Zdroj: https://havirov-historie.cz/cinnost-spolku/moje-vzpominky-na-zivot-v-havirove-1957-1963 • Vydáno: 6.11.2019 18:35 • Autor: Jiří Štěpnička
Vzpomíná člen Spolku přátel historie města Havířova pan Jiří Štěpnička.
Psal se srpen 1957, kdy před domem na návsi pod zvoničkou, píši na návsi, protože tenkrát se na vesnici název náměstí ještě nepoužíval, zastavilo stěhovací auto ČSAD Ostrava a od té doby se můj život devítiletého děcka začal měnit k nepoznání.
Opouštěl jsem nejen školu, kamarády,
rodnou vísku, ale i to, co bylo tehdy pro život na vsi samozřejmostí. Kadibudka na dvoře,
veškerá voda se musela nanosit do domu v kbelících, koupání jednou týdně, kdy se přinesla vana,
na kamnech se v hrncích ohřála voda a postupně se vykoupala celá rodina dětmi počínaje a nejstaršími členy rodiny konče. Ostatní hygiena v týdnu se konala v kuchyni v lavoru
umístěném v dřevěném štokrdleti. Odpadlo také v zimě každodenní cpaní patron do piliňáku na topení, celoroční zatápění v kamnech, aby se mohlo uvařit a obstarávání krmení pro domácí zvířectvo.
Otevíralo se přede mnou něco, co jsem doposud nezažil a znal jenom z doslechu. Koupelna s teplou a studenou vodou, splachovací záchod,
plynový sporák, ústřední topení a v pokojích parkety místo prkenných podlah, které se musely pravidelně drhnout rýžáky.
Ač jsem jel do neznáma daleko od místa, kde jsem doposud žil, na jednu stranu jsem měl obavu z nového prostředí, neznámých kamarádů a na druhou stranu jsem byl velmi zvědav na to, co mně tam všechno čeká. Otec tam odjel už v roce 1955 pracovat na šachtu, a po dvou letech získal nárok na byt.
Zhruba týden po odjezdu stěhováků jsme se vydali na cestu s prarodiči, jelikož mamka už tam připravovala byt k nastěhování. Projížděli jsme mnohými městy, nádhernou krajinou a po šesti hodinách jízdy jsme vystoupili v Ostravě - Přívozu, protože v Havířově ještě rychlík nestavěl. V celku nás udivilo, že v době, kdy se Ostrava nazývala ocelovým srdcem republiky, měla ještě nádraží, mimo hlavní budovy, ze dřeva. Zastřešení nástupišť, nadchod, i schodiště vedoucího dolů ke stanici tramvají.
Dobovými vozy elektrické dráhy jsme projížděli ulicemi, kde domy se zabarvenými fasádami nepopíraly to, že se jedná o hornické město,
až k módnímu obchodnímu domu „ Ostravica“. Po vystoupení jsme šli přímo k hotelu Palace, který byl v těsném sousedství.
Odtud napravo byl výhled na koksárnu Karolína a vlevo jsme odbočili k Černé louce, kde bylo nejen stanoviště autobusů, ale také zastávka úzkokolejky do Bohumína.
Cestou autobusem jsme míjeli šachty, ze kterých lanovky převážely ve vozích uhlí, což bylo pro černou Ostravu typické.
Aby nemohlo dojít k neštěstí, byly v rizikových místech včetně silnic nataženy sítě. Přes Sýkorův most jsme přejeli řeku Ostravici, která město rozděluje na moravskou a slezskou část a odtud
naše cesta pokračovala k Havířovu. Po projetí několika osídlených usedlostí jsme přijeli ke kruhovém objezdu, kde autobus odbočil nahoru na dvouproudou silnici dělenou zeleným pásem a pokračoval dále směrem k městu,
kolem kostela sv. Anny z levé strany a chátrajícím zámečkem z pravé,
k prvním domům s podloubími, ve kterých se ukrývaly obchody, z nichž některé byly ještě označeny česko-polskými nápisy. Bylo to dáno polohou nedalekých hranic, komunitou původních obyvatel, možná i přílivem nových přistěhovalců za prací. V okolních obcích, mezi kterými se začalo město budovat, fungovaly ještě polské školy, takže i běžná hovorová mluva mezi obyvateli byla poznamenána tímto jazykem.
To, že zdejší sleng poznamenal i mně, jsem se přesvědčil hned, když jsem přijel na první prázdniny do Čech a často jsem dostával od zdejších vrstevníků otázku: „Proč tak divně mluvíš?“ Cesta pokračovala až k tehdejší dominantě, budově hornického učiliště Pavky Korčagina, která podtrhovala tehdejší symboliku města. Před jeho pravým křídlem situovaným směrem k hlavní třídě, kde bylo sídlo Národního výboru, autobus zastavil
a i když to bylo zrovna před veřejnými záchodky, nikterak to neubralo na vážnosti mého pocitu z toho, že jsem právě vstoupil na území města, které se mělo stát mým novým domovem. Autobusové nádraží ještě nebylo, tak byly zastávky rozesety po obou stranách hlavní třídy. Přešli jsme na druhou stranu přes obě vozovky a odtud jsme se vydali pěšky Gorkého ulicí až k nedaleké Stromovce, kde se ve třetím patře rohového domu na tehdejší adrese, U Stromovky 22/8 nalézal náš byt.
V té době byl dům ještě bez fasády, která se dodělávala až po nastěhování nájemníků. Také jsem se utvrdil v tom, že ono pořekadlo, „holky jsou jenom u zedníků atd.“ není pouhý blábol, ale skutečnost. Zedníci byli pouze na lešení a ostatní práce kolem i obsluhy míchaček, vrátků a jeřábů, měly na starosti ženy.
Nakonec přišly na řadu i terénní úpravy a dokončení silnic. Tam jsem prvně viděl při práci parní válec. Se zájmem jsem sledoval, jak probíhaly přípravy. Muselo se zatopit, počkat až bude pára a potom se dal stroj s pověstným funěním do pohybu. Pro potřeby obyvatel byla vždy v suterénech dvou vchodů společná prádelna, kde bylo nutno si předem domluvit datum praní. Prostory byly vzájemně propojeny, takže nebylo nutno to obcházet zvenčí. Mimo prádelny a sušárny tam byla také místnost sloužící jako protiatomový kryt.
Pokud bylo hezky, sušilo se prádlo na venkovních sušácích kam bylo nutno si přinést vlastní šňůry a kolíčky a nikdy se nestalo, že by někdo něco zcizil. Časem jsme si sice pořídili vlastní pračku, ale na způsobu sušení prádla se nic nezměnilo.
Nevšední událostí v našem domě byla první zlatá svatba, která se na území města konala. Oslavenci bydleli v přízemí se svým synem a jeho rodinou. Pocházeli z Valašska, tak i svatba měla nádech folklóru. V krojích se hrálo i tančilo venku před domem. Starého pána si velmi dobře pamatuji. Byl ve svém věku velice aktivní. Z nedaleké centrální míchárny malty a betonu vozil do sběrny papíru, která byla asi 250 m od našeho domu, na kárce prázdné pytle od cementu a vápna. Dokonce vyšel i článek v novinách o tom, že odevzdal 600 tun papíru. Možná mu k vitalitě pomáhalo i to, že ve sklepní kóji, kterou měl proti naší, měl vždy schovanou láhev s vínem, ze které chodil tajně upíjet, aby ho rodina neviděla. Oddával je předseda Národního výboru František Podoba, který zde bydlel také, ve druhém patře, v bytě přímo pod námi.
Nezapomenutelným zážitkem pro nás děcka bylo, když syn oslavence koupil auto a postupně nás všechny vozil po městě. Kdo mohl získat poukaz, tak měl přednostní právo na nákup auta: Wartburga nebo Spartaka
Většina dvorků vypadala podobně,
jelikož se cihlové domy stavěly do uzavřených bloků o více vchodech a nad některými se postupně začaly objevovat tyto tabule, které svědčily o tom, že se nájemníci o své domy a okolí opravdu starají.
Nezbytnou součástí bývaly i klepače na koberce, které sloužily nejen tomu na co byly určeny, ale i pro naše hry a první dětské lásky. Obchody pod našimi okny byly ještě rozestavěné, tak jsme ji využívali k různým hrám a dobrodružstvím, které nám jejich prostory nabízely.
Po jejich dostavění jsme mohli pouhým seběhnutím ze schodů nakupovat v obchodech s potravinami, mlékem a mléčnými výrobky, masem – uzeninami, ovocem – zeleninou a naproti v bloku 24 i v koňské řeznictví, které časem bylo ke škodě předěláno na výkup lahví. Než byly obchody dokončeny museli jsme zatím chodit cestou z našeho dvora
tímto průchodem kolem parku za „Lučinou,“ na nedalekou hlavní třídu, kde se nacházely obchody s veškerým sortimentem.
Z našich oken byl krásný výhled na podstatnou část Stromovky, do které jsme vešli pouze přejitím silnice a která bývala rájem našeho volného času. V zimním období jsme mohli pozorovat veverky, jak rezavé, tak i černé, které „šacovali“ popelnice a sháněli něco k snědku. Během celého roku se k popelnicím vraceli i lidé z nedalekých původních obydlí a vybírali vyhozené zbytky jídel pro svá domácí zvířata.
Za Stromovkou se rozprostírala rozsáhlá planina, kde jsme si na mírném kopečku mohli užívat zimních radovánek.
Vedlo zde také nejen dálkové vytápění z dolu Dukla, ale i potrubí nedalekého plynojemu,
které nás dovedlo až k místnímu rybníku, kde jsme v zimě bruslili. Při našich toulkách otevřenou krajinou by bylo nemožné si nevšimnout, že vedle domků některých starousedlíků stály větrné mlýnky, které sloužily ke šrotování obilí.
Po prázdninách jsem nastoupil do Osmileté střední školy Na Nábřeží do 4. ročníku základní školy. Mimo školních osnov jsem chodil ještě na hodiny němčiny, na které za námi dojížděla učitelka z Ostravy a navštěvoval také malé loutkové divadlo pana Kurjana, který věnoval divadélku i nám většinu volného času, protože jinak normálně pracoval na šachtě. Mimo představení pro děti a zkoušek jsme si také vyráběli vlastní loutky. Pohyb mi nedělal problémy, tak jsem chodil cvičit do místního oddílu Tatran. Během podzimu přibyl do našeho bytu nový společník, kterého jsem dříve neznal, televizor „Mánes“. Díky poloze našeho domu, mohli jsme mimo českého programu sledovat i na polské stanici Katovice pořady jako, Zorro Mstitel, Kačer Donald, Pes Pluto atd. Že to bylo v polštině, nám vůbec nevadilo. Bylo možné také sehnat před obrazovkou barevné folie nebo zabarvená skla, aby obraz nepůsobil jenom černobíle.
Blížily se pomalu Vánoce, tak rodiče k nám pozvali babičku s dědou, kteří nás v létě do Havířova přivezli, abychom první svátky mohli v novém bydlišti strávit společně. Nedaleko se stavěla nová škola na Gorkého ulici, jejíž budova byla pro klukovské vyžíti to nejlepší, co se mohlo naskytnout. Byla přístupná ze všech stran, tak jsme ji celou prolezli a dokonce mohli venku popojíždět i s jeřáby, které nebyly nijak zajištěny.
Přestože nebyla ještě zcela dokončena, došlo v září 1958 k jejímu slavnostnímu otevření a já jsem se stal jejím žákem. Kolem budovy stálo ještě lešení z důvodu dodělání fasády.
Protože většina obyvatelstva města byly mladé rodiny s dětmi, tak se ve třídách tísnilo 40 až 45 žáků a ročník měl 4 až 5 tříd. Vzhledem k malému počtu učeben, jsme museli chodit na směny. Na ranní i odpolední, včetně sobot, protože to byl pracovní den. První ředitelkou byla Františka Sklenářová, za níž jsme museli o malých přestávkách cvičit mezi lavicemi a každý den před vyučováním zpívat píseň týdne, která byla pravidelně měněna. Nelze z té doby opomenout paní učitelku Steuerovou, která nás učila na 1. stupni. Bydlela se svým manželem v našem domě a dokázali nám spolu i v mimoškolní době věnovat část svého volného času. Další člověk, který zůstane v mých vzpomínkách byl učitel tělocviku Schwetter. Sám výborný gymnasta, nás učil lásce ke sportu, připravoval na různé sportovní soutěže a nacvičoval s námi akrobatické sestavy, se kterými jsme jezdili po různých ukázkách. Jak jsem se již zmínil dříve, byl zdejší region částečně ovlivněn přítomností nedalekého Polska i polských škol v blízkém okolí, tak do města někdy zajížděla i polská scéna se svým programem. Pamatuji, že jsme byli se školou na jejich představení „Vojnarka“ v sále budovy Bytostavu, která se nalézala hned za školním komplexem, který jsem postupně navštěvoval. V roce 1960 jsem neunikl spartakiádě a po předchozím nácviku jsem se zúčastnil i vystoupení v Ostravě.
Jako pionýři jsme se mimo pravidelných schůzek, kde nás učili novým dovednostem, lásce k přírodě apod., zúčastňovali také i oslav 1. máje.
Naše třída měla patronát, díky otci jednoho spolužáka, s dolem Prezident Gottwald v Horní Suché a v rámci spolupráce nám umožnili návštěvu závodu. Po prohlídce povrchových objektů jsme navštívili strojovnu, kde nás naši průvodci seznámili s náročnou prací strojníků, kteří se v ovládání těžních věží museli po dvou hodinách střídat, aby se dokázali plně na svou práci soustředit, neboť na nich záležela mimo jiného hlavně bezpečnost horníků. Pak jsme se převlékli do „fáraček,“ vyfasovali kahany, nastoupili do klecí a spustili se do hloubky až 800 metrů pod zem, kde jsme se seznámili s prací horníků, dobývajících černé zlato. Protože na tomto dole dělal i můj otec, jezdívali jsme tam začátkem září na oslavy Dne horníků, kde byl pro nás připraven bohatý program.
Při absenci koupaliště byly jediným zdrojem letního osvěžení nejen řeka Lučina, ale i nedaleká Žermanická přehrada,
která byla v roce 1958 dokončena a kam jsme jezdili na kolech podél řeky. Několikrát jsem se s mamkou před začátkem školního roku zúčastnil brigády v nedaleké obci, kde se ještě obilí vázalo povřísly do snopů
a stavěli se mandele tak, jak jsem to pamatoval ještě z pobytu na vesnici. Jako děcka jsme navštěvovali jediné kino Radost, kde se hrávala představení dopoledne „Kino Čas“, to byly filmové týdeníky a odpoledne i večer se promítaly filmy.
Do kinosálu, který byl v suterénu, jsme chodily také se školou na výchovné koncerty. V protější budově, Společenském domě LUČINA, se v levém křídle nacházel bufet s teplými i studenými jídly, prostředním vchodem se vcházelo do kavárny v 1. patře a na pravé straně byla restaurace, která proslula hlavně tím, že tam končila cesta horníků vracejících se od autobusů z práce a kde bylo živo od rána do noci.
Z pravé strany bylo holičství, kde jsem se dle potřeby nechával stříhat. Při vstupu jsem dostal lístek s číslem a v přední místnosti čekal, až na mne přijde řada.
Když jsem chtěl mlsat, chodil jsem nejdříve sem do mléčného baru ( mlíčňáku) a později jsem si oblíbil cukrárnu, která se nacházela tady v 1. patře a kde měli velký výběr zákusků, zmrzlin a velice chutné mléčné kokteily za 1,-kč.
Koncem padesátých let začala na volném prostranství mezi hlavní třídou a školami na Gorkého a Školní výstavba nového kulturního stánku „KD Petra Bezruče“.
Stavba byla v roce 1961 dokončena a v květnu dalšího roku zde byl slavnostní start jedné z etap Závodu míru. Odtud pohodovou jízdou ulicemi, kde byli nedočkavě očekáváni špalíry diváků, závodníci dojeli k až místu ostrého startu
a odtud pokračovali ven z města směrem k bludovickému kopci.
Ze sportovních akcí bylo možno navštívit soutěže terénních motocyklů většiny kubatur, od nejslabší po nejsilnější, které se konaly v prostoru u Lučiny pod Nábřežím, nedaleko místa, kam jsme se chodily koupat a ve městě se v rámci závodů cestovních automobilů, proháněl ulicemi mimo značek jiných vozidel, i dobový klenot našeho automobilového průmyslu. Trasa vedla i naší ulicí, tak jsme mohli závody sledovat přímo z oken.
Jezdili jsem také do nedaleké Ostravy na hokejová utkání, kde branku místního oddílu VŽKG, bránila legenda československého hokeje Josef Mikoláš.
V srpnu 1961 nás velmi zasáhla zpáva o velkém neštěstí na nedalekém dole Dukla , odkud se nevrátilo z práce domů k rodinám 108 horníků. Mezi oběťmi byl i otec mého spolužáka se kterým jsem sdíleli společnou lavici. Na začátku šedesátých let se dostavělo nejen koupaliště, které jsme v létě hojně navštěvovali,
ale také i letní kino. Ve školní roce 1961-62 byla naše třída přeřazena do protější budovy SVVŠ na Školní ulici,
která je za sochou horníka umístěné na prostranství, propojena se školou na Gorkého budovou, v níž jsou tělocvičny, jídelna
a vstup na společné školní hřiště. Koncem ledna 1963, po prvním pololetí, jsem z rozhodnutí rodičů studium na této škole ukončil a tím i svůj pobyt v Havířově. I když nebyl dlouhý, zůstaly mi milé vzpomínky na krásné město, spokojené dětství, kamarády
a vrátil se sám ke svým prarodičům, na kterých zůstala povinnost vypravit mně do života. Vrátil jsem se i zpět do této školy, ze které jsem předtím odešel a kde jsem po druhém pololetí povinnou školní docházku ukončil. Za těch skoro šest let, které jsem strávil pobytem ve městě, se tady vlastně vůbec nic nezměnilo a můj způsob života se vrátil zpět k takovému, který jsem kdysi opustil a jaký byl pro tehdejší vesnici typický.
