Za tisíce let existence lidstva se člověk naučil oheň nejen zakládat, ale postupně i ovládat. Přesto se mu však tento živel někdy nemilosrdně vymkl z rukou. Často docházelo a bohužel ještě dochází k požárům. Původně to byly požáry slámou a šindelem pokrytých domů a maštalí, přičemž jiskry z otevřených ohnišť je rychle zachvátily. Dřevěné domy v husté zástavbě, šindelem kryté střechy, osvětlení loučemi, lojovými svícemi nebo pochodněmi, byly přirozeně stálým zdrojem velkých požárů. Když si ještě uvědomíme primitivnost domů a jednotlivých zařízení, potom se nemůžeme ani divit, že i z malé příčiny často docházelo k tragickému vypálení celých čtvrtí nebo dokonce celých měst.

Zákonodárství a organizace protipožární ochrany se vyvíjela odlišně v Čechách, jinak na Moravě a rovněž jinak v tehdejším Slezsku, na Opavsku a Těšínsku. První hasičské sbory v Českých zemích vznikly už v roce 1853 a to v Praze a o rok později v Zákupech. Na základě spolkového zákona z roku 1864 vznikly první české hasičské sbory v Čechách a na Moravě v roce 1868. V naší části historického knížectví těšínského ovlivňovalo vznik a vývoj dobrovolného hasičstva zejména národnostní složení obyvatel. Při sledování vytýčeného cíle nebylo možno se vyhnout rozvoji situace v celém tehdejším rakouském Slezsku, tedy i na Opavsku a to tím spíše, že rozhodující většina organizačních opatření a nařízení vycházela ze slezského sněmu a úřadu v Opavě. Důležitou úlohu pro Slezsko sehrál zákon ze dne 2. února 1873, jímž byl vydán Řád policie ohně pro Slezsko. Měl sice význam hlavně pro zavádění zodpovědnosti za protipožární ochranu z úředního hlediska, ale nepřímo napomáhal také vzniku dobrovolných hasičských sborů. Nemalý význam měly i další vydané zákony, které pomohly vzniku hasičského sboru v roce 1855 na Jámě Jindřich v Petřvaldě. Poté následovaly další.

Myšlenka založení dobrovolného hasičského sboru v Šumbarku našla pochopení právě u majitele šumbarského panství pana Františka Wittka za podpory široké veřejnosti. Několik nadšenců pod vedením ředitele místní školy pana Jana Klimszy organizačně připravilo ustavující schůzi, která se konala v neděli dne 4. 6. 1899. Z mnoha přítomných, zejména místních obyvatel se za členy hasičského sboru přihlásilo 33 osob a dalších 27 bylo přijato jako přispívající. Zároveň byli do prozatímního výboru vybrání tito členové: Jan Klimsza, Josef Olszak, Bernard Kotula, František Wittek, Jan Kotula, Pavel Oczko, Josef Kocur a Josef Prokel. Byl přijat a schválen organizační řád a výše členských příspěvků. Usnesením bylo uloženo postarat se v nejbližší době o výzbroj a výstroj družstva, stříkačku, skladiště a podobné. Na první valné hromadě dne 18. 2. 1900 bylo oznámeno, že pokladní hotovost 347 zlatých je určena na hasičskou stříkačku a 14 zlatých na výstroj družstva. Tyto peněžní částky pocházely z členských příspěvků a darů. Na této valné hromadě bylo dále přijato usnesení, že rozkazy a velení budou prováděny v polském jazyce. Dále byl zvolen náčelníkem sboru majitel šumbarského panství pan František Wittek. Protože ten neznal a neovládal polský jazyk, bylo mu dovoleno velet v mateřském jazyce, tj. česky. Zároveň dovolil, že v zámeckých prostorách bude umístěno hasičské skladiště se stříkačkou, nářadím a výzbrojí sboru.

Do roku 1902 byla zabezpečena další kompletní výzbroj a výstroj hasičského družstva. Jelikož stříkačka byla ruční - těžká, bylo nutno jí k požáru dovést koňmi. Proto byli určení sedláci a zámecký pán, kteří koňmi na místo požáru dováželi stříkačku a další potřebné nářadí. Jako vždy první roky činnosti byly velmi zlé a kruté. Důvodem všeho byl nedostatek finančních prostředků. Proto sami členové sboru přispívali do své pokladny. Např. tím, že hasiči pořádali výlety, plesy a zábavy, divadelní představení apod. Státní, církevní a jiné slavnosti byly vždy s účastí dechových hudeb, byly svátkem mnoha občanů a zejména všech členů hasičského sboru. Pohledné uniformy, odznaky, vyznamenání a zejména helmy hasičů byly ozdobou každé slavnosti. Místem slavností byla zpravidla hřiště nebo louka. Povinná a hojná účast krojovaných hasičů byla zejména na církevních ale i světských slavnostech, ale byli přítomní též na pohřbech bratrů a sester hasičské jednoty. Běžnou činností sboru byla cvičení družstva ošetřování nebo konzervování výzbroje a výstroje, jakož i zvelebování a udržování hasičské remízy. Udržet v provozuschopném stavu ruční stříkačku, kožená vědra a koše na vodu a další zařízení vyžadovala fortel a zručnost hasičů. Mimo zásahového družstva asistovali při požárech samaritáni, kteří ošetřovali poranění jak hasičů, tak i občanů. Hasiči neměli štěstí mít stabilní a dobře fungující požární remizu - zbrojnici a byli odkázání na využívání různých prostor. Proto se stěhovali ze zámku pana Wittka do restaurace pana Sigmunda Roosnera, pak do zbrojnice u staré školy. Pracně postavena, finančně náročná dřevěná požární zbrojnice už s věží, byla dne 21. 11. 1926 v poledních hodinách převrácena větrnou smrští, jež se toho dne přehnala nad Šumbarkem. Nová zbrojnice byla postavena v blízkosti nové školy a to v roce 1928.  Za obětavou práci v hasičském sboru byli mimo jiné vyznamenání tito nejzasloužilejší členové: Jan Klimsza, František Wittek, Jan Kotula, Pavel Oczko, Bernard Kotula, Josef Olszak, Josef Kocur, Josef Prokel, J. Balon, Karel Muller,Oskar  Rossner, František Folwarczny, Bol. Wlodek, Niemczyk, Karel Sikora, Karel  Folwarczny a mnoho dalších.  Bohatou činnost hasičů v tomto období lze dokumentovat účastí na likvidaci požárů, kterých podle statistiky bylo do roku 1925 šedesát jedna, do roku 1930 sedm, do roku 1935 jedenáct a do roku 1938 šest.

Vraťme se do historie před první světovou válku, kdy aktivita a nejenom u hasičů byla oslabena blížící se světovou válkou. Poslední výroční schůze se konala již v době válečné a to 7. 2. 1915 a jejím usnesením byla činnost sboru dočasně pozastavena. Udržováním hasičské zbrojnice, požární výstroje a stříkačky byl pověřen Antonín Szeliga. Funkcí předsedy a jednatele sboru řídící učitel Jan Blahut. Mladší a zdraví členové nastoupili vojenskou službu a na všech frontách bojovali a umírali za rakouskouherskou říši a císaře pána. Po dlouhých čtyřech válečných létech se obnovila činnost hasičů konáním výroční členské schůze dne 19. 4. 1919. Z války se nevrátilo mnoho šumbarských občanů, mezi nimiž byli i členové hasičského sboru. Na zmíněné členské schůzi byl zvolen nový výbor i družstvo a předsedou se stal Jan Blahut, velitelem Karel Buchta a zbrojmistrem Karel  Foniok. Poválečné politické klima na Těšínsku se značně změnilo. Na mapě Evropy nalezly své místo nové státy. Těšínské Slezsko se stalo místem nedorozumění, které nedovedli vyřešit ani mezinárodní experti. Lid měl plebiscitem rozhodnout o svém osudu. Vojenský zásah odsunul hlasování a Těšínsko bylo přičleněno k Československu. Poválečná léta (po první světové válce) byla dobou všeobecné stagnace činnosti a to nejen hasičských sborů. Teprve rok 1923 přinesl ve sboru oživení činnosti. Výbor značně přispěl ke stabilizaci jeho činnosti. Od 20. 1. 1923 vykonával funkci předsedy mladý člen sboru hostinský Karel Folwarczny, náčelníkem byl zvolen Adolf Pawlas a celou písemnou agendu převzal řídící učitel Karel Sikora. Byl též vypracován program oslav 25. výročí založení sboru. Činnost hasičského sboru byla opět stabilizována, konaly se pravidelně schůze, cvičení a vše co k této činnosti patřilo. Tato skutečnost značně zvýšila prestiž hasičů, protože se tím urychlil účinek zásahu při požáru a možnost pochlubit se při cvičeních a jiných veřejných vystoupeních. Spolu s novou zbrojnicí byl sbor na vrcholu své aktivní činnosti a to až do začátku druhé světové války.

Dne 3. 4. 1928 vznikl v Šumbarku Český sbor dobrovolných hasičů. Prvním starostou byl zvolen správce  Šumbarského panství pan Josef Kobierski, velitelem František Folarczny a jednatelem František Dzik. Od tohoto dne se již oba sbory společně podílely na likvidaci požárů. Polský sbor za podpory místního obecního úřadu na pozemku starosty Karla Chmiela postavil již svoji čtvrtou hasičskou zbrojnici. Mimo ryze hasičské činnosti se sbor Ochotniczej stražy požarnej nadále zabýval kulturní a společenskou činnosti. Organizoval plesy, výlety, zábavy a zejména hojně navštěvována divadelní představení. V této oblasti oba sbory úzce spolupracovaly a vzájemně se podporovaly.
Důkazem toho je účast sboru OSP dne 6. 7. 1931 na slavnosti otevření požární zbrojnice českého sboru. Polský sbor přes celá další léta vyvíjel všestrannou aktivní činnost. Po dlouhých 30. letech koupil novou motorovou stříkačku od firmy Reichmann z Moravské Ostravy v ceně cca 31.000 Kč.

Český sbor, ihned po ustavující schůzi, díky pochopení správce Šumbarského panství p. Františka Kobierského si zřídil hasičské skladiště v zámecké usedlosti. 60 aktivních členů hasičské jednoty za dobu 8 měsíců upravilo starší zámeckou budovu na skladiště, zakoupilo za 24.753 Kč starší stříkačku a zahájilo svou humanitární činnost. Následovala cvičení, instruktáže a školení družstva. 5. ledna 1930 funkci velitele převzal Karel Svrčina. Již 6. 7. 1931 nastalo slavnostní otevření první části dnešní požární zbrojnice. Majetek sboru i jeho činnost se zvětšují. Aktivní výbor organizuje kulturně společenské akce, družstvo se zúčastňuje hasičských soutěží. Sbor si svou aktivní činností získává uznání a to nejenom místních občanů a obecního úřadu, ale i okolních sborů a nadřízených hasičských orgánů. Úctu si získali zakladatelé sboru: František a Josef Dzik, Josef Vala, Dominik Močkoř, Hugo David, Jan Bednář, Karel Foniok, Antonín Havlíček, Bedřich Vynikal, Josef Kobierski, Karel Svrčina, František Folwarczny, Antonín Sobek, Valentin Filip, Oskar Rossner a Josef Klein.
      
Nastává období hospodářské a politické krize, známé všem, zejména po roce 1933. Každý z nových velitelů a starostů sboru svým příkladem aktivizoval sbor: Josef Rozbroj, František Tkač, František Folwarczny, Helštein a jiní. Díky jím se opět pořádaly výlety, zábavy, plesy a zejména tradiční divadelní představení. Hasičské družstvo se na soutěžích umísťovalo vždy na předních místech. Uznání a ocenění přibývala. Slušivé a parádní hasičské uniformy byly vždy ozdobou každé slavnosti. Zvětšoval se stav členské základny až na 73 členů. Nástup německého fašismu a zostřující se politický boj se začal projevovat v omezování činnosti i českého hasičského sboru. Neklidné hospodářské a politické klima ve druhé polovině 30. let způsobila v obou sborech neklid a mírnou stagnaci. Vše svědčilo o blížící se světové válce. Neklid v Sudetském pohraničí a zábor Těšínska byly předzvěstí blížící se války. Násilné obsazení území Československa německým vojskem a utvořením protektorátu bylo potvrzením o blížícím se nebezpečí. 1. 10. 1939 Německo zahájilo svůj „ drang nach osten“. Oba hasičské sbory musely na dlouhých 5 let ukončit svoji činnost. Obě hasičské zbrojnice byly úředně uzavřeny. Správu nad majetkem obou sborů převzaly německé úřady.

Obec Šumbark se stala jednou z části Petřvaldu a později Dolních Bludovic!   Hasičský život byl násilím v Šumbarku utlumen! Po zakončení 2. Světové války československé úřady německé sbory zcela zakázaly a obnova polských sborů nebyla povolena. Štafetu hasičských tradic Šumbarku převzal český hasičský sbor, který jí dovedl až k dnešním oslavám.

V červnu 1945 byla opět obnovena činnost hasičského sboru v Šumbarku pod názvem Místní jednota požární ochrany.  Do této organizace se sloučil předtím existující polský a český hasičský sbor. Trvalým svatostánkem hasičů se stala hasičská zbrojnice, která stojí vedle restaurace Tříska. Prvním starostou sboru byl opět zvolen František Tkáč. Obětavou prací (jak je to u hasičů běžným zvykem) se v poválečném období činnost dostala na patřičnou úroveň. Za neobyčejně těžkých finančních i společenských podmínek byla opravena v roce 1946 hasičská zbrojnice, byla zakoupena motorová stříkačka PS 12, cisterna Erena a nákladní auto, které bylo upraveno pro potřeby hasičů. Pravidelně začala cvičit zásahová družstva, která se kromě likvidace požárů a preventivní činnosti s úspěchem zúčastňovala soutěží a veřejně společenských akcí.

V rámci organizační struktury byly po válce obnovené dřívější hasičské župy a po vzniku krajského zřízení po roce 1949 bylo utvořené Krajské sdružení hasičských sborů v Ostravě. V roce 1956 schválil první celostátní sjezd nový název - Československý svaz požární ochrany a jeho nový organizační řád.

Na mimořádném sjezdu uskutečněném ve dnech 1. a 2. 12. 1990 v Karviné došlo k přejmenování dřívějšího Svazu požární ochrany ČSSR na Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska.

Padesátá léta se mimo jiné vyznačovala bohatou činností sboru v kulturní oblasti. Od roku 1954 reprezentoval hasiče vlastní divadelní soubor, který pod vedením Teodora Stacha a Jana Bednáře nastudoval první divadelní hru „Její pastorkyňa“ a další hry, jako např. „ Lékařem proti své vůli“, „Český zákon“, „Maryša“ a další. Všechna tato představení měla vysokou úroveň a hasiči měli možnost se představit veřejnosti i na divadelních prknech mimo Šumbark.  Dále byly velice známé, oblíbené a hojně navštěvované hasičské plesy.

V šedesátých létech byla činnost sboru na vysoké úrovni, počet členů přesahoval 100. V té době byla provedena stavební adaptace zbrojnice na dnešní úroveň - byla přistavěna garáž a schůzovní místnost a skladiště v podkroví. V roce 1966 se družstvo, kterému tehdy velel Jaroslav Cimala probojovalo až do krajského kola soutěže. Od roku 1980 měl sbor nákladní auto Avia 30 L, které bylo přestavěno na speciální požární vozidlo. Ve výzbroji byla také nová pojízdná stříkačka PS 12. Pro zajímavost, v tomto roce odpracovali hasiči 1 200 brigádnických hodin na zvelebení své obce. V roce 1983 měl náš sbor 99 členů, z toho 27 žen a v roce 1985 92 členů, z toho 26 žen.  V té době bylo na Šumbarku 216 rodinných domků, ve kterých se každým rokem pravidelně prováděly preventivní požární prohlídky. V rámci složek tehdejší NF byla činnost požárního sboru každoročně vysoce hodnocena. Naši členové odpracovali každoročně bezpočet brigádnických hodin a to nejen ve zbrojnici ale byli přítomní u takřka každé veřejno-prospěšné činnosti. Na vysoké úrovni byla i práce s dětmi a styk se zdejší základní školou.

Počátky stagnace ve sboru nastaly poté, kdy Šumbark byl dán za oběť panelové bytové zástavbě. Rodinné domky našich spoluobčanů byly vykupovány a posléze demolovány, aby vytvořily místo pro novou zástavbu. Obyvatelé rodinných domků se stěhovali do nových domovů, převážně mimo Šumbark. Tak se stalo, že z dřívější obce zůstalo jen několik desítek rodinných domků rozptýlených v panelové zástavbě nebo v okrajových částech. Nedotčena zůstala pouze část obce kolem sokolského hříště a Podlesní ulice. Noví obyvatelé sídliště, přes prováděný nábor ve škole a ve složkách NF, nenašli cestu do našeho sboru a neposílili jeho členskou základnu.

Další pohroma stihla sbor poté, kdy během necelého roku zemřeli tři čelní funkcionáři, tvořící jeho činorodé jádro. Dne 13. 9. 1991 jako první odešel náš dlouholetý předseda Josef Kubík, v březnu následujícího roku pak zemřel pokladník Mirek Novák a v červenci jednatel Luboš Bednář, naši nejlepší přátelé a kamarádi. Zdálo se, že vlivem přirozeného úbytku členů a všeobecným nezájmem občanu o posílení členské základny dojde k zániku sboru. Přes krizovou situaci v členské základně se nám přesto dařilo každoročně zorganizovat společenské akce a to v jarních měsících tradiční smažení vaječiny a na podzim opékání klobás před hasičskou zbrojnici a to za vydatné spolupráce s naší partnerskou organizací SDH Havířov-Město.

V roce 2006 se podařilo spolu s SDH Havířov Město uspořádat hasičský ples a tak po 5-ti letech navázat na kulturně společenské akce, kterými se hasiči tradičně prezentovali. Nicméně členská základna se nazadržitelně zmenšovala, takže na konci roku 2006 nás bylo už jen 27 z toho 11 žen s průměrným věkem 69,7 let a 16 mužů s průměrným věkem 67,5 let. Bez urážky a nadsázky se to dalo nazvat - přestárlý klub důchodců s pramalou šancí na přežití. Obrat k světlejším zítřkům nastal až v roce 2007 když naše řady omladilo 5 žen a 6 mužů. Jmenovitě: Gabriela Danišová, Petra Gryczová, Lucie Hranická, Dagmar a Terezka Mynářová. Muži pak: Radim a Miroslav Danišovi, Martin Grycz, Jiří Hranický, Marcel Chmela a Tomáš Mynář. V následujícím roce přišlo dalších 5 žen a 3 muži a byli to: Alena Bednářová, Anna Hranická, Blažena Kiedroňová, Jana Mičková a Milena Uhrová. A dále: Lešek Kiedroň, Rostislav Mička, Jaroslav Uher. Za pohé dva rok se členská základna rozrostla o neuvěřitelných 19 členů a členek a výrazně se snížil věkový průměr!
    
Pro úplnost uvádím jména předsedů a starostů, kteří stáli v čele sboru po roce 1945. Prvním předsedou byl zvolen František Tkáč, dále to byli: Antonín Jordán, František Bořuta, Karel Fukala, Arnošt Przeczek a Karel Santarius. Od roku 1975 do roku 1991 pak Josef Kubík, od roku 1991 do roku 1992 Miroslav Mynář a od roku 1992 Stanislav Kotula. Střídali se též velitelé, od 50 let to byli Karel Santarius, Josef Šturc, Jiří Doškář, Jaroslav Cimala, Jan Pastrný a od roku 1979 Miroslav Mynář.

Další a to nová kapitola činnosti ve stoleté historii hasičských dějin se začala psát dne 1. června 1956, kdy na ustavující schůzi vznikla nová Místní jednota svazu požární ochrany Havířov město. A jak to u hasičů tradičně bývá i oni začínali ve staré stodole, kterou si sami upravovali, aby v ní mohli už v roce 1957 garážovat a leštit sice starou, ale už svou automobilovou stříkačku ASC 16, kterou dostali od požárního útvaru Ostrava. Sbor měl v té době okolo 120 členů a s vervou, jak už zde bylo několikrát připomenuto, hasičům vlastní, dávali svému okolí o sobě vědět. Nejen že se zúčastňovali, ale i sami pořádali námětová cvičení a soutěže. A protože to byl kolektiv, jak se patří, záhy se pustili do stavby nové požární zbrojnice na Karvinské ulici, kterou brzy dokončili. Po utvoření profesionální zásahové jednotky v Havířově došlo i k rozšíření zbrojnice o přístavbu a tento stánek sloužil oběma sborům až do 90- tých let. A jak to v životě bývá, chvíle nadšení střídají chvíle zklamání a ta se zákonitě objevila i zde. Došlo k tomu v porevoluční euforii, kdy zastupitelstvo Úřadu města rozhodlo, že stávající zbrojnice, tedy část, jež využívali dobrovolní hasiči, bude patřit městské policii Havířov. A tak i tento sbor se rázem ocitl na existenční křižovatce a za nesouhlasu všech svých členů byl nucen se přestěhovat do zbrojnice na Šumbarku.  Následkem toho byl odchod většiny členů a funkcionářů z  řad požární ochrany a několikaletá stagnace činnosti.

V roce 1994 se vytváří z bývalých mladých požárníků nové soutěžní družstvo a pod vedením Emanuela Došlíka mladšího a Honzy Valjaška začíná své nové úspěšné tažení. Byla doplněna výzbroj a výstroj. Jednotka přebírá od Šumbarského SDH Avií 30 L, další Avií od zrušené jednotky Bludovice a v roce 1997 přebírá od okresu do užívání starší cisternovou stříkačku T 148. V užívání tedy má dvě Avie DA12 A31, nákladní Avii a cisternovou stříkačku Tatra T148. Svou připravenost na vysoké úrovni mohli hned v tomto roce prokázat při zásazích u povodní, kdy ode dne vyhlášení III. stupně pohotovosti byli připravení lidé i veškerá technika. Jednotka zasahovala v Bohumíně, z části na člunech /ze zatopené oblastí se dostali až za 3 dny/ a z části při evakuací a další potřebné a požadované činnosti ve spolupráci s profesionály. Pak následovala slova díků a uznání, ale jak rychle voda odešla, tak rychle se zapomnělo na sliby z úst povolaných a nejpovolanějších. Technika stárne a není v moci párů nadšenců ji čímkoli nahradit. Přes výrazné zásahové úspěchy, výsledky v soutěžích i úspěšnou činností s mládeží, záleží na přístupu našich nadřízených, zda sbor přežije a o kolik let rok 2000.