Nejnovější fotogalerie

Spolek

havirov-historie.cz

Sponzoring

Naši partneři



Vyhledávání

Facebook

Facebook.cz

Kontakt

Kamil Křenek
www.havirov-historie.cz
+420 775 878 925
historie.havirov@gmail.com

Havířov 1985

Počítadlo přístupů

TOPlist

Obsah

Aktuální zpravodaj

Náš banner

havirov-historie.cz

Odkazy

Poslední komentáře

05. Učněm v době války

Oceňuji vzpomínky "obyčejného člověka" na dobu, kterou si ani my starší a pokročilí nepamatujeme. Žádná velká historická dramata, jen život "obyčejných lidí" z domků a chalup ve Slezsku. Děkuji, Karel Jasiok

Zaslal/a: Karel Jasiok  •  Čas: 10.7.2017 14:02

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

Roubenka se bude s velkou pravděpodobností bourat. Dřevěná část je komplet prolezlá.

Zaslal/a: Kamil Křenek  •  Čas: 9.6.2017 12:37

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

A jaký bude další osud roubenky?

Zaslal/a: PanHerrMann  •  Čas: 9.6.2017 12:24

3. část: Období 2. světové války

Už nějaký čas se snažím prostřednictvím Google map, bohužel bez úspěchu, vypátrat před jakým kostelem stojí strýc Karel se svými spolubojovníky v Boloni (Bologna) 20. května 1945. Bude někdo úspěšnější než já? 20. května 2015 tomu bude 70 let, co si po ...

Zaslal/a: Jasiok  •  Čas: 10.5.2015 1:37
Kategorie: Vzpomínky Viléma Przeczka

18. Návrat na Ostravsko

18. Návrat na Ostravsko

Část XVIII. Návrat na Ostravsko
Po vyřízení všech formalit jsme se stěhovali po třinácti letech zpět na Ostravsko. Když jsme se usadili ve Vratimově, vzali jsme tchýni k sobě. Moje manželka už byla ve starobním důchodu. Já jsem ještě nastoupil do kolektivu, který jsem v roce 1971 vytvořil, na zkrácený úvazek. Dílna už nebyla v Přívoze, ale byla přemístěna do nových prostor v Hrabové.

Z nového bytu jsem to měl do práce jen kousek za řekou Ostravicí. Vše se odehrálo do října 1985. Denně po směně jsme jezdili do Frýdku na zahradu. Tchýni jsme brávali se sebou. Na zahradě jsme ji usadili pod stříšku u chatky na lavičku. Ona tam pletla a koukala se na nás, jak na zahradě pracujeme. Zahrada byla velká, měřila 1650 m 2 , ale notně zanedbaná. Pět let tam nikdo nic nedělal. Tráva přerostla jedna přes druhou a keříčky růží v ní zarostly.

Při koupi zahrady jsme už věděli, že přes ni povede v budoucnu cesta, protože úředně bylo vykoupených od původní majitelky 600m 2 . Do zimy bylo nutné provést hodně práce. Naštěstí manželčin syn Zdeněk bydlí v Místku a ten nám byl vždy velkou oporou. Zahrada se zazimovala a vše podstatné se stihlo. Přes zimu jsme plánovali, co bude zapotřebí dělat na jaře. Manželka chtěla alespoň kousek půdy zúrodnit na zeleninu a záhonek na pár květinek. Já jsem přemýšlel o přestavbě verandy a kadibudky. Už v zimě se na to sháněl materiál. Na jaře příštího roku se práce rozeběhla vesele, ale zdravotní stav mé tchýně se začal zhoršovat. Na podzim téhož roku nám ulehla a přestala mluvit. Manželka musela být skoro pořád u ní a co horší, sama ji nemohla přebalovat ani umývat. Bylo to pro ni těžké a já jsem musel na 6 hod. do práce. Během pár dní jsem vymyslel a zrealizoval zařízení, které jsem uzpůsobil na rolky, kliku a lanka — takový kladkostroj. Ušili jsme s manželkou podložku, která se při zvedání zavěsila na hák u lanka. Manželka si klikou nadzvedla její zadeček, buben s lankem zajistila a mohla dát pod ní mísu nebo vyměnit podložku. Na zahradu jsem bud'to zajel na skok sám nebo zašel Zdenek. Tento stav trval až do roku 1987, kdy nám babička ve věku 81 let zemřela.

Po pohřbu nechtěla manželka zůstat sama doma, tak jsem ji nabídl, že by mohla pracovat u nás v dílně. Nastoupila do našeho kolektivu, kde se znala s některými ženskými z doby mého působení v Ostravě-Přívozu. Chodili jsme spolu do práce i z práce a jezdili zvelebovat zahradu. V tomtéž roce došlo k výkupu našeho rodinného domu. Vzhledem k tomu, že jsme za života mé první ženy neměli majetek rozdělený, připadla polovina hodnoty mně a druha polovina byla rozdělena mezi tři pozůstalé děti a také manžela mé první ženy. Ukázalo se, že už dávno věděl, jako člen Národního výboru a straník, o věcech, které čekaly naši obec a proto se také s mou první ženou oženil. Do této chvíle jsme spolu vycházeli solidně, ale když jsem zjistil, že se nevzdá podílu, přestože nevložil do toho majetku ani korunu, ztratil u mne veškeré sympatie. Patřičně jsem mu to vytkl, protože přišel do naší chalupy s holým zadkem. Kromě toho odmítl vydat dětem některé věci z bytu, které jsme si dříve pořídili. Byly to šperky, které jsem kdysi ženě koupil, šicí stroj a mnoho jiných předmětů. Když nám byly peníze vyplaceny, rozdělil jsem svůj podíl dětem stejným dílem. Dcerka si peníze přiložila k dalším a pořídili si družstevní byt. Starší syn udělal generálku na chalupě, kterou vyženil a nejmladší se po delší době pustil se svým tchánem do stavby rodinného domku. Na této stavbě jsme s manželkou udělali mnoho práce. V mezičase se dcera rozvedla a zase provdala. Z tohoto manželství se jim narodila další dcerka. Mladšímu synovi se ještě před stavbou nového domu narodila dvojčátka. Tedy z našeho rodu už jen samé holky, žádný kluk.

V roce 1988 jsem odcházel do důchodu. Vedení a závodní výbor mi věnovali čtrnáctidenní pobyt v Dagomysu na Kavkaze u Černého moře. Velmi pěkné prostředí, ale už vládla Gorbačevova perestrojka a v Rusku začínal zmatek. Na Kavkaze se už střílelo a z těch důvodů jsme se nedostali nikde jinde než do Soči. Ostatní zájezdy byly zrušené kvůli bezpečnosti. Před odchodem do důchodu jsem s manželkou trávil týdenní dovolenou na chatě, kde jsem slavil padesátiny. Tam jsem pozval vedení závodu na rozlučkový večírek. Při té příležitosti se mne zeptal náš ředitel, zda budu ještě v důchodu pracovat. Řekl jsem, že už ne. Udiveně prohlásil: „To chceš sedět doma na zadku, vždyť ty to ani neumíš. Odpověděl jsem mu na to, že mám v plánu něco jiného. Byl zvědavý, co to je. Řekl jsem mu, že si hodlám na zahradě zřídit malou dílničku a jestli s tím bude souhlasit, může mi tam nechat dovézt větší odpady - plechy, které v dílně končí v kontejneru. Já z toho ještě vystříhám a udělám drobné výrobky do skladu. Zaplatí mi to v úkolu za kus jako brigádníkovi. Řekl jsem, že tak nebudu ujídat chleba ostatním zaměstnancům. Budu mít zábavu a také nějakou korunu k důchodu. Plácli jsme si a od 1. 1. 1989 jsme uzavřeli o tom písemnou dohodu. Ta ještě dodnes visí v dílně na zahradě jako památka. Rozlučku s mými spolupracovníky jsem uspořádal ve Vratimovském kulturním domě a tam mne můj bývalý parťák a v té době můj mistr překvapil dárkem. Věnoval mi štěně (fenku německého ovčáka) a řekl mi: „Vím, že máš ovčáky rád a že se u tebe bude mít dobře. Já budu odcházet do důchodu za dva roky, do té doby pro mě vychováš mladého pejska a dáš mi ho jako dárek. Slíbil jsem mu, že to dodržím a do puntíku splním, jestli se dožiju. V mezičase došlo k demolici našeho vykoupeného domku. Všichni kdož tam bydleli, můj nejmladší syn, družka mého otce i manžel mé první ženy dostali byty v Havířově. Nikdo nezůstal bez střechy nad hlavou. Po smrti mé tchýně a po ukončení pracovního poměru jsme přemýšleli o tom, že by bylo dobré získat byt v blízkosti zahrady. Četli jsme inzeráty v novinách a naskytla se výměna za 1+1 na Bruzovské ulici. Šli jsme se tam podívat a totéž učinila i druhá strana. Dohodli jsme se, vyřídili formality a tak se z nás stali Frýdečané.

Manželka a já v den padesátin mé dcery Pavly
Manželka a já v den padesátin mé dcery Pavly
Spolupracovníci z klempířské dílny PSO v Hrabové při mém odchodu do důchodu 1988
Spolupracovníci z klempířské dílny PSO v Hrabové při mém odchodu do důchodu (1988)

Byl to dům postavený v roce 1934, ale zrenovovaný. Byl majetkem města a bydlelo v něm 10 rodin. Byt byl zanedbaný a dalo to hodně práce, než vypadal podle našich představ. Když jsme se zabydleli, začali jsme se věnovat práci na zahrádce. Odpadlo dojíždění a na zahradu to bylo, co by kamenem dohodil. Bylo třeba připravit záhonky pro manželku, postavit malou dílničku a upravit vnitřek chaty. Práce nám šla od ruky, protože zdraví ještě sloužilo a elánu bylo dostatek. V chatce byla jenom jedna místnost, ale dost prostorná, že by tam bylo možno i něco uvařit a také v noci přespat na rozkládacím gauči, když se nám nechtělo jít večer domů. Důvod zůstat byl ještě jiný. Byl tam s námi živý dárek v podobě štěněte a ten nám byl stále v patách. Manželka měla obavy, že ji všechny její výpěstky pošlape a zničí. Rozhodl jsem se, že naši Ritu — tak jsme ji pojmenovali — budu učit běhat jen po vymezených místech. Manželka mi říkala, že jsem blázen, že se mi to nemůže podařit. To zvíře bylo ale chápavé a poslušné, tak jsem to nevzdal. Ohradil jsem chodníčky a místa, kde chodila dělat své potřeby, kolíky a špagáty a chodil s ní denně těmi trasami. Postavil jsem kotec s boudou, aby měla v noci kde spát a bez dozoru přebývat. Po půl roce jsem zpozoroval, že budu ve výchově tohoto zvířete úspěšný a do roka jsem dosáhl toho, čemu moje žena nevěřila. Odstranil jsem všechny špagáty a Rita běhala jen tam, kde směla. Nechodila ani na trávník, kde jsem kosil trávu pro králíky, které jsme chovali. Měli jsme i slepice pro svoji potřebu, které byly ohrazené, aby po zahradě nechodily. Po dvou letech jsem mohl splnit slib daný při šedesátinách, protože Rita nám vrhla 9 krásných štěňátek. Naše vnoučata byly tenkrát velmi častými hosty i s rodiči na naší zahrádce. Devět let byla Rita naší věrnou společnicí a během té doby vychovala ze třech vrhů 22 štěňátek. Poprvé 9, podruhé 7 a po třetí 6. Po posledním vrhu nám vážně onemocněla. Dvakrát byla operována na klinice veterináře Šlachty. Nemoc byla ale tak vážná, že jsme ji museli nechat utratit.

Vnučka Lenka s fenkou Ritou na zahradě
Vnučka Lenka s fenkou Ritou na zahradě
Štěnata v ohrádce
Štěnata v ohrádce
Fenka Rita při kojení štěňat
Fenka Rita při kojení štěňat
Fenka Rita na zahradě
Fenka Rita na zahradě
Štěňata v kotci
Štěňata v kotci
Fenka Rita u nás na zahradě
Fenka Rita u nás na zahradě

Povídání o nové Ritě

Během té doby se událo mnoho věcí. Od začátku roku 1989 jsem - jak už bylo uvedeno - pracoval brigádnicky pro podnikatele dle požadavku mistra. Rok po revoluci to začalo v podniku skřípat. Uvažovali jsme s manželkou, že už zůstaneme bez psa. Jenže nesměl bych to být já. Už po třech týdnech jsem kupoval „Avízo"- inzertní noviny a hledal nějakou nabídku štěňat německého ovčáka. Manželka si toho všimla a podotkla: „Už je ti smutno po pejskovi, věř mi, že mi také. Zakrátko jsem objevil inzerát, že ve Staré Bělé mají k odběru 3 dvouměsíční štěňata. Bylo tam i číslo telefonu. Šli jsme do telefonní budky, vytočili číslo. Z rozhovoru vyplynulo, že už jsou jenom dvě, jestli máme zájem, máme přijet co nejdříve. Manželka zavolala vnukovi, jestli chce jet s námi. Samozřejmě že chtěl. Sedli jsme do auta, stavili se pro vnuka a za chvíli jsme se rozhodovali, zda si vzít pejska nebo fenku. Rozhodli jsme se pro fenku, ta bývá přítulnější k dětem a také se dá snadněji ovládat. Jenže každý pes má jinou povahu. Je to stejné jako u lidí. Pojmenovali jsme ji Rita, stejně jako tu první, ale tomu, co uměla ta první, jsem ji nikdy nenaučil. V jejím případě jsem musel postavit metr vysoký plůtek a jím ohradit místo jejího pohybu.

Druhá fenka Rita
Druhá fenka Rita

Do toho prostoru postavit nový, kotec, ve kterém vydržela jen tehdy, když jsme ji tam zavřeli. Jinak běhala ve svém vymezeném prostoru a v noci spala na verandě chatky pod vstupními dveřmi do kuchyňky. Dva roky mi trvalo, než se naučila poslouchat. Jinak to bylo pěkné a milé psisko. Štěňata za celý svůj život neměla, i když nikdy neměla žádný zákrok. Byli jsme rádi, protože jsme už po malých pejscích netoužili.

Během té doby se pomalu, ale jistě Pozemní stavby rozpadaly. Řekli mi, že už nemají práci ani pro kmenové zaměstnance, proto musí se mnou smlouvu ukončit. Ani mne to nepřekvapilo, ale bylo po důchodové idylce. Po roce stagnace jsem se rozhodl požádat o živnostenský list a začít samostatně podnikat. Začátek nebyl valný, protože mne nikdo v okolí neznal. Dal jsem si inzerát do „Avíza", že vyrábím klempířské prvky a čekal. První zákazník přijel z Havířova. Dohodli jsme se na sortimentu, na termínu i na cenách. A tak to začalo. Práce přibývalo. Chodili i obchodníci s domácími potřebami a objednávali různé galanterní i stavební prvky. Spokojenost zákazníků mi udělala takovou reklamu, že jsem nevěděl, kam dřív skočit. Moje manželka mi dělala účetnictví a na pomoc přišel švagr, a po vyučování i vnuk. Ze zábavy jsem se stal otrokem své práce, ale bavilo mne to, protože byli lidé, kteří mé výrobky potřebovali a byli s nimi spokojeni. Po dvou letech jsem si zakoupil nové stroje a přistavil novou dílničku. Snažil jsem se nepředražovat a dodržovat dohodnuté termíny. Dařilo se nám dobře, jenže manželka onemocněla a tak jsme se rozhodli po šesti letech živnost ukončit. Manželka musela na operaci tlustého střeva. Po návratu z nemocnice přešla do péče obvodní lékařky Dr. Horské, která se starala pečlivě o její zdravotní stav. Když se manželka trochu zotavila, měla nastoupit na chemoterapii, která se prováděla na poliklinice v Místku. Jela se objednat na tuto proceduru a já jsem ji doprovázel.

Manželka a já s mým měděným výtvorem
Manželka a já s mým měděným výtvorem
Na návštěvě u bratrance v polském Chořově
Na návštěvě u bratrance v polském Chořově
Já s manželkou - uprostřed učeň z Brněnské dílny - nes podnikatel v Křižanovicích u Bučovic - Jižní Morava.
Já s manželkou, uprostřed učeň z Brněnské dílny. Dnes podnikatel v Křižanovicích u Bučovic, jižní Morava.
Můj výrobek z plechu – reklamní vrut
Můj výrobek z plechu – reklamní vrut
Manželka - já a vnuk Radim
Manželka, já a vnuk Radim
Manželka a já s vnučkami Šárkou a Lenkou
Manželka a já s vnučkami Šárkou a Lenkou

Cestovali jsme autobusem místní dopravy. Na zpáteční cestě se náš autobus srazil na přejezdu s osobním vlakem vyjíždějícím z nádraží do Těšína. Při srážce manželka sedící u okna narazila hrudí do opěradla před ní a já, sedící vedle ní jsem spadl do uličky autobusu. Na mě spadla stokilová paní a tak jsme skončili oba ve Frýdecké nemocnici. Manželku po vyšetření propustili domů. Měla jen naražený hrudník. Já jsem skončil po rentgenu v sádře se zlomenou pravou rukou v zápěstí a levou nohou v koleně. V sádře jsem zůstal 2 měsíce. Místo, abych ženě pomáhal já, starala se ona o mě. Když mi sundali sádru, zdálo se, že se vrátíme do normálního života, ale zakrátko se manželčin stav zhoršil a musela na další operaci. Rakovinové buňky bujely dál. Musela potřetí do rukou chirurga. Tato operace skončila vývodem. Manželka už začala tušit, že boj s její nemocí je marný. Mne to potvrdil i primář na chirurgii. Řekl, že je to otázka času. Tyto slova jsem nemohl manželce říct, ale ona to sama vytušila, odmítla další chemoterapii a také hospitalizaci. Snažil jsem se všechno zvládat sám. Nebylo to lehké, ale ve dvou se to vždy lépe zvládá. Manželka byla zesláblá a chtěla boj s rakovinou ukončit doma. Obvodní lékařka Dr. Horská ml sjednala pomoc sestřiček z agentury, které chodily denně píchat injekce a pomohly mi ji koupat. Na zahradu jsem zajel jenom na skok dát psovi nažrat a udělat to nejpotřebnější. Hodně mi pomohli nevlastní syn Zdenek a jeho žena. Doma jsem za slovní pomoci mé ležící manželky prováděl veškeré domácí práce. Přitom se mi stalo to, že jsem při vaření ponechal otevřené dvířka od trouby a o ty dvířka jsem zavadil holenní kostí. Bylo to jen takové malé škrábnutí. Polil jsem to peroxidem a dál jsem tomu nevěnoval pozornost. Během týdne se mi ranka dala do hnisání a já musel na ošetření do nemocnice.

Úraz po srážce autobusu MHD s vlakem ve Frýdku
Úraz po srážce autobusu MHD s vlakem ve Frýdku

Po ošetření jsem se měl dostavit na kontrolu. Vyklubal se z toho bércový vřed a byl jsem poslán ke kožní lékařce na polikliniku. Dostal jsem masti a obvazy, příkaz koupat to v hypermanganu a přijít zase za 14 dnů na kontrolu. Jenže bércák se rozrůstal dál a já do nemocnice nechtěl. Rozhodl jsem se starat o svou ženu až do konce. Bylo mi jasné, když už dostávala 3 x denně morfium, že to je otázka času. Když mi začala odmítat potravu, věděl jsem, že to dlouho nevydrží. V únoru 2003 ve večerních hodinách po pěti letech trápení podlehla zhoubné nemoci. Skonem mé druhé ženy skončilo nejkrásnějších 30 let mého života, které jsme spolu prožili. Celou dobu jsme žili ve vzájemné shodě. Vše jsme řešili bezkonfliktně. Mnohdy se naše děti divily, že nás nikdy neviděly se hádat. Byla to pro mne partnerka, se kterou jsem si rozuměl ve všech životních situacích. Byla to pro mne velká ztráta.

Po pohřbu a po vyřízení všech pozůstalostních formalit, jsem se rozhodl jít na kožní oddělení do Třinecké nemocnice. Po dvaceti osmi dnech léčení mne propustili domů, ale potvrdili mé obavy, bercák se už vyléčit nedal. Moje obvodní lékařka mi přislíbila opět pomoc při ošetřování nohy. Chodily za mnou denně tytéž sestřičky, které chodily za manželkou. Bercák ale mohutněl dál, a tak jsem pendloval. Chvíli v nemocnici, chvíli doma. Hned ze začátku jsem dospěl k názoru, že bude rozumné požádat o umístění v Domově důchodců. Byl jsem na vážkách, moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec zvítězilo rozumné řešení a přihlášku jsem podal. S otevřeným bércovým vředem, ke kterému se přidala i růže. Po pár pobytech v nemocnici jsem obdržel telefonát, že se uvolnilo místo v Domově a jestli chci a mam zájem, mohu nastoupit. Můj nevlastní syn byl právě u mne na chatce. Řekl mi, že tam se mnou hned zajede. Byl jsem přijat s tím, že nastoupím až po vyřízení mých bytových záležitostí. Byt, ve kterém jsem bydlel, byl v mém osobním vlastnictví.

Byt jsem prodal a peníze rozdělil všem dětem stejným dílem, aby se po mé smrti neměly o co hádat. Ze zkušeností vím, že pozůstalý majetek je skoro vždy důvod k hádkám a závisti. Během měsíce jsem vše uvedl do pořádku a nastoupil na třílůžkový pokoj v domově. Žádost o přidělení jednolůžkového pokoje jsem ponechal. Až jsem se seznámil s prostředím, pochopil jsem, že mé rozhodnutí jít do Domova důchodců bylo správné. Mám zde vše, co vysloužilec k životu potřebuje. Lůžko, jídlo, klid a hlavně ošetření a pozornost personálu. Mému bércovému vředu, který se rozšířil od kolene a po kotník se začala věnovat staniční sestřička paní Kusá a to s takovou denní péčí jako v nemocnici. Přesto, když bylo opravdu zle, musel jsem znovu do Třince. Na tamním kožním oddělení jsem strávil 13 x po 28 dnech. Po čtrnácté jsem tam už jel s gangrénou a tam jsem uslyšel verdikt. Bud' pod kytičky nebo amputace nohy nad kolenem.

To se odehrálo v srpnu roku 2008. Po operaci mne čekala rehabilitace a protéza. Tu jsem dostal v prosinci téhož roku v době pobytu v rehabilitačním centru v Chuchelné. Začal jsem cvičit chůzi s protézou. Začátkem po rovinkách a postupně jsme přešli i na schody. Vše probíhalo dobře a tak bylo lékaři rozhodnuto, že budu 20. prosince propuštěn domů. Den před odjezdem dopoledne při chůzi po schodech v přítomnosti rehabilitační sestřičky jsem upadl a zlomil si krček na pahýlu v protéze. Vánoce, místo doma jsem proležel v Opavské nemocnici. Tam mi nohu sešroubovali a před Silvestrem mne propustili do domácího ošetřování. Nový rok jsem oslavil už ve své posteli na jednolůžkovém pokoji, který mi byl přidělen ještě před amputací. Dostal jsem se znovu do péče našich sestřiček, které nejen o mne, ale o nás všechny příkladně pečují. Od doby, kdy jsem zůstal na vozíku, už nejsem tak pohyblivý jako dřív, ale snažím se kolem sebe udělat vše, co zvládnu. Zapojil jsem se do zdejších aktivit pod vedením sestřiček z „ERGA". Píšu občas do našeho domovnického měsíčníku a chodím si také zazpívat pro potěšení do naší „MÍSTECKÉ DOMOVĚNKY".

Po návratu z Opavské nemocnice a zahojení rány si mne vzaly do parády rehabilitační sestřičky. Abych prý nezdřevěněl, začal jsem hopsat o jedné noze s pomoci francouzských holí po chodbách a později i po schodech. S jejich pomocí jsem později dostal novou protézu z Frýdecké protetiky, už modernější — bez opasku. Denně jsem se učil s pomoci sestřičky chodit. Snažil jsem se chůzí zvládat, ale nebylo to jednoduché. Nevěděl jsem, zdali docílím lepších výsledků než doposud. Zatím mám ještě nějakou sílu v rukách, ale až ruce ochabnou, asi to nepůjde. Za tu dobu co jsem ve zdejším zařízení, jsem se nesetkal s nějakou neochotou a oceňuji přístup všech zaměstnanců k nám obyvatelům. Všichni, od pana ředitele až po děvčata na úklidu, jsou k nám milí a dělají vše proto, abychom se zde cítili dobře. Za to jim patří dík a myslím, že ne jenom můj. Pro mne a mnoho jiných obyvatel, sjednaly sestřičky ze sociálního dobrovolníky z „ADRY". Mne osobně přivedly jednoho pána, se kterým jsme si po seznámení ihned padli do oka. On mi navrhl, že můžeme občas spolu vyjet na vzduch. Poprvé jsme se jen projeli parkem a hned jsme si začali tykat. Zjistil jsem, že je jen o 4 roky mladší než já, ale má skvělou kondičku. Od té chvíle byl pro mne skvělý kamarád, Fanda. Jaké má mínění o mě, by měl říct on. Při první projížďce jsem mu řekl, že máme zahradu ve Frýdku na Slezské a tam mám i svého pejska. Na příští schůzce navrhl on, že bychom se tam mohli spolu podívat. Měl jsem obavy, že to bude pro něho daleko a že to nezvládne. Nedal na má slova, jen se zeptal, jestli mám klíče. Pak jsme vyrazili kolem řeky po cestičkách, které jsem vůbec neznal. Řekl jsem mu jen, že naše zahrada je par kroků od Intersparu. Stopli jsme si čas, a když jsme dorazili do cíle, zjistili jsme, že to zvládl za 35 minut. Po vstupu na zahradu nás uvítala moje fenka Rita, se kterou se rychle spřátelil. Propadl tomu prostředí, a když je dobré počasí, náš cíl je zahrada. Chodi za mnou každé pondělí a čtvrtek a na schůzku se těšíme oba. Mění trasy a já poznávám kouty našeho města, které jsem neznal. Na chatě si uvaříme kafíčko a po krátkém odpočinku jedeme zpět. Nejedeme, jedu jenom já a on kluše za mým vozíkem. Jsem velmi rad, že jsem ho poznal a v duchu si přeji, aby to se mnou ve zdraví vydržel čím dál nejdéle. Když se ohlednu za svým životem, zjišťuji, že byl pestrý. Zážitky má určitě každý z nás. Věřím, že osud člověka je předem nějakými sudičkami předurčen. Každému život přináší něco jiného, starost, radost, štěstí i neštěstí. Snažil jsem se překonávat vše, co mi život ukládal. Nelituji toho, co jsem vykonal a provedl. Lituji jen toho, co už vykonat a provést nemohu. Je mi líto těch, kteří mě předešli v životě - rodičů, obou manželek, vlastního syna i nevlastni dcery. I když už třetí rok přežívám osmdesátku, mám radost z žijících dětí, vnoučat i pravnoučat. Nevídám se s nimi často, ale jsme v kontaktu písemně nebo po telefonu.

Svatba mé vnučky Lenky na Čeladné
Svatba mé vnučky Lenky na Čeladné
Vánoce u dcery Pavly ve Staříči
Vánoce u dcery Pavly ve Staříči
Vnučka Šárka s pravnoučaty Petrou a Jeníkem
Vnučka Šárka s pravnoučaty Petrou a Jeníkem

V dnešním zdivočelém světě má málokdo na někoho čas. Moji blízcí nejsou zas tak daleko, jen dvě vnučky. Jedna je vdaná v Kutné Hoře a druhá za oceánem v Kalifornii. Tato vnučka, i když tak vzdálená, je mému srdci nejblíže. Když byla malá, byla často s námi a jako školačka a studentka milovala přírodu a pejsky, za kterýma ráda s rodiči jezdila k nám na zahradu. Od roku 1998 kdy žije v Americe, jsem s ní pořád písemně ve styku. Od té doby, co se provdala za Američana a dostala zelenou kartu, jsme se už několikrát viděli. Byl jsem i na její svatbě, kterou ona chtěla mít po našem v kostele a která se konala v Čeladné. Vždy, když čtu její dopisy, mám vždy slzy v očích z obavy, že ji už neuvidím a nepřivinu k sobě. Když se zamyslím nad svým životem, zjišťuji, že vše v průběhu života zapadalo do sebe jako v nějakém ozubeném soukolí. Až se to soukolí zasekne, stroj se zastaví. Na závěr mé zpovědi přikládám ještě dvě kapitoly. Jednu o dětech a druhou o tetě, která mi nahrazovala maminku. Pokusil jsem se napsat i pár rýmovaček do našeho „Domovníka”. Přikládám na závěr ty, které zapadají do mé zpovědi. Kam patří, si zařaďte sami.

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Nemáte oprávnění přidávat příspěvky.

Uživatelské jméno
Heslo
     

Registrace >
Ztracené heslo >


Nebyly přidány žádné komentáře.