Nejnovější fotogalerie

Spolek

havirov-historie.cz

Sponzoring

Naši partneři



Vyhledávání

Facebook

Facebook.cz

Kontakt

Kamil Křenek
www.havirov-historie.cz
+420 775 878 925
historie.havirov@gmail.com

036.jpg

Počítadlo přístupů

TOPlist

Obsah

Aktuální zpravodaj

Náš banner

havirov-historie.cz

Odkazy

Poslední komentáře

05. Učněm v době války

Oceňuji vzpomínky "obyčejného člověka" na dobu, kterou si ani my starší a pokročilí nepamatujeme. Žádná velká historická dramata, jen život "obyčejných lidí" z domků a chalup ve Slezsku. Děkuji, Karel Jasiok

Zaslal/a: Karel Jasiok  •  Čas: 10.7.2017 14:02

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

Roubenka se bude s velkou pravděpodobností bourat. Dřevěná část je komplet prolezlá.

Zaslal/a: Kamil Křenek  •  Čas: 9.6.2017 12:37

Prohlídka staré roubenky z roku 1818

A jaký bude další osud roubenky?

Zaslal/a: PanHerrMann  •  Čas: 9.6.2017 12:24

3. část: Období 2. světové války

Už nějaký čas se snažím prostřednictvím Google map, bohužel bez úspěchu, vypátrat před jakým kostelem stojí strýc Karel se svými spolubojovníky v Boloni (Bologna) 20. května 1945. Bude někdo úspěšnější než já? 20. května 2015 tomu bude 70 let, co si po ...

Zaslal/a: Jasiok  •  Čas: 10.5.2015 1:37
Kategorie: Vzpomínky Viléma Przeczka

20. Moje nejmilejší teta

20. Moje nejmilejší teta

Část XX. Moje nejmilejší teta
Byla sestrou mého otce. Měl jí nejraději ze všech sourozenců a tak tomu bylo až do konce jejího života. Jmenovala se Františka, ale všichni, kdož ji znali říkali jí „Francka“. Od dětství se ke mně chovala stejně jak ke svým synům. Jakoby mi nahrazovala maminku. Měl jsem jí rád. Byla pro mě teta „Francka“. Z doslechu vím o ní, že se vdala hodně mladá, měla tehdy 15 let.

Svého manžela poznala jako Mikuláše. Kdysi chodila celá spousta chlapů převlečená za mikuláše a čerty. Mívali s sebou i anděla. Obcházeli vesnici a obdarovávali děti. Těm hodným nadělovali ovoce a nezbedníkům slupky z brambor a kousky uhlí. U dědy na chalupě bylo dětí jako smetí. Hospodářství stálo na okraji vesnice, proto si jí nechávali mikuláši naposled. Věděli, že tam bude i něco na zub a také něco na zapití. Posadili se ke stolu, odložili masky a Francka, jako druhá nejstarší z dětí je obsluhovala. S jedním z mikulášů si padli do oka a skončilo to svatbou. Ženich se jmenoval Leopold a byl od Františky o 10 let starší. Jeho rodiče už nežili. Lidé ve vesnici ho znali jako skromného a pracovitého mládence, který se chtěl usadit a založit rodinu. Pracoval na šachtě jako horník. Měl něco našetřené po rodičích. Františka dostala věnem kousek pole a tak se Polda s Franckou rozhodli postavit domek. Během 2 let se do něho nastěhovali a začali hospodařit. Mezitím se jim narodil syn, který dostal jméno po dědečkovi, Jan. Rodiče Františky pozorovali mladé, jak si vedou a rozhodli se předat jim grunt a uchýlit se do výměnku. To se stalo. Mladí manželé už měli v té době 3 syny. Jana, Josefa a Leopolda. S věkovým rozdílem 2 let.

Teta Františka měla velmi dobrou povahu. Byla pracovitá, upřímná, milá i obětavá. Lidé ve vesnici jí měli rádi. Když potřebovala výpomoc při sklizni, nebo jinak, rádi ji opláceli její obětavost. Já jsem se narodil v domku, který teta se strýcem postavili. Bylo to pár desítek kroků od hospodářství, které převzali od tetiných rodičů. Když jsem povyrostl a mohl běhat po svých, byl jsem častým hostem u tety. Byli tam 3 moji starší bratranci, spousta dobytka a dobrot, které doma nebyly. Teta nedělala rozdíly mezi mnou a svými syny. Co měli oni, měl jsem i já. Třeba chléb, který se pekl v domácí peci, nebo máslo, které se tlouklo po domácku v maselnici a podmáslí, ve kterém plavaly hrudky smetany. U tety chovali krávu a jalovici, dvě prasnice na chov a dva bravky na maso. Hejno hus a spoustu slepic. O vajíčko, sádlo, špek a máslo nebyla nouze. O zvířata se staral strýc a přitom dělal dvě směny v týdnu na šachtě. O chod domácnosti se starala teta. Pravidelně se u nich scházeli v zimním období sousedky drát peří, louskat hrách nebo fazole a v podzimku krouhat zelí. Říkalo se tomu škubačky, louskáčky a krouhačky. U toho se vyprávěly různé příhody nebo se zpívalo. Teta vždy připravila něco dobrého na zub k žitovce nebo čaji. Kromě své domácí práce byla aktivní členkou místních požárníků, tak jako její manžel. Dělala tam sanitářku. Byla všude tam, kde jí potřebovali a vše dokázala stihnout. O nedělích a svátcích přicházeli k nim je jí sourozenci a sousedé na návštěvu a vždy bylo veselo. Nás kluky přes den zaměstnával strejda. Sbírali jsme listí z řepy, brukvi nebo zelí, které jsme pak krouhali na řezačce pro dobytek na futro. Pomáhali jsme také na poli při sazení a sklizni.

Mezitím jsme pásli krávy a sušili seno. Jednou jim onemocněla kráva tak, že se jí nedalo zachránit a skončila u řezníka. Strejda koupil někde v Gutách pod Beskydami jinou krávu. Říkali jsme jí „Malina“ a někdy „Gorolka“, protože pocházela z hor. Po žních jsme rádi pouštěli draky, které jsme si sami vyráběli a při pasení jsme je pouštěli. To jsme ale nevěděli, že naše Malina nesnáší šustot papíru. Když jsme vypustili draka, kráva zdivočela, vytrhla se z ruky a se zvednutým ocasem utíkala přes pole k potoku, který tekl údolím. Tam se uklidnila a začala se pást, ovšem na cizím. Bratranci běželi domů a křičeli, že nám utekla kráva.

Strejda nebo děda šli pak Malinu hledat. Ptali se co bylo důvodem, že se kráva splašila. My jsme ze začátku nevěděli, že příčinou je šustot papíru až když se to opakovalo častěji, ale to už jsme zamlčeli. Našeho dědu to už dožralo a řekl. Kdo ví, co vy s tou krávou děláte. Já vám ukážu, jak se má pást. Tentokrát jsme se neodvážili draka vypustit, ale v duchu jsme si přáli, aby někdo ze sousedství draka vypustil. Děda vyvedl malinu na mez, otočil si provaz okolo zápěstí a pásl. Kráva se klidně pásla. Najednou jsme uslyšeli ve vzduchu šustot papíru. Byl to drak, kterého vypustil sousedovic Pepík. Malina se přestala pást a zpozorněla. Děda jí pobízel slovy, no tak Malina pas se, ale marně. Malina zvedla ocas, trhla sebou a jelikož děda měl provaz omotaný kolem zápěstí natáhl se, jak byl dlouhý, do trávy. Malina se dala do běhu a vlekla dědu za sebou na provaze. Než se děda stačil provazu zbavit, pěkně ho vyválela v bramborách a zdrhla jak obyčejně k potoku. Strejda pro ní došel a když se vrátil, řekl mu děda. Poldo prodej tu divokou potvoru a kup jinou. Ty děcka mají pravdu, že se ta kráva nedá normálně pást. Naše tajemství jsme neprozradili a tak jsme se dočkali kravky, které to bylo jedno jestli něco šustí nebo ne.

Když jsme napasené krávy zavřeli do chléva. Dostali jsme od tety velký krajíc chleba namazaný čerstvým máslem a hrnek podmáslí s příkazem, tak a ven klučiska. Tady v kuchyni mi nebudete překážet. Klepla nás každého po zadku a my jsme se smíchem vypadli ven. Strejda pořád něco kutil na dvorku a pozoroval nás. Když jsme dojedli, tak nás hned něčím zaměstnal a my jsme mu rádi pomáhali. Vždy jsme se u toho vyblbli až nás musel někdy strejda krotit. Když jsme měli chvíli pro sebe běželi jsme k potoku chytat raky. Bylo jich tam pod kořeny vrb u břehu hodně. Stačilo jen strčit ruku pod břeh a už visel některý na prstu. Stačilo jen mrsknout rukou a už byl rak na břehu, kde ho jiný zastrčil do koše, nebo plechové nádoby. Když se nám jich podařilo několik chytit, běželi jsme domů, kde strejda vařil v pařáku řepu, nebo něco jiného pro dobytek. Nepozorovaně jsme opatrně odklopili víko pařáku, hodili tam raky, kteří byli za chvíli uvaření pěkně do červena. Načež jsme je vyndali a ještě teplé louskali a jedli. Jedly se jen klepeta a ocásek, ostatní dostaly slepice. Strejda, když to zjistil vždy nadával ne že by mu bylo líto raků, ale zlobil se proto, že jsme mu otvírali pařák a pak musel déle vařit žrádlo. Tím otvíráním jsme odpouštěli páru.

Po večerech, když ženské draly peří a chlapi hráli karty, my kluci jsme leželi v kuchyni na pryčně, která byla hodně široká a poslouchali vyprávění různých příhod o strašidlech a zjeveních s očima zavřenýma jakože spíme. Chlapi při kartách popíjeli kořalku a když jim došla, složili se na další, jenomže pro ni bylo třeba doběhnout do konzumu a to už byl úkol jednoho z nás. Konzum byl kousek za humny a bydlel v něm i prodavač nějaký pan Očko. Ten byl tak ochotný, že když mu někdo zabouchal na dveře i pozdě večer ze dvora, otevřel komukoliv z vesnice a obsloužil ho. Teď si představte situaci nás kluků, kteří měli plné hlavy všelijakých strašidel a přízraků z vyprávění a najednou s námi zatřásli a řekli. Jeden z vás skočí do konzumu pro kořalku. Nastalo vymlouvání, kdo byl naposled a kdo je na řadě. Já jsem se dostal občas na řadu. Musel jsem jít. Venku byla tma jak v pytli. Když jsem vyšel z předsíňky na dvorek, viděl jsem i ve tmě všude samé strašidla.Vypálil jsem po mezi, jak střela, ke konzumu, zabouchal na dveře a čekal než někdo otevře. To čekání byla pro mě věčnost. Koukal jsem do tmy skoro někde od někud na mě něco vybafne. Když se dveře otevřely a pan Očko se zeptal co chci, málem jsem to neuměl říct. Jak mi cvakaly zuby strachem. Když jsem to vykoktal, řekl mi, tak tady počkej já ti to donesu. To už jsem se tak nebál, protože v chodbě bylo světlo a slyšel jsem obchodníka, jak ve skladě šramotí a nalévá trychtýřem do sklenky tekutinu. Když jsem zaplatil a řekl dobrou noc, pan Očko zavřel dveře, znovu nastal ten strašný okamžik přeběhnout pár set metrů ve tmě zpátky. Navíc přibyl strach, abych nezakopl a neupadl, což by znamenalo rozbití sklínky. To už jsem ani nechtěl domyslet následky, ale vše dobře dopadlo. Teta pak jen podotkla, to ses pěkně bál, že? A tím rozesmála všechny přítomné a já s vykulenýma očima jen přikyvoval. Tak nějak probíhalo naše dětství. Práce byla hrou a naopak. Na dětské hry, podobné dnešním nebylo ani pomyšlení. Utíkal čas a doba se měnila.

Byl listopad roku 1938, měl jsem 10 let, ale moji bratranci už byli jinoši. Nejstarší Jan se učil krejčím, Josef ukončil školu a měl se jít učit řezníkem do vedlejší obce a Polda měl 13 roků. Přišel zabor Těšínska polským vojskem. Pamatuji si, že jeden ze sousedů, který v té době už vlastnil rádio, ostatní měli jen krystalky na sluchátka. Přinesl to rádio k tetě na zahradu pod hrušeň. Teta roztáhla na trávu velkou deku, chlapci natáhli anténu z té hrušně na střechu, zapnuli prodlužku do rádia ze zásuvky, posadili se okolo aparátu a poslouchali vysílání rozhlasu o přechodu polských vojsk přes mosty v Těšíně. K večeru se rozmísťovali vojáci po chalupách v naší dědině a ustajovali koně ve stodolách. Pamatuji, že chlapi měli radost, protože většinou to byli havíři bez práce a teď měli šanci znovu získat práci. Jeden z nich byl i můj otec. Obsazení Těšínska poláky trvalo jen 11 měsíců. 1.9.1939 překročili hranici Německa vojska a začala válka.

Můj otec i teta měli sestru provdanou do polského Skočova. Doma se mluvilo o tom, jak asi dopadla Lojzka ve Skočově a jak to tam prožívají. My kluci jsme to poslouchali a bratranec Polda řekl. Co říkáš Viléme, že bychom se tam zajeli podívat na kolech. Našim nic neřekneme, protože by nás nepustili, ale až se vrátíme, budou rádi, že jsme jim nějaké zprávy ze Skočova přinesli. Bylo rozhodnuto a dobrodružná cesta začala. Průběh dobrodružné cesty jsem už popsal v jedné z dřívějších kapitol. V průběhu 6.válečných let pracoval strýc i jeho synové jako havíři v dolech. Celá rodina se hlásila k polské národnosti. Důvod byl jednoznačný, aby chlapci nemuseli na vojnu, nebylo to jednoduché. Celých 6 roků jim hrozilo nebezpečí zatčení a bylo jim strháváno 15 % ze mzdy. Jen díky vlivným lidem v obci se tak nestalo a také dodržováním odvodu zemědělských produktů z jejich úrody. Teta se měla co ohánět, aby vše zvládla fyzicky i psychicky. Ke konci války už strýc trpěl vážnou chorobou a nemohl už tak tvrdě pracovat, jako dřív. Vždy však když přišel někdo k nim na návštěvu, vítala ho teta vlídným úsměvem a nikdy se nerada nechala litovat. Ještě v době války v roce 1941 umírá ve Skočově její švagr Gustav, její sestra Lojzka zůstává skoro bez prostředků se synem Gustavem, který nemohl získat žádnou práci, ze které by se oba uživili. Přijel tehdy k tetě s prosbou bydlet u ní a pracovat na šachtě. Teta samozřejmě svolila a tím pomohla sestře vyřešit situaci, to však netrvalo dlouho. V roce 1943 musel Gustav do německé armády, teta nabídla své sestře, aby přijížděla k ní na chalupu a u ní přebývala. Do Skočova jezdila jenom pro přídavkové lístky a pohlídat majetek. Po válce se tetě ženili postupně její synové. Jako první nejstarší syn Jan, který si vzal ženu z havířské kolonie v Petřvaldě. Po svatbě zůstali novomanželé bydlet u tety. Mladá paní nebyla zvyklá na práci v poli ani ve chlévě. Takže z ní teta moc radosti neměla. Janovi, který byl vyučen krejčím hodně pomáhala v řemesle. Jan pracoval stále na šachtě, ale po směnách šil lidem z vesnice a levně. Druhý se ženil Josef, vzal si rovněž děvče z kolonie v Karviné. Byl vyučený řezníkem a tak začal pracovat ve svém oboru hned po válce. Když se oženil dělal vedoucího řeznické prodejny v Karviné a měl to i s bytem. Nejmladší Polda začal studovat obchodní školu, při jeho povaze, chtěl od života více. Mezitím nemoc tetina manžela dostoupila vrcholu a strýc umírá. Bylo to v březnu roku 1946. Lojzka se Skočova přijela na pohřeb, ale zpět do Skočova se už nevrátila.

Během pobytu u tety onemocněla a po 3 měsících u své sestry zemřela. Její syn Gustav se právě vrátil z ruského zajetí k tetě, aby pohřbil matku a nadále zůstal u tety Francky. Nastoupil jako horník na důl Dukla v Suché a na dálku spravoval majetek po svých rodičích ve Skočově. Za krátko navázal známost s ještě nezletilou dívkou ze sousedství. Požádal její rodiče o svolení se oženit a byla svatba. Na jejich svatbě jsem družboval se svou budoucí ženou ještě v kolase tažené koňmi, aut bylo po skromnu. Za krátko po svatbě se odstěhovali do Skočova, do svého domku. Teta Francka zůstala na hospodářství sama s malým příjmem a velkou starostí, protože nadále bylo třeba odvádět kontingent státu. Syn Polda měl svou matku rád a tak se rozhodl odejít ze studií. Nastoupil v práci na šachtě a pomáhal matce. Za krátko se seznámil s dcerou zámečnického mistra z dolu, kde pracoval, ona vykonávala službu spojovatelky na poště. Byla to švarná holka, jedináček a její rodiče si zakládali na tom, aby se dcerka dostala do lepší partie než je kluk z vesnické chalupy. Nakonec ale mladí dosáhli svého a vzali se. Polda však nebyl v jejich rodině oblíbený bydleli tam, ale cítil se tam jako nevítaný host. Teta Francka se rozhodla, že hospodářství zruší a majetek rozdělí svým synům a uchýlí se do výměnku.

A tak se stalo pozemky rozparcelovala na tři díly, chalupu dostal Jan a Josef. Polda se spokojil s hospodářskou budovou. Chalupa se rozdělovala dobře, byla členěna tak, že středem byla chodba z jedné strany na druhou a po obou stranách místnosti stejných rozměrů. Josef měl služební byt, takže teta zůstala bydlet v jeho půlce domu. Tam za ní začal docházet vdovec, který byl hospodským ve vedlejší obci. Navrhoval tetě, aby šla s ním na hospodu, ale ona se tomu bránila. Jenže nastal obrat v celé situaci. Josef jako vedoucí řeznictví začal chodit častěji do hospody mezi kamarády. V té době už byl otcem dvojčat, měl dvě dcerky. Jak už to bývalo u přídělového systému nějaké maso zůstalo a tak začal kšeftovat. Jenže s jídlem roste chuť a hospoda se stávala jeho domovem. Na to už malé kšefty nestačily a začalo se brát z kasy. Na manka se přišlo a následoval trest. Úhrada manka, ztráta služebního bytu a přeložení na malou prodejnu. Byl nucen přestěhovat se k mámě do své chalupy. Teta proto změnila svůj názor na hospodskou nabídku a přijala ji.

Rozuměli si spolu dobře, začala mu pomáhat. Dobře vařila, a tak se zvedla tržba a dařilo se jim dobře. Mezitím se na chalupě dělaly rošády. Jan nechal přezdít chodbu a zvedl svoji půlku chalupy o jedno patro, protože se jim narodila dcerka. Polda zboural hospodářskou budovu a na stejném místě postavil pěknou vilku a slíbil mámě, že bude mít u něho výměnek. Když stavbu dokončil, odstěhoval se od tchána do svojeho a věřil, že se vztahy mezi nimi urovnají. Také jim se narodila dcerka. Oplotil svůj pozemek, začal chovat včely a vedli spokojený život. Já i Polda jsme byli stále dobrými kamarády. S těmi staršími bratranci jsme si už tolik nerozuměli, měli jiné povahy. Já v té době jsem už bydlel se svou rodinou v domku. A otec ve výměnku, který jsem mu postavil.

V tom období zemřel hospodský, tetin druh. Jeho děti se rozhodly zděděný majetek prodat. Teta se musela vystěhovat. Byla přesvědčená, že její nejmladší syn dodrží slib a ona půjde do výměnku. Snacha, Poldova manželka měla na to jiný názor, a tak došlo k tomu, že teta neměla nikde místa. Přišel jsem jednou k mému otci, kde teta právě byla na návštěvě a uslyšel jsem, jak si stěžovala mému otci, v jaké situaci se ocitla. Když jsem to slyšel, rozhodl jsem se její situaci vyřešit. Nabídl jsem jí náš pokojík v podkroví k bydlení. Moje manželka neměla námitek, protože si tetu taky oblíbila. Naše děti měly dost místa v přízemí. Teta byla překvapena mou nabídkou a nechtělo se jí věřit, že to myslím vážně. Zkrátka během párů dní bydlela teta u nás. Její syn Polda přišel za mnou a řekl mi, že jsem jim všem udělal v dědině ostudu. Já jsem mu odpověděl, že si tu ostudu nadělali sami, že matce, která jim dala vše, co měla, neposkytli na staré kolena přístřeší. Podle mého přesvědčení synové by se chovali jinak, ale snachy jí moc v lásce neměly, chtěly mít doma všechno parádní a nechtěly se matce ani trochu přizpůsobit. Řekl jsem tetě, že u nás může bydlet jakkoliv dlouho a nic od ní nechci, že jsem jí vděčný za to, jak se ke mně chovala, když jsem byl chlapcem. Nahrazovala mi tenkrát mámu, která mi scházela. Zemřela mi, když jsem neměl ještě ani tři roky.

Otec byl sice podruhé ženatý, ale mezi mnou a jeho druhou ženou nevznikl nikdy citový vztah. Když táta přišel z práce domů a ptal se kde jsem, řekla vždy, kde by mohl být jedině u Francky. Táta věděl, že jsem v dobrých rukách, tak se nezlobil. Teta, když bydlela u nás, přemýšlela, jak zařídí svůj další život, aby nikomu nebyla na obtíž. Po čase mi prozradila, že kupuje půl domku na Kozinci. Byl to starý domek poblíž potoku s kusem pozemku, ale strašně nerovným, kde se nedalo skoro nic pěstovat. Dřívější majitelé chovali hodně koz, které spásaly trávu na těchto pozemcích. Proto Kozinec. Teta si upravila nové bydlení a přestěhovala se tam. V té době probíhala výstavba města Havířova. Odváželo se odtamtud hodně zeminy ze skryvek. Ona si vyběhala povolení, že jí na ty její „kempy“, tak se říkalo pozemkům kolem potoka, přivezou občas lepší hlínu. Na ty pozemky si řidiči netroufli vjet, aby neuvízli, tak ji hlínu vyklopili na nejpříhodnějším místě a ona to na kolečkách rozvážela a rovnala tak své pozemky. Tři roky neúnavně pracovala, aby mohla něco pěstovat pro sebe i svůj dobytek. Lidi z okolí jí občas přišli pomoct, ale divili se co jí to na stará kolena napadlo. Jenže nikdo netušil, co ještě všechno teta dokáže udělat.

Její syn Josef, který bydlel ve zděděné půlce bývalého hospodářství propadl alkoholu natolik, že ztratil zaměstnání, kde nadělal dluhy (manka). Byl odsouzen, z toho zcvoknul a skončil v Opavě na psychiatrii. Žena se s ním rozvedla a odešla s dětmi ke svým rodičům do Karviné. O majetek se neměl kdo starat a tu zase teta nastoupila jako zachránkyně. Prodala Kozinec a nastěhovala se do Josefova bytu. Zajela do Opavy, vyřídila synovo propuštění, podepsala reverz, že se bude o syna starat. Josef byl totiž zbaven svéprávnosti. Dokonce se pustila do přestavby a zvedla stavbu o patro výše. Vše dělala svépomocně. Já jsem v té době pracoval v Brněnském úseku, ale střechu jsem jí přijel udělat. Její syn Josef, pokud byl střízlivý, byl schopen doma něco udělat. Teta ho držela zkrátka, nedala mu žádné peníze, neměl proto za co pít. Někdy mu však ruplo v hlavě, utekl a kde se dalo nasbíral různé kovové předměty, které ve sběrně zpeněžil. Za utržené peníze si koupil v Havířově, kde ho nikdo neznal, nejlevnější víno, vypil ho a pak dělal ve městě hlouposti. Chodil po městě a nadával na komunisty a osočoval lidi. Samozřejmě ho bezpečnost hned sebrala a po prošetření jeho totožnosti, když zjistili, že je nesvéprávný, přivezli ho tetě domů s poznámkou ať si ho lépe hlídá. Po této příhodě byl dost dlouho klid, ale pak se to zase opakovalo. Teta, jak jí přibývaly roky, ztrácela sílu to všechno zvládat, onemocněla a ulehla. Když se trochu vzpamatovala rvala se ze životem dál, ale ztrácela zrak, až jednou když odcházela z návštěvy u mého otce upadla u plotu a už se neprobrala. Srdečko jí vypovědělo službu. Po pohřbu Josef zůstal sám. Jeho mladší bratr Polda ho umístil v Bohumínském domově důchodců, kde za krátko zemřel. Dům zdědily jeho dvě dcery a ty ho zakrátko prodaly. Tak skončil příběh mé nejmilejší tety. Často vzpomínám na své mládí, na lidí, které jsem měl rád a čerpal od nich zkušenosti, které mi pomohly překonat překážky, začínat znova a rvát se se životem.

Úvaha na závěr: Můj otec mi vždy vštěpoval v mládí úctu ke starším lidem. Říkal, pozdrav každého staršího člověka, kterého na vesnici potkáš. Když někdo v obci zemřel a on šel na pohřeb, brával mě vždy s sebou abych si zapamatoval, že nikdo na světě není na věky. A těm kteří odcházejí na věčnost je třeba vzdát úctu na poslední cestě. Když pozoruji dnešní vývoj lidstva. Ptám se sám sebe, jaká bude příští generace? Která vidí kolem sebe sobectví, chamtivost a násilí. Televize, rozhlas, tisk i internet doslova vnucuje mládeži tyto negativní skutečnosti. Když vidíte mladého člověka páchat nějakou nepřístojnost, neodvážíte se ho kritizovat, nebo poučovat, protože vás pošle i přes věkový rozdíl někam. A to úplně vulgárním způsobem. Musíte sklapnout a pomyslet si svoje. Ale co bude dál? Kam to vede?

print Formát pro tisk

Komentáře rss

Nemáte oprávnění přidávat příspěvky.

Uživatelské jméno
Heslo
     

Registrace >
Ztracené heslo >


Nebyly přidány žádné komentáře.