Území, ve kterém žili vedle sebe tu v lepší tu v horší shodě Němci, Poláci, Češi a Šlonzáci. Muž s knírkem je přivedl v létech 1939 až 1945 do životních situací, které jim nezávidím, se kterými se museli vypořádat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Na téma Těšínsko, 2. světová válka, Šlonzáci, Volksliste existují desítky odborně-historických, populárních i vzpomínkových odkazů.  Nemá smysl, abych tady opisoval to, co už napsali jiní. Z těch mnoha a mnoha odkazů na mne udělala největší dojem magisterská diplomová práce:

Terezie Pilarová
Deutsche Volksliste - záchrana nebo zrada?
Problematika státního občanství obyvatel Těšínska v období 2. světové války a po jejím skončení
Vedoucí práce: PhDr. Karel Podolský
Olomouc 2013

Pečlivě,  velmi podrobně,  s mnoha odkazy na práce renomovaných historiků i vzpomínky  pamětníků  je v ní zpracováno to, co by měl  vědět každý, kdo chce pochopit, proč někteří příbuzní, sousedé či známí  jsou najednou v německé uniformě.  Pokud měli štěstí, tak se jim podařilo tuto uniformu vysvléknout a vrátit se domů po skončení války jako spojenečtí vojáci, pokud to štěstí neměli, vrátili se po válce zbídačení ze zajetí a museli podstoupit proces rehabilitace. V tom nejhorším případě se nevrátili vůbec a jejich jména jsou roztroušena na pomnících po celé Evropě.

Obr. 65a až 65g. Pro dokreslení poměrů na území dnešního Havířova a blízkého okolí uvádím několik stránek z publikace vydané ke 100. výročí založení základní školy v Šenově na Podlesí, která navazovala na „starou“ školu u kostela dostavěnou v roce 1856. Pokud je mi známo, tak z blízkého okolí se jen v Šenově vyučovalo česky už za císaře pána na rozdíl od okolních vesnic, kde se s češtinou započalo až po vzniku Československa. To také vysvětluje, proč má maminka, její sourozenci i další příbuzní korespondovali mezi sebou v polštině, případně „po našem“.

Obr. 66 a, b. Strýc Jan poté, co byl donucen si obléci uniformu wehrmachtu. Po základním vojenském výcviku byl na konci července 1944 přesunut z Waren Müritz do Norska, kde v Oslu přečkal zbytek války. Obr. 67 a, b. Strýc Jan se svými kamarády před přesunem do Norska. Malé odbočení do současnosti: V červenci 2014 jsem se setkal s rodinou, z níž jeden z dědečků pocházel z Liberce a měl částečně německé kořeny. Při vzpomínání na období 2. světové války se ukázalo, že dědeček také musel narukovat do wehrmachtu a válku přečkal v Norsku. Skoro se chce říci – jak byl a je ten svět malý.

Obr. 68. Strýc Karel po navlečení do uniformy wehrmachtu. Obr. 69 a,b. Poslední dochovaný snímek strýce Karla a jeho kamaráda v uniformě wehrmachtu, se kterým absolvoval vojenský výcvik. Obr. 70 a,b Pohlednice z místa poblíž výcviku v Belgii. Je na ní klášter ve Sv. Laurens.

Strýc Karel píše své manželce a dětem:
Drahá Talcin a děti!
Po uplynutí několika dnů zasílám jen pár řádek, přestože je neděle, měli jsme celý den službu. V noci jsem měl stráž a moc jsem nespal a ráno znovu do služby. Moc se toho neudělalo, ale museli jsme tam být. Všichni tiše nadávali, že ani v neděli nemáme volno, ale jaká pomoc? Místo abychom šli na vycházku, musíme být tady a smutně vzpomínat na staré časy. Teď už je po deváté a hned po napsání dopisu půjdu spát. Na tom obrázku je zdejší klášter, ve kterém jsem se už byl podívat. Nového nic není, vše je při starém a žijeme v poklidu. Talcin, řekni dětem těch pár slov, příště snad napíši více.
Dobrou noc Talcin i kluci.

Po ukončení výcviku byl přesunut do Francie, kde koncem června 1944, při nasazení proti spojencům, se mu podařilo „zapadnout“ do nějaké strže a vzdát se. Po nezbytné „karanténě“ byli zajatci z Těšínska vyzváni, aby se přihlásili ti, kteří nechtějí bojovat proti Německu. Po této sugestivní otázce chtěli bojovat všichni. Tak se stalo, že dojemný dopis, který mu v červenci 1944 napsala moje maminka, tedy jeho sestra, už neobdržel, protože byl v zajetí a německou armádou pokládán za nezvěstného.

Obr. 71 a,b. Dopis strýce Karla poté, co se mu podařilo se vzdát a dostat se do zajetí:

Drahá Talcin, děti, rodino i známí.
2. 7. 1944
Po delší přestávce v mé korespondenci vám všem dávám vědět, že jsem zdráv. Po třech dnech pobytu ve Francii jsem se dostal do amerického zajetí 28. června. Máme tady dost veselo, protože je tady plno známých. Jsme tady spokojeni, protože nám nic nehrozí. Jídlo je tu dobré, jaké jsem ještě nezažil, bílý chléb. Jídlo dostáváme dvakrát denně. Psát můžeme jednou týdně, psal bych jednou Tobě a jednou Romaldovi, aby moje maminka i má rodina věděla, co se se mnou děje. Dej vědět Jankovi i ostatním, že žiji a jsem zdráv. Psát mi sem můžeš, ale jen krátce a otevřený dopis. Končím a zasílám Vám milé pozdravy.
Váš tatínek Karel.
Zajímavé na tomto dopisu je, že byl poslán ze zajetí a doručen na území „Velkoněmecké říše“ do Horní Suché.

Obr. 72 a až 72e. Dopis mé maminky svému bratrovi, tedy mému strýci Karlovi, který, jak jsem uvedl, už neobdržel:

Milovaný Karle!
2. 7. 1944
Zasílám Ti co nejsrdečnější pozdravy. Rovněž Ti děkuji za Tvůj milý dopis. Netrpělivě jsme na něho čekali. Od Natalie jsme se dověděli, že odjíždíš, ale nevěděli jsme kam a dopisu jsme se nemohli dočkat, pokud jsi jel. S maminkou jsme byly smutné, protože jsme měly obavy, jestli se Ti něco zlého nestalo. Když Natalie dostala dopis, tak vzkázala mamince, že jsi už psal. Maminka mi ještě ten večer přišla říci, že jsi už psal. Tak se mi moc ulevilo. A za 3 dny jsme zase my obdrželi dopis, který mě moc potěšil. Je to smutné, když někdo má někoho rád a pak o něm nic neví. Ať Tě všemohoucí Bůh nadále chrání a aby ses zdráv mezi nás vrátil. Myslím, že už to dlouho nebude trvat, jenom to všechno zlé přežít. Ve světě se děje taková hrůza, která ještě nikdy nebyla. Helenka z Vídně mi psala, že tam měli velké bombardování, ale že oni měli štěstí, že jejich dům zůstal celý. Ale od té doby ještě byli bombardování dvakrát, tak nevíme, jestli ještě všichni žijí. Včera se i u nás objevily bombardéry, tak nevíme, jak dlouho ještě budeme mít klid. Budeme to muset vydržet. Bratr Jan nám psal, že viděl velké hejno, ale jenom nad městy. Nevíme, jak jsi daleko od fronty, jenom abys na tu frontu nemusel. Určitě máš bídu, nevím, jak bych Ti tam něco poslala. Možná, že ani ten dopis nedostaneš. Dnes dopoledne byl znovu poplach, tak nevím, kam letěli. Musíme to nechat na vůli Boží. Počasí je u nás docela slušné, seno již máme usušené, jenom brambory na panském obsypat a už by ta dřina do žní byla ukončena. Maminka má už také všechno v pořádku. Jenom si pořád přejeme, aby už bylo po válce a abyste se zdraví vrátili domů, z toho bychom měli velikou radost. Měla jsem také obavy, že když nebudeš dlouho psát, aby maminka z toho neonemocněla. Již jsme všichni plakali. Natalie byla na Šumbarku, tak také plakala, protože měla strach, že se Ti za jízdy něco stalo. Musíme poděkovat, jak ruka Boží chrání člověka, ať šťastně dojedeš, byť tak daleko. A když je člověkovi předurčena smrt, tak se jí nevyhne. Třeba Kaszpar z Bludovic. Byl tady a najednou se převrátil, myslím, že jsi ho znal, byl to dobrý muž, byl podruhé ženatý. . Jak ten čas letí. Už je to rok, co zemřel náš milovaný otec. Sušila jsem v tom samém místě seno i o té stejné hodině, když jsem se na to vzpomněla. Pomodlila jsem se. A znovu uplyne rok, kdy jsme „tam“ vyprovodili naší mladou Anežku. Zdálo se mi, že se Josef brzy oženil… Dnes je neděle a má přijít Natalie s dětmi na Šumbark („na kopec“), tak tam také půjdeme si popovídat a potěšit jeden druhého. Pro dnešek končím a ozvu se, až bude něco nového. Tak Tě Karolu tisíckrát pozdravujeme a přejeme Ti štěstí, zdraví a Boží ochrany a abys už dlouho nebyl v té cizí zemi. Aby ses zdráv rychle vrátil ke své ženě a nezažil nic zlého. Spoléháme na vůli Boží, abychom se všichni pospolu mohli radovat. Tak Karolu musím končit, přeji Ti vše nejlepší.
Sbohem a na viděnou. E. J.

Obr. 72 f, g. V dopise vzpomíná maminka na Helenku z Vídně. V třicátých létech minulého století bylo běžné, že si někteří lidé z vesnic brali na prázdniny děti z měst. U nás několik prázdnin trávila dívenka z Vídně Helenka. Jak je vidět z obrázků, přátelství se zachovalo i do dospělosti. Když se provdala, musel její manžel, coby Rakušan, také narukovat do wehrmachtu. Už nikdy jsme se nedověděli, zda válku přežil.
Obr. 73 a, b. Strýc Karel už v uniformě spojenců. Z rubu fotografie je vidět, že snímek byl pořízen na dovolené v březnu 1945 v Bari v Itálii.

Obr. 74, a, b, 75 a, b. Z téže dovolené jsou i tyto fotografie, kde je strýc Karel se svými kamarády.
Obr. 76 a, b. Je mír, je po válce! Bologna 20. května 1945.

Obr. 77 až 80. Z těchto obrázků je patrné, že strýc se svými spolubojovníky byl ještě v září 1945 v Itálii. Fotografie byly pořízeny při nějakém výletě do hor a vedle vojenských kamarádů jsou na nich i místní obyvatelé s dětmi.

Malý dovětek:
Strýc Karel s tetou Natálií měli spolu před odvedením strýce do wehrmachtu staršího syna Brunka a mladšího Ewalda, který se narodil v roce 1942 a byl mým bratrancem a vrstevníkem. Díky zběhnutí z wehrmachtu ke spojencům byl strýc po zbytek války odříznut od jakýchkoliv informací o tom, co se děje doma. Neumím si představit, jak musel být zdrcen, když po návratu domů v roce 1945 zjistil, že jeho starší syn Brunek nežije, protože byl přejet transportérem wehrmachtu v okamžiku, kdy jeho maminka Natalie nakupovala v místním obchodě něco k jídlu.

Koho zajímají osudy dalších občanů Těšínska z období 2. světové války, kterým se podařilo skončit v zajetí a vrátit se domů s Andersovou armádou, odkazuji na u nás v polštině vydávaný časopis Wiarus, který vycházel v 90. letech:

Uvádím z něho ukázku vzpomínek pana architekta Bronislawa Firly:

Ze vzpomínek Ing. arch. Bronislawa Firly

Když začali Němci v září 1939 obsazovat Těšínsko, rozhodli se rodiče před němi uprchnout do východního Polska. Otec pracoval u dráhy a využil posledního vlaku, který opouštěl Těšínsko, a chtěl s námi přesídlit do Polska. Aby se zpomalil postup Němců, podílel se nějakým způsobem na zničení jednoho mostu, který splnil svou poslední vlasteneckou povinnost před německou okupací. Když jsme přijeli do Lvova, dva nebo tři dny na to vtrhli v rámci dohody Ribentrop-Molotov do Polska z východu Rusové. Bylo jasné, že jsme vlezli z deště pod okap. Byli jsme varování, co nás asi bude čekat, zůstaneme-li jako cizinci na území čerstvě zabraném Sovětským svazem. Pokud jsme nechtěli skončit ještě dále na východě v nějakém gulagu, nezbylo rodičům nic jiného než se vrátit zpátky do deště. Že si někdo povšiml otcovy vlastenecké iniciativy při útěku do Polska, jsme se časem přesvědčili při sepisování tzv. volksliste, kdy mu bylo naznačováno, že pokud se bude vytrvale hlásit k polské národnosti a bude tvrdit, že se nemůže přihlásit k příslušnosti k Třetí říši, protože neumí německy, určitě se najdou lidé, kteří si rozpomenou, jak to bylo s tím mostem. Otec pochopil, co ho a celou naší rodinu čeká,a podepsal. Byla to krutá daň. Zatímco já mohu vzpomínat, bratr skončil svou pouť v německé uniformě u Anzia v roce 1944.

Začátky ve wehrmachtu byly víc než tristní. Nikoho nezajímalo, že neumíme německy. Nejednou jsme slyšeli „verfluchte Polen“ (zatracení Poláci). Já jsem měl navíc tu smůlu, že jsem se dostal mezi samé Bavoráky, kterým, jak známo, nerozumí ani mnozí Němci. Prosil jsem svého nadřízeného, shodou okolnosti Nowaka ze Sudet, zda by mě mohl přeřadit mezi Hornoslezany, kde bylo hodně Poláků a Slezanů. Stroze mi odvětil: „Aspoň se naučíš německy.“

Na jaře v roce 1944 jsem sloužil v Holandsku. Stavěli jsme tam nějaké valy, protože se čekala invaze. Jelikož invaze nepřicházela a velení zřejmě netušilo, kdy se bude konat, bylo rozhodnuto vyhovět Kesselringovi a posílit italskou frontu o naši divizi. Přesun divize byl po částech. Sotva jsme přejeli Alpy, tak to prasklo a spojenci byli ve Francii. Část naší divize byla ještě v Holandsku. Já jsem měl to štěstí a už jsem byl za Alpami. Velení chvíli váhalo, co s námi. Nakonec bylo rozhodnuto, že pojedeme za Kesselringem. Na frontu jsme se dostali kolem 20. června 1944. Náš velitel byl zřejmě frontový nováček, protože první střetnutí, kde se střílelo a byli zranění a mrtví, ho silně rozrušilo a celý se po potyčce třásl.

K nám Hornoslezanům chovali v německé armádě velkou nedůvěru. Vědělo se, že jsme narukovali z donucení a jednou z hlavních našich starostí je, jak přeběhnout k nepříteli. Ke zbraním nás prakticky nepouštěli. Já jsem například mohl jen nosit munici pro kulomet. Ke kulometu jsem se nesměl téměř ani přiblížit. A když jsme při přesunech stavěli stany, tak mezi námi Hornoslezany musel být v každém stanu minimálně jeden říšský Němec. A měli pravdu. Mou základní výbavou byly dvě věci: bandaska plné vody a bílý šátek. O bandasce plné vody jsem už věděl od vojáků z první světové války a bílým šátkem jsem chtěl mávat při první příležitosti, kdy bude na doslech angličtina. S kamarádem Janem jsme se dlouho domlouvali, že přeběhneme, jak to bude jen prvně možné. Po našem prvním střetnutí na frontě byl dán rozkaz k ústupu. Aby velení mělo jistotu, že se nerozutečeme, ohraničovali kolonu z obou stran pravověrní němečtí vojáci a dbali, aby nikdo nevybočil ze směru  ústupu. Já a kamarád Jan jsme byli po boji tak „unaveni“, že jsme se stále více propadali na konec kolony. Když už jsme byli skoro poslední, zkolaboval vedle nás vysílením jeden náš spolubojovník. Aniž jsme byli s Janem domluveni, vrhli jsme se na něj a začali ho křísit. Dělali jsme to tak přesvědčivě, že velitel našeho oddílu uvěřil naší upřímné snaze o jeho zdraví a ponechal nás u vysíleného kamaráda. Ujistili jsme ho, že jen co se probere, tak ho dovlečeme k naší jednotce. Samozřejmě, že kvůli jednoho vysíleného vojáka se nezastaví několik set ustupujících vojáků. Ještě hodinu se mezi kopci ozývalo volání našeho velitele: „Firla, Firla komm hier, sofort.“

Náš vysílený spolubojovník se i díky bandasce s vodou brzy probral a nejevil žádnou snahu dohnat ztracenou jednotku. Až nás překvapilo, že okamžitě začal spřádat plány, jak se dostat domů. Pocházel ze Sudet a já blbec jsem napsal vzkaz rodičům, který slíbil předat, až se dostane do Říše. Naštěstí ho také zajali Američani a mým rodičům nehrozilo nebezpečí, že se prolátne, jak jsem sběhl z německé armády.

Až zmizela naše kolona z dohledu, tak jsme se přemístili do strže, kde jsme se ještě dva dny schovávali, než jsme uslyšeli angličtinu. A pak jsem použil i druhou část základní výbavy – bílý šátek. Byl 29. červen 1944.

14. července 1944 jsem už skládal přísahu v nové uniformě nové vlajce.

Snad se sluší na závěr bezprostředních vzpomínek z období 2.světové války věnovat pár řádek svému vzdálenému příbuznému Rudolfu Jasiokovi, po kterém máme v Havířově pojmenovanou školu i ulici.
Zkrátil jsem jeho příběh, který zpracovala koncem 80. let Věra Randáková:

Rudův příběh

Rudolf Jasiok se narodil 8. února 1919 v Dolní Suché, dětství prožil v Orlové. Na začátku 30. let v době hospodářské krize využila Jasiokova rodina možnosti vystěhovat se do Sovětského svazu – do Donbasu. Otec začal pracovat na dole, Rudolf navštěvoval ruskou školu. Po sedmi letech nastoupil na průmyslovku. V červnu 1941 po napadení Sovětského svazu byl otec evakuován na východ, do Karagandy, kde pracoval jako důlní zámečník. Rudolfovu sestru Hildu odvlékli nacisté na nucené práce neznámo kam. Rudolf byl v té době převezen Sověty do pracovního tábora. Tam se začátkem roku 1942 dověděl, že v Buzuluku vzniká československý vojenský útvar, do kterého vstoupil. Zúčastnil se bitvy u Sokolova. V Novochopersku absolvoval důstojnickou školu. Za prokázané hrdinství, organizační talent a velitelské schopnosti byl vyslán do tankového učiliště v Tambově. Po návratu k 1. československé brigádě se zúčastnil bitvy o Kyjev. Byl jmenován velitelem 1. tankové roty. V bitvě na Dukle byla jeho rota nasazena nejdříve v předhůří Karpat u polských vesnic Dragonana a Zholsky. 20. Září 1944 se mu podařilo společně s poručíkem Tesaříkem probojovat do strategicky důležitého města Dukla. Po úspěšné bitvě byl Rudolf Jasiok jmenován velitelem tankového praporu. Při těžkých bojích 30. září 1944 na Hyrové (Gyrové) hoře pouhých 300 metrů od státní hranice a pouhých 50 metrů od německých zákopů dostal velitelský tank zásah a zastavil se. Stačil ještě zavelet: „Vpřed, rychle vpřed! Věž minus 15 vpravo! Na zakopaného tygra pal!“ Vzápětí dostal tank druhý zásah. Spolu s ním padli desátník Agapčuk, svobodník Alexejev a další voják, volyňský Čech, jehož jméno zůstalo neznámé. Zachránil se jediný člen posádky, který podal svědectví o události. Za prokázané hrdinství byl Rudolf Jasiok povýšen in memoriam do hodnosti kapitána.

Vyznamenání Rudolfa Jasioka:
Sovětská:
21. 12. 1943 Řád Rudé hvězdy za boj o Kyjev
23. 3. 1944 Řád Vlastenecké války II. stupně za boj o Bílou Cerkev
10. 8. 1945 Řád Vlastenecké války I. Stupně za Duklu
Československé:
6. 10. 1969 Hrdina ČSSR

Taktní zmínka paní Randákové o pobytu v pracovním táboře je obecná téměř pro všechny Svobodovy vojáky, kteří museli nějaký čas prožit v tom, čemu se už řadu let říká gulagy.
Maminka Rudolfa Jasioka se po 2. světové válce vrátila do Československa a dožila svůj život v Havířově.

Obr. 81 Pomník a památník životické tragedie. Podrobně této tragedii je věnována kniha Zločin v Životicích, jejímž autorem je Mečislav Borák.
V roce 1944 se v malé slezské vsi Životice odehrála tragédie, jejíž zrůdnost se vymyká běžnému lidskému chápání. V odvetu za útok partyzánů povraždili zde a v několika přilehlých obcích členové těšínského a katovického gestapa 36 nevinných mužů, kteří neměli s partyzánskou akcí vůbec nic společného.
Obr. 82 Pomník Na paměť padlým z Těšínska, který se nachází na havířovském hřbitově vedle kostela sv. Anny. Tam jsou uvedeni všichni, kteří padli za osvobození naší vlasti na všech frontách 2. světové války.

Obr. 83 a až g. Několik současných obrázků z areálu československého vojenského opevnění v Darkovičkách, které jsou „předměstím“ Hlučína. V letech 1934 až 1938 byly u Darkoviček vybudovány tři pěchotní sruby (Obora, Alej a Orel) a jedno lehčí opevnění. Třetí říši byly odstoupeny v rámci mnichovského diktátu. Areál je rekonstruován a zpřístupněn veřejnosti jako muzeum.

Obr. 84 a až d. Pravoslavný katedrální chrám Cyrila a Metoděje v Praze 2 na Novém Městě, ve kterém padli za naší svobodu parašutisté z řad československé zahraniční armády a později byli popraveni duchovní z řad pravoslavné církve. Chrám a památník je přístupný veřejnosti.

Obr. 85 a až f. Obrázky z nově upraveného areálu a památníku Ostravské operace v Hrabyni. Interiér památníku velmi sugestivně dává představu o hrůzách 2. světové války i o tom, co museli prožívat obyvatelé našeho kraje při osvobozování na jaře roku 1945. Obr. 85 g. Malá ukázka z nové expozice Slezského zemského muzea v Opavě, které bylo po rekonstrukci otevřeno v květnu 2012 a kam jsem přispěl ze svého fotografického archivu některými fotografiemi.

Obr. 86a až 86ee. V březnu 2010 jsem shlédl fotografickou výstavu Herberta Tobiase, který svou fotografickou kariéru zahájil na východní frontě. Malá ukázka jeho fotografií z této doby.

Obr. 87 a až 87 h. Malá ukázka expozic Vojenského historického ústavu armády ČR, který se nachází v Praze na úpatí Vítkova.

Obr. 88 a. Po tomto poli, kilometr od dnešního Havířova ustupovala v dubnu 1945 německá armáda před Rudou armádou. Uvádím několik vět z dobových vzpomínek:

Německá armáda koncem dubna ustupovala Šenovem, byly to proudy skoro 10 000 německých vojáků. Byla to zubožená armáda v roztrhaných hadrech, ověnčena různými plechovkami. Mnozí se ukrývali po domech a lesích, hladoví. Šli bez zpěvu a hudby jako poraženci. Časně ráno 1. května se vlekli Šenovem ranění fašističtí vojáci. Někteří seděli na vozidlech, některá byla bez benzinu. Jedno auto táhlo za sebou další. Bojující německá armáda zaujala své postavení v Šenově už čtyři dny předem. Část této armády zaujala pozice u Alejského lesa, na Podlesí okolo obecní olšiny. Hlavním postavením byla Kaštanová alej a střed obce. Těžké dělostřelectvo bylo umístěno na Škrbeni a Lapačce u lesa. 2. května 1945 nastal prudký boj Rudé armády vedený od Bartovic, který trval až do odpoledne. Postup Rudé armády byl rychlý a jejich tanky vyčisťovaly všechna německá opěrná hnízda. Hlavní nápor provedla Rudá armáda směrem do středu Kaštanové aleje přes křižovatku Podlesím až po železniční trať Šumbark. Druhá část Rudé armády pokračovala od Ostravy, Bohumína, přes Orlovou, Lazy až do Bludovic, téměř bez boje.
V té době mi byly tři roky a kousek, a přesto si vzpomínám, jak jsem se s rodiči díval z pootevřených dveří na dnešní Topolové ulici, na ustupující německou armádu. Také si vzpomínám, jak jsme po dobu přechodu fronty byli přestěhování do sklepa.

Obr. 88 b. Paní Alena ze Šenova Škrbeně ukazuje, kde měli Němci v dubnu 1945 vykopaný krytý zákop. I ona si vzpomíná, jak v této době to už byli vystrašení mladí kluci. Po zákopu je stále vidět prohlubeň, byť strop se už dávno propadl a okolí je porostlé stromy. Jak se změnili někteří spoluobčané za okupace dokládá malým příběhem. V době války ji bylo deset až dvanáct let. Jako slušně vychovaná holčička pozdravila jednoho souseda: „Dobrý den.“ Ten se na ní obořil: „Ty nevíš jak se zdraví? Heil Hitler přece!“ Od této doby, pokud to bylo možné tak se mu vyhýbala. Když už nebylo vyhnutí tak zvedla ručičku a třesoucím se hlasem řekla: „Heil Hitler.“

Obr. 88 c, d. Na tomto místě se v době okupace scházeli ti, které hranice mezi Protektorátem a Třetí říši rozdělila. Hranice procházela po dnešní ulici V Úvozu v Šenově Škrbeni. Obrázek je směrován k jihu a někde na obzoru je Lysá Hora. Tam si vyměňovali své starosti a občas i nějaké potraviny.

Na závěr vzpomínání na období 2. světové války bych chtěl poděkovat bratranci Vladkovi a sestřence Anně za zapůjčení některých rodinných fotografií jejich otců. Také děkuji sestřence Libuši a jejímu manželovi Jožovi i sousedce ze Škrbeně paní Aleně za osobní vzpomínky na tuto nelehkou dobu. Písemných vzpomínek na tuto dobu mám několik desítek stránek. Použil jsem jen ty, které se bezprostředně vztahovaly ke zveřejněným fotografiím. Pro zájemce o tuto historii uvádím alespoň dva odkazy:
http://naseknihovna.cz/senov/index.php?s=1368
http://www.e-memorias.eu/