde tekla čistá, pramenitá voda, kterou jsme si pak do láhve nabrali. Tentokrát jsme nenarazili na žádnou vodu, a tak jsme museli celou trasu absolvovat o žízni, a to bylo kruté. Manželka se tak tak doplazila do Vrchlabí, kde jsme mohli teprve zahnat žízeň. Od té doby jsem musel vždy nosit vodu s sebou, i když se pak nepoužila, vylila, protože z pramene chutnala lip. V příštím týdnu pobytu jsme si vyzkoušeli zdolat svah sjezdovky ve sportovním areálu ve Svatém Petru včetně projížďky lanovkou. Další velkou túru jsme vytýčili následovně. Brzy ráno za velmi pěkného počasí jsme nastoupili do linkového autobusu, který nás dopravil do Jánských lázní. Tam jsme v pěkné restauraci posnídali a vydali se ke kabinové lanovce. Lanovkou jsme vyjeli na Černou horu a z jejího vrcholu jsme pokračovali po svých směrem do Pece pod Sněžkou. Příjemně se nám šlapalo ve stínu lesa. Když jsme z něho vyšli, ocitli jsme se na okraji rekreačního areálu. Pohled na roztroušené budovy byl krásný. Hned na okraji stojí Pražská bouda, kousek vedle Babí bouda, dole v dohledu Žižkova bouda a jiné, jejichž názvy si nepamatuji.

Ve Špindlerově Mlýně

Ve Špindlerově Mlýně

Prošli jsme okolo nich a dali se dolů po svahu , kterému se říká „ mulda ", do Pece pod Sněžkou. Tam jsme se zastavili na oběd. Po obědě jsme se vydali k lanovce. Po delším čekání jsme sedli do sedačky a lanovka nás vyvezla na Růžovou horu, kde byla přestupní stanice směrem na Sněžku. Sluníčko svítilo a tak se nám naskytl překrásný pohled do okolí. Na vrcholu S něžk y jsme si prohlédli tehdy naši zchátralou útulnu a naproti na polské straně nově postavenou budovu. Pokochali jsme se pohledem na krajinu z vrcholu Sněžky a začali sestupovat po krkolomné stezce nad Obřím dolem k Luční boudě. Tam jsme se rozhodli zastavit na malé občerstvení a vypít kávu. Za chvilku jsme poznali rozmar krkonošského podnebí. Během půl hodiny se obloha zatáhla černými mraky, strhl se vítr a začalo bouřit v plné síle. Lilo jako z konve a blesky křižovaly oblohu jeden za druhým. Hrom bouřil bez ustání. Doba už byla pokročilá a do hotelu bylo třeba překonat ještě pěkných pár kilometrů. Zvažovali jsme co dělat. Nejlépe by bylo přečkat bouřku na Luční boudě, ale tam jsme se dověděli, že hotel je plný. Zbyly dvě možnosti. Bud' zůstat přes noc ve vstupním prostoru na lavicích z rozřezaných kmenů nebo se v tom nečase vydat nejkratší trasou přes Kozí hřbety dolů do Špindlerova mlýna. Rozhodnout jsme se museli hned, jinak by už pro pokročilou dobu nezbyl čas. Manželce se nelíbilo zůstat přes noc v té nevzhledné místnosti, a tak jsme se rozhodli pokračovat dál v lijáku. Nabrali jsme dle ukazatele směr Kozí hřbety a vyrazili. Během několika minut jsme byli jako vodníci. V horách to dunělo, že nebylo slyšet skoro vlastního slova. Při každém blesku člověk zavíral oči, tak byly pronikavé. Já jsem šel vpředu a manželka cupitala statečně za mnou. Po cestě jsme museli často přebrodit potoky, které v normálních podmínkách by mohl člověk překročit, ale v té bouřce se změnily v tři metry široké řeky. Z jedné strany stezky byl prudký sráz do hloubky skoro 100m a z druhé příkrá skála. Postupovat bylo nutné opatrně, kameny byly kluzké a proudy vody v potocích tak prudké, že byl strach do vody vstoupit, aby nepodrazila nohy. Vybíral jsem větší kameny a házel před sebe do vody, aby se dalo po nich projít na druhou stranu. Jinak hrozilo uklouznutí a pád do hloubky. Víc jak hodinu jsme se takhle plácali v tomhle nečase. Pomalu pak začal déšť ustávat a během další hodiny svítilo zase sluníčko, jako by se nic nestalo. Když jsme dorazili do hotelu, šli jsme se převléct a potom jsme šli na večeři.

Po jídle jsme si dali po skleničce vína a při ní rozebírali zážitky z bouřky. Manželka se omluvila, že musí na toaletu a já jsem čekal u stolu, až se vrátí. Nevrátila se. Šel jsem ji hledat. Našel jsem ji v postel i bledou a roztřesenou. Teprve po večeři byla šokována z toho strachu, který prožila. Měl jsem obavy o její stav, ale ráno bylo vše v pořádku. Příští den jsme se potkali se zástupcem Čedoku, který byl v hotelu přítomen. Řekli jsme mu o našem zážitku. Pochválil nás za naši odvahu, ale vysvětlil nám, že tak se věci řešit nemají, a že to mohlo dopadnout i špatně. Dali jsme mu za pravdu. Pamatovali jsme si to pro příště, jenže do takovéto situace jsme se už nikdy nedostali. Ani do Krkonoš jsme se už nikdy nepodívali. Že je příroda nevyspitatelná, o tom jsme se přesvědčili ještě mnohokrát. Ale to bylo jinde a za jiných okolností. Chtěl bych poznamenat, že i u nás doma se dá prožít pěkná i vzrušující dovolená, která zůstane ve vzpomínkách. Nemusí to být pokaždé cizina a moře. I v horách se dá vykoupat, dokonce v šatech a nastojato. Ty vzdálenější výlety byly Bulharsko, Jugoslávie i Rusko dvakrát. Byly to krásné zážitky a to jsem byl jeden z těch, kteří nesměli za stranicky plat, protože jsem neměl legitimaci. Ze začátku mě přemlouvali, ať do strany vstoupím. Já jsem vždy říkal, že budu raději dobrým nestraníkem než špatným straníkem. Dali mi pokoj a do ničeho mne nenutili. Plnil jsem své povinnosti tak, jak by je měl plnit každý občan svého státu, protože co máme je pro lidi a ne pro stranické fanatiky. Někde jsem slyšel takový výrok, že slušnost otevírá dveře a já jsem se snažil řídit tímto heslem cely život. Navíc mi otec od dětství vtloukal do hlavy, ať udělám cokoli, ať to dělám s láskou a poctivě, že se mi to vyplatí. Měl pravdu, jako vždycky.

Tak jak to bylo tenkrát v módě, vstoupili jsme do celostátní soutěže. Ze začátku jsme se neumisťovali nějak výrazně. Až v roce 1978 jsme získali 1. místo. Dostali jsme diplom i nějakou finanční odměnu. Já jako vedoucí čety jsem obdržel 2 poukazy na čtrnáctidenní pobyt ve středisku odborové rady v Černé Hoře na velké pláži v Ulcinju. Měli jsme letět z Bratislavy do Tovaru a dále autobusem. Po vyřízení formalit jsme odjeli vlakem na letiště do Bratislavy. Při odbavování byl celník a příslušník STB v civilu. Předložil jsem občanské průkazy s doložkou a celním prohlášením. Pasy měl tenkrát málokdo. Manželka prošla bez problémů, ale já jsem narazil. Policista chtěl po mně potvrzení o odevzdání vojenské knížky, přestože v dokladech jsem měl záznam, že jsem nevoják. Toto potvrzení jsem neměl, a proto zaznělo rezolutně „domou". Nedal se přesvědčit, musel jsem zpátky do Brna. Manželka, když to zpozorovala, přiběhla ke mně a řekla, že se vrátí se mnou. Přesvědčovali jsme ji, ať letí, že za ní přijedu, ale marně. Po příjezdu do Brna jsme zavazadla nechali v úschovně a jeli domů. Doma se manželka rozplakala. Konejšil jsem ji, že se postarám, abychom do Jugoslávie jeli. Ráno jsem chtěl jít sám vyřizovat potřebné, ale ona šla se mnou. Říkala, že by doma sama nevydržela čekat, až se vrátím. Prvně jsem jel do cestovní kanceláře Čedok kvůli mezinárodní jízdence do Baru v Černé Hoře. Jízdenku nám vystavili, ale odmítli zajistit lůžko z časových důvodů. Pak jsme šli na vojenskou správu pro potvrzení. Tam mi řekli, že nejsem v evidenci a proto mi nemohou nic vydat. Prosil jsem, ať mi vydají nějaký doklad, abych se zase nemusel vracet domů. Po menší poradě mi formální doklad dali a nám zbylo jen pro manželku získat nové celní prohlášení. To její původní skončilo na letišti a ona už měla být v zahraničí. Na celním úřadě jsem musel až k vedoucímu. Popsal jsem mu celý příběh. Když mne vyslechl, prohlásil nahlas, co že jsem to potkal za blázna. Vydali mi potřebné, potom jsme šli ještě na poštu poslat do Ulcinju telegram, ať nám drží místo, že určitě přijedeme. Večer jsme šli k rychlíku, který jel z Berlína do Bělehradu. Když vlak zastavil na nástupišti, objevil se ve dveřích lůžkového vagónu jugoslávský konduktér, kterého jsem se zeptal, zda má volná lůžka, měl. Vyzval nás, abychom nastoupili. Přidělil a upravil nám dvoulůžkové kupé a řekl, ať jdeme spát, že doplatek vyřídíme až ráno. Když jsme se probudili, byli jsme už na maďarské hranici. Při kontrole po mne nikdo nechtěl vojenské potvrzení a tak tomu bylo i na jugoslávské hranici. Po cestě jsme nabrali dosti velké zpoždění, proto nám ujel spoj do Baru. V Bělehradě jsme museli ještě více jak dvě hodiny čekat na další přípoj. Hledali jsme čekárnu. Ve vstupní hale jsme se zděsili nad nepořádkem a špínou. Lidé seděli na zemi a děti se batolily okolo. Nevěřili jsme svým očím. Čekárnu jsme našli, ale z té nás zřízenec vypoklonkoval, že to je první třída a my jsme měli jízdenky druhé třídy. Obešli jsme nástupiště a tam vyčkali do příchodu vlaku. Po jeho přistavení jsme nastoupili do vagónu, který vypadal jak za císaře pána. Tvrdé dřevěné lavice a ulička tak nízká, že když jsme si sedli proti sobě, dotýkali jsme se koleny. Vlak měl odjezd v 17 hodin a v Baru jsme měli být o půl páté ráno. Představa noční jízdy nebyla příjemná. Za pár minut se ještě situace zhoršila. Do kupé nastoupili další cestující i s bicyklem, který strčili nad naše hlavy do regálu pro zavazadla. Šlapátko od kola se mi kývalo skoro před nosem. To už jsem nevydržel a řekl jsem manželce, že se jdu pokusit najít přijatelnější místo. Běžel jsem okolo vagonu a vidím lůžkový vůz. Ptám se průvodčího, zda má volné lůžka, odpověď zněla, že má. Zeptal jsem se na cenu a odpověď zněla 200 za jednoho. To bylo pro mne příliš drahé. Kapesné jsme měli sotva na plánované zájezdy, na útratu toho moc nezbylo. Načerno jsem měl nějaké dináry a za ty jsem chtěl ženě koupit nějaký šperk na památku. Běžím dál a čtu – lehátkový vůz. Ptám se — máš volný? Odpověď' - Mám. Kolik dinárů? Řekl 70 jeden. Hned jsem koupil 2 místenky a utíkal za manželkou. Do vagónu jsem už nelezl, jen zvenku k oknu a volal jsem na ni, ať otevře okno, podá mi zavazadla a jde za mnou. Ostatní, že ji vysvětlím potom. Pak už jsme cestovali v pohodě. Ráno, když jsme vystoupili z vlaku, bylo třeba zjistit nějaký autobus do Ulcinju. Zjistili jsme, že autobus odjíždí od nádraží za půl hodiny. V autobuse jsme se seznámili se staršími manžely, od kterých jsme se dozvěděli, že mají domluvený pobyt v soukromí nějakého pana Vargy v blízkosti velké pláže, kam jsme směřovali i my. Pan Varga je měl čekat u autobusu. Byl tam. Po přivítání jsme se domluvili, společně pojedeme dál taxíkem, který nám obstaral p. Varga, který jel sám na mopedu s tím, že si ještě něco vyřídí ve městě a taxi bude doma očekávat jeho žena. Při jízdě jsme se domlouvali o úhradě taxíku. Oba, pan inženýr i já, jsme měli větší bankovky, proto jsme se dohodli, že my příští den ráno jim přijdeme dluh zaplatit. Když jsme dojeli na místo, uvítala nás pani Vargová slovensky a řekla nám, ať chvilku počkáme, že nás kousek doprovodí a ukáže cestu, jak se dostat do střediska. Byli jsme zvědaví, jak to, že mluví slovensky v Černé Hoře. Prozradila nám, že v roce 1968 poznala svého manžela na Slovensku. S ním později odjela do Německa, kde žili a pracovali 5 let. Poté odjeli do manželova rodiště a za ušetřené peníze si zde postavili domek. Měli dvě děti. Pak se rozplakala a řekla nám, že kdyby mohla, hned by se vrátila domů na Slovensko, že si takhle nikdy nepředstavovala svůj život. Tady má jen povinnost vychovávat děti a dělat služku v domácnosti. O tom, co se doma děje rozhoduje manžel a jeho rodina. Ukazovala nám, kudy máme jít a rozloučila se s námi. Cítili jsme s ní a bylo nám jí lito. Zakrátko jsme uviděli jít proti nám muže, který, když nás uviděl, rozpřáhl ruce a z dálky už na nás volal. Vy jste určitě ti opozdilí brňáci. Pojďte se mnou, nasnídáte se a já vás pak ubytuji. Při snídani nám řekl, že jsme o nic nepřišli, protože tam dva dny pršelo, a že doufá, že jsme přivezli pěkné počasí.

Opravdu potom už bylo krásně a dovolená byla nádherná. Druhý den dopoledne jsme se vydali k domku Vargových zaplatit dluh za taxi. Jaké bylo naše překvapení, když jsme uviděli před domem stát auto a Pražáky, kteří se chystali k odjezdu i se zavazadly. Zaplatili jsme jim za včerejší taxi a ptali se, co se stalo. Řekli nám, že si našli jiné ubytováni, protože v tom domku ještě nebyl zavedený proud ani tekoucí voda, a že v takových podmínkách by nemohli trávit dovolenou. Rozloučili jsme se s nimi a už jsme je nikdy nepotkali. Absolvovali jsme zájezd do Dubrovníku, kde jsem koupil manželce na památku prsten s korálem o něco levněji, než mi nabízeli v Ulcinju. Byli jsme také v Boce Kotorské a pešky jsme se z velké pláže šli podívat k řece Albeně, kde jsme viděli přes ni do Albánie. Z Ulcinje domů jsme už letěli normálně z Tivetu letadlem do Bratislavy a dál vlakem do Brna. Byla to pěkná dovolená spojená s dobrodružstvím na jedinečné přírodní písečné pláži v tehdejší Jugoslávii. 0 rok později jsme se dozvěděli ze zpráv, že Ulcinj postihlo zemětřesení. Středisko, ve kterém jsme trávili dovolenou sloužilo lidem, kteří přišli o střechu nad hlavou.

V roce 1980 jsme oženili nejmladšího syna. To už jsme vlastnili starší, ale výbornou, Škodu 1000 MB a byli jsme pohyblivější při dojíždění do rodné obce i na výlety. Těch výletů bylo hodně. Děti nám nechávaly vnoučata o prázdninách u nás v Brně a my jsme jezdívali s nimi do Lednice, na Vranov, do Dvora Králové na safari a také na houby do Kunštátu. Proč právě do Kunštátu? Pokrýval jsem tam jednomu profesorovi z Brna chatu jako melouch a z jeho střechy se mi toto místo tak zalíbilo, že jsme tam s manželkou jezdili otevírat houbovou sezónu a v listopadu se loučit s přírodou, ukládající se ke spánku. Dnes je mi líto, že se tam už nikdy nedostanu. Vždy jsme brzy ráno u jejich chaty na kraji lesa zaparkovali a šli se pokochat klidem a vůní lesa. Když jsme se vraceli, bylo už na chatě živo, zastavili jsme se na kávu a popovídat si. Oba byli profesory, ona dělala do kultury a sbírala poznatky o zvycích a pověstech jihomoravského kraje. On byl profesorem filosofie. Ovládal 6 jazyků a přednášel na mnoha zahraničních fakultách. Jeho se dalo poslouchat celé hodiny. Mnohokrát se stalo, že jeho žena ho upozornila, aby také nechal chvíli mluvit jiné. S takovými lidmi jsem se seznamoval díky své profesi.

O naší četě se mluvilo na poradách i mezi vedoucími pracovníky s respektem. Dávali nás za vzor ostatním pracovníkům. Pracovnici stavebního dozoru i investoři se mě ptali, jak to, že naše střechy mají minimální počet závad. Vždy jsem jim odpověděl, že je to tím, že od samého počátku výstavby jsme pracovali podle stavebních norem a naší ostravskou metodou tak, jak byla později schválena ministerstvem stavebnictví. Často žádali, abych pro ně dělal po pracovní době na jejich domech, chatách i garážích. Přesto, že jsem neměl mnoho volného času a ani moje žena takovým věcem nefandila, udělal jsem dost melouchů. O jednom takovém, ze kterého jsem měl prospěch, se zmíním. Na novém sídlišti, které jsme postavili, bydlelo mnoho lékařů, profesorů i inženýrů. Ti se rozhodli postavit družstevně v blízkosti svých bytů garáže. Stavební práce jim zajišťovali naši stavbyvedoucí lidmi ze stavby po pracovní době. Mě požádali o provedení všech izolací a střech. V té době jsem už měl zdravotní problémy s nohama. Závodní lékař mě léčil tabletkami a injekcemi proti ucpávání cév. Při práci na garážích se chodil dívat na mou práci doktor, který se staral na naší stavbě o hospodaření. Jednou se mě zeptal, co mám s nohama, že tak těžkopádně klekám a vstávám. Řekl jsem mu o potížích a on mi řekl: „V zimě až nebude tolik práce si vás vezmu do nemocnice na vyšetření a uvidíme, co se dá dělat. On byl chirurgem v Hybešově nemocnici v Brně. Nezapomněl, co slíbil, osobně za mnou přijel jednoho dne v únoru 1982 a řekl mi, abych za ním přijel do nemocnice si na pár dnů lehnout. Uposlechl jsem, on mě vyšetřil a nechal převézt sanitkou do nemocnice U sv. Anny, kde už měl dohodnuto odborné vyšetření cév. Když mě dovezli zpět i se snímky, přišel za mnou na pokoj a řekl mi, že mě doporučí k cévní operaci na speciální oddělení k panu profesoru Kořístkovi. Sdělil mi, že tam má kolegu, který je u pana profesora asistentem a s ním se mám domluvit o termínu operace. To vše se uskutečnilo jen díky tomu, že na garážích byli s mou prací spokojeni a že jsem byl ochoten po směnách práci provést. První by-pass mi provedli na cévním oddělení fakultní nemocnice v Brně u sv. Anny v roce 1983 na levé noze a na pravé v roce 1985. Nebýt toho lékaře a okolností, které mě s ním daly dohromady, nechodil bych už před 20 lety.

Poznávací zájezd do SSSR

V roce 1984 mě navštívil na pracovišti v Brně předseda Závodního výboru a zeptal se, zda bych zvládl zájezd Moskva Vladimír Leningrad. Ptal se mě proto, že jsem byl před necelým rokem na cévní operaci. Já jsem dlouho nepřemýšlel a řekl jsem, že to zvládnu. Taková příležitost se nenaskytne jen tak a ještě zdarma pro mne a manželka měla zaplatit jen 1600 Kčs. Poukazy jsme dostali, vyřídili potřebné formality a mohli jsme podstoupit cestu. Tenkrát kapesné bylo velmi malé, proto jsme se informovali u lidí, kteří tam už byli, jaké zboží je tam v kurzu a zda je možné si něco vzít se sebou. Bylo nám řečeno, že největší zájem je tam o dámské spodní prádlo a pánské silonové košile. Manželka koupila nějaké věci přijatelné pro prohlídky na letišti. Chtěli jsme získat prodejem nějaké rubly, abychom mohli dovézt zase suvenýry našim nejbližším. V den odjezdu jsme nasedli do rychlíku směr Praha a tam nastoupili do letadla směr Moskva. Zájezdu se účastnili lidé z různých oblastí. Z aerolinek v Praze nás odjížděly plné dva autobusy se stejným cílem. Po příletu do Moskvy nás zase odvezly autobusy do hotelu „Sport" na severozápadě města. Byl to hotel o 33 poschodích.

Dostali jsme průvodce z Kyjova — mladého sympatického člověka, který ovládal český jazyk. Já s manželkou jsme byli ubytováni v 6. patře, ostatní byli ubytováni v jiných patrech. Po slavnostní večeři nás průvodce seznámil s programem po dobu pobytu a také se představili navzájem všichni účastníci. V Moskvě jsme měli zůstat 6 dnů a pak se přemístit do Vladimíru na 3 dny a zbytek zájezdu jsme měli strávit v Leningradu. Hned na druhý den po snídani nás měly autobusy odvézt na prohlídku do Kremlu. Nastala otázka, jak prodat dovezené věci. Ani já ani manželka jsme neměli překupnické schopnosti. Tak mě napadlo, že před odjezdem ráno rozložíme věci, které jsme chtěli zpeněžit, na hromádky po pokoji. Ke každé hromádce přiložíme lístek s cenou, s přepočtem z korun na ruble, čili tenkrát ruble za 10 Kčs a odjedeme na zájezd. Měli jsme obavy, že se může stát, že po návratu nebude v pokoji zboží ani peníze. Opak byl pravdou. Všechny věci byly pryč, ale u každého papírku byla suma, která tam byla napsána. Bylo zřejmé, že dežurné byly slušné. Věděli jsme, že jsme prodali, ale komu, to jsme nevěděli. Takže když jsme měli volno, mohli jsme kupovat dárečky. Ale nakupování v Rusku to byl zážitek. Ve frontě k výběru zboží, pak s lístkem do fronty u pokladny a pak do další fronty k převzetí zaplacené věci. U pokladny jsme byli svědky toho, jak pokladní spočítala ceny na elektronickém počítači, ale zkontrolovala si to, což bylo obyčejné dětské počítadlo, ale jak se dopočítala správného výsledku, to nám bylo záhadou. Kuličky na počítadle lítaly z leva do prava a naopak tak rychle, že to pro nás byla záhada, ale žasli jsme nad šikovností pohybů ruky.

Navštívili jsme za těch 6 dnů hodně pozoruhodností, i metrem jsme se projeli. Jízda metrem z našeho hotelu do centra trvala skoro 40 minut. Z okna našeho pokoje, který byl moderně vybaven, jsme měli výhled na dva panelové domy a březový háj. Mě ty břízy tak fascinovaly, že jsem vyzval manželku k procházce mezi těmi stromy. Jak ty dva domy, tak i procházka hájem mne zklamaly. Domy byly slepené hůř než vlaštovčí hnízdo a v parku nepořádek, který nás za chvíli pobízel k návratu. V samotném městě bylo však čisto, široké ulice a hodně květin. Po šesti dnech všichni účastníci zájezdu dostali pokyn snést svá zavazadla do našeho pokoje, vzít si se sebou jen ty nejpotřebnější věci a pokoj se uzamkl. Nastupovali jsme do autobusu, který nás odvezl do Vladimiru. To jsme se ubytovali a druhý den jsme si jeli prohlédnout skanzenové městečko „Suzdol", kde právě americký filmový štáb natáčel film o Petru Velikém. Večer jsme si s americkými výletníky zazpívali písničku „Škoda lásky" a „Černý muž pod bičem otrokáře žil". Také jsme byli svědky, jak se Američané zrichtovali ruskou vodkou. Třetí den odpoledne jsme se vrátili zpět do moskevského hotelu. Po večeři nás odvezly autobusy na nádraží, kde jsme nastoupili do lůžkového vlaku, který nás přes noc dopravil do Leningradu. Město se nám líbilo víc, než Moskva. Viděli jsme tam hodně historických zajímavostí a byli jsme se také poklonit padlým, v době obléhání města Němci. Viděli jsme Petropavlovskou pevnost, loď Auroru, Petrodvorce. Z Leningradu jsme pak odletěli už přímo do Prahy. Dojmů bylo hodně a dalo by se o nich vyprávět déle. Bylo to hezkých 14 dní, které se odehraji v životě obyčejného člověka jen jednou, a to ještě náhodou.

V období let 1982 — 1985 se událo ještě mnoho jiných věcí. Zemřel můj otec ve věku 79 let. Zemřela i moje první žena. Na naši chalupu se přestěhoval náš nejmladší syn Pavel se svou ženou, protože se jednalo o výkup našeho majetku pro výstavbu další části Havířova. Majetkové řízení zůstalo po smrti mé první ženy otevřené až do výkupu objektu. Bylo dobře, že se otec této situace nedožil. Těžce by se smiřoval s touto skutečností.

Na střeše v Brně - Bystrc

Na dovolené v Bulharsku. Izgrev u Černého moře.

Dcera Pavla s manželem před odjezdem od nás z Brna

Já - třetí z leva před naší dílnou v Brně

Můj otec a jeho družka krátce před otcovou smrtí

Po druhé operaci cév jsem se stal částečně invalidním důchodcem a tak jsem už nesměl na Vedl jsem četu dál a pracoval na zkrácený úvazek jen v dílně. S manželkou jsme měli v úmyslu zůstat v Brně. Postavili jsme i garáž družstevně. Měli jsme tam dohodnutou koupi zahrady, ze které nakonec sešlo pro odstoupení prodávající strany. Bylo dobře, že se tak stalo, protože nastaly jiné problémy. Moje tchýně onemocněla natolik, že bylo nutné se o ni postarat. Do jednopokojového bytu jsme si ji vzít nemohli a také přemisťovat starého člověka do jiného prostředí jsme nepovažovali za rozumné. Zkusili jsme to výměnným způsobem přes inzerát Brno za Ostravsko. Naskytla se výměna 2+1 Vratimov za 1+1 v Brně. Po dohodě došlo k této výměně a navíc se naskytla koupě zahrady ve Frýdku. Majitelka této zahrady bydlela v Brně a proto i koupě se uskutečnila v Brně. Prodali jsme garáž i auto MB 1000 a koupili novou Škodu 105 S.