Zahrnuje roky 1948 až 1966, období, kdy jsem rozechvělý vstoupil  1. září  1948 do I. třídy Národní  školy na Šumbarku, kde byl ředitelem pan Karel Slezák a končí mou fotografií s budoucí  manželkou, kde jsem ve stejnokroji ČSLA někdy v květnu 1966.  I po těch padesáti létech mám pocit, že vypadáme spolu stejně  jak naši  skvělí hoši  od RAF z let 1940 až 1945. Zatímco já jsem se vracel za kamarády budovat střelnici u Loun, oni skvělí hoši museli druhý den nasedat na svých Hawker Hurricanů a Spitfirerů.  Ale o tom až na konci mých šestých vzpomínek.

Zákon o základní úpravě jednotného školství z dubna 1948 prodloužil povinnou školní docházku na 9 let a skoncoval se školským dualismem: vzdělávání pro celou věkovou skupinu 6 až 15 let bylo společné (proto jednotná škola) a uskutečňovalo se na pětileté národní škole a čtyřleté střední škole.

V roce 1953 byla povinná školní docházka zkrácena na osm let. Zákon z roku 1960 ji ale opět prodloužil na 9 let a zakotvil současnou strukturu škol i její terminologii: základní škola (v letech 1960-1978 základní devítiletá škola) se člení na 1. a 2. stupeň. Délka stupňů se v průběhu doby měnila z 5 + 4 (v čase devítileté školy) na 4 + 4 (v době osmileté základní školy v letech 1979-1989), pak na 4 + 5 (v letech 1990-1995, kdy poslední rok povinné devítileté školní docházky bylo možno absolvovat na střední škole, což prakticky znamenalo 4 + 4 + 1) a počínaje školním rokem 1995/96 zpět na 5 + 4.

Těch pár vět jsem vyčetl na internetu o historii československého školství po roce 1945, aby mi bylo jasné  do jakých škol jsem docházel  od 1. září 1948. Zdá se, že 1. září 1948 jsem vstoupil do Národní školy na Šumbarku, kde byl  ředitelem  Karel Slezák.  1. září  1953 jsem přestoupil  do 6. třídy Střední školy v Prostřední Suché.  O rok později byla na sídlišti Šenov otevřena  II. osmiletá střední  škola a v ní jsem absolvoval 7. třídu. Ředitelem školy byl Kornel Kupidlovský, který přešel ze Šenova.   Osmiletá střední  škola „Na Nábřeží“, kterou jsem  ukončil 30. června 1956 byla otevírána ve dvou etapách. Západní a severní křídlo bylo oficiálně dáno do užívání  1. září 1954. Protože ještě nebylo zkolaudováno, dokončeno vytápění ústředním topením a vybaveno nábytkem, výuka začala v této části až 22. listopadu 1954. Pak se dokončovala střední část tohoto školního komplexu a 1. září 1955 bylo otevřeno křídlo na dnešní ulici Svornosti,  kam jsem pak docházel do 8. třídy. Tehdejší číslování osmiletých středních havířovských škol  bylo I. – Na Nábřeží, ředitel Helštýn, II. – na sidlišti Šenov, ředitel Kupidlovský,  III. – křídlo na dnešní ulici Svornosti, ředitel František Koziorek.  Do této školy byla na přechodnou dobu umístěna ve 3. podlaží Zvláštní škola.  9. května 1956 byly I. a III. osmileté střední školy slavnostně spojeny a přejmenovány na školu 9. Května.

1. září 1956 jsem nastoupil     na Střední průmyslovou školu v Ostravě Vítkovicích, která od roku 1954 byla  členěna na vyšší školu strojnickou, vyšší školu energetickou, vyšší školu hutnickou a školu pro pracující.. Hlavní sídlo měla na Zengrové ulici,  kde její pokračovatelka jako příspěvková organizace stále sídlí. V září 1960 jsem spolu s dalšími budoucími spolužáky nastoupil na Hutnickou fakultu VŠB v Ostravě, do t. zv. „kachlikárny“, kde je v současné době  sídlo Ekonomické fakulty VŠB – technické univerzity a nachází se na Sokolské třídě.

K jednotlivým obrázkům:

Obr. 124 a až 124 j. Školy, kterými jsem prošel v létech 1948 až 1965:
Obr. 124 a, tak nějak vypadala škola na Šumbarku, kam jsem vstoupil rozechvělý 1. září 1948, už to nebyla obecná, ale národní. Obr. 124 b, tak vypadala tato budova (už ne škola) v roce 2015. Obr. 124 c, jak přibývalo obyvatel budoucího města, už nestačila budova Národní školy na Šumbarku, ale musela výpomoci i budova hospody Rosner, kam jsem docházel tuším do 4. nebo 5. třídy.
Obr. 124 d, zřejmě kritické roky ve školství budoucího města byly roky 1952 a 1953. Národní škola už nestačila pojmout příval dětí nových obyvatel a musely výpomoci okolní vesnice. Mí vrstevníci z Národní školy na Šumbarku pro pokračování na Střední škole byli rozdělení mezi Šenov, Prostřední Suchou a Dolní Bludovice. Nevím podle jakého klíče, ale já jsem 6. třídu absolvoval v Prostřední Suché. Takto vypadal zadní pohled na  budovu  této školy v roce 1953.
Obr. 124 e, starší pohlednice, na které je také vidět, jak vypadal přední pohled na její budovu,  kdy jsem v roce 1953 vstoupil do 6. třídy. Její stav těsně  před rekonstrukcí je možné vidět na:
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=711961198836704&set=o.398985366868999&type=3&theater
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=711957898837034&set=o.398985366868999&type=3&theater
Obr. 124 f, tak vypadala tato budova v roce 2015, už nesloužící školství. Obr. 124 g, v roce 1954 byla dokončena a 3. září slavnostně otevřena škola na sídlišti Šenov a v ní jsme se opět sešli v 7. třídě my „absolventi“  Národní školy ze Šumbarku.  Ani po těch létech se její vzhled moc nezměnil. Obr. 124 h, 8. třídu  osmileté střední školy jsem ve školním roce 1955/56 absolvoval Na Nábřeží, vstup z dnešní ulice Svornosti. Obr. 124 i, Střední průmyslová škola v Ostravě Vítkovicích, nyní jako příspěvková organizace. Obr. 124 j. Budova Ekonomické fakulty VŠB – TU, kde za mého mládí sídlila Hutnická fakulta VŠB Ostrava.

Snad jsem pojmenoval, všechny školy správnými historickými názvy, podle toho jak se vyvíjelo školství po roce 1945. Kromě internetu jsem si také s terminologií vypomohl publikací Karla Slezáka: Šumbark 1945 – 1955, která byla vydána v Opavě v roce 1957 a  kronikou města Havířova, která je součásti našich internetových stránek HISTORIE HAVÍŘOVA, pro mne jako pamětníka začátku Havířova je to čtení velmi zajímavé. Pro úplnost dodávám, že některé z obrázků série 124 jsem si vypůjčil z veřejných zdrojů na internetu, konkrétně 124 a, 124 c, 124 d, 124 e, 124 i a 124 j. Zbývající jsou z mých fotoaparátů.

Obr. 125 a, mí spolužáci a spolužáčky ze 4. třídy. Obr. 125 b, mí spolužáci z třídy páté, trochu nás přibylo. Obr. 125 c, školní radovánky někdy v červnu 1955, stále ještě před přeměnou Šenova - sídliště na město Havířov. My vybraní pionýři  jsme tam sehráli nějakou scénku o vzorných a nezbedných spolužácích. Obr, 125 d, dost nepovedený snímek spolužáků ze 7. třídy, který byl pořízen mým tehdy ještě PIONÝREM na schodech před budovou školy na sídlišti v tehdy ještě Šenově, Pozorní jistě postřehnou shodu s budovou na obr. 124 g.

Obr. 126 a až g, říjen 1955 a my žáci 8. třídy jsme  pomáhali sklízet řepu na ČSSS na katastru tehdejších Dolních Bludovic. Píše se o nás i v kronice města Havířova, kde se praví, že dětí z III. osmiletky odpracovaly na řepné brigádě u ČSSS 210 brigádnických hodin a dětí z I. osmiletky dokonce 370 brigádnických hodin.  
Obr. 126 h. Když jsem psal 2. díl svých vzpomínek z období mezi světovými válkami a nalezl jsem v krabici tento snímek, nenašel jsem odvahu ho zveřejnit. Když jsem objevil snímky z bramborové brigády spolužáků a spolužáček z 8. třídy docela jsem se zasmál nad podobností  těchto obrázků. Nám v roce 1955 byly svěřeny nože k odkrajování řepy od natě. Jsem přesvědčen, že hoši někdy z 30. let minulého století tyto nožíky neměli nachystané pro případnou brigádu na místním velkostatku…
Obr. 126 i, při dnešní mechanizaci zemědělských prací už zřejmě hochům a dívkám 8. tříd nehrozí, že budou muset odkrajovat řepu od natě. Co by tomu řekli ombudsmanové…

Obr. 127 a až 127 e, je 1. máj roku 1956 a havířovští občané se snad naposled brodí po silnici směrem k Šumbarku, aby tam na Sokolském hřišti oslavili Svátek práce.
Obr. 127 a, čelo průvodu vychází od „podloubí“ směrem ke kostelu a dále na Šumbark, přesněji řečeno na Havířov, čtvrť Šumbark. Obr. 127 b, průvod prošel kolem kostela sv. Anny. Míjí zámecký park, vzadu a vpravo je vidět hospodářské budovy ČSSS, (Československého státního statku, farma Havířov). Nahoře vlevo před kostelem jsou brigádnické ubytovny a vlevo od průvodu jsou zbytky rozbořené dřevěnky, která v minulosti sloužila k bydlení pomocných dělníků statku. Obr. 127 c, průvod se zastavil kousek před křižovatkou, dnešním rondelem.  Pod májkou se veselí mé spolužáčky a spolužáci z 8. třídy. Za jejich zády je vidět selskou usedlost Rotiglů. Na druhé straně cesty bylo řeznictví pana Bystroně. Jeho salámy už na dálku tak voněly, že jsem to jednou nevydržel, vešel dovnitř a poprosil, zda-li bych mohl kousek dostat, že to maminka přijde zaplatit. Touto příhodou se pak nějaký čas bavil  nejen pan Bystroň ale i naší příbuzní. Na pana  Bystroně si vždycky vzpomenu, po jehož synovi vlastním kolo favorit, kdykoliv na toto kolo nasedám. Některé jeho části ještě pamatuji Vítězný únor. Kdo se chce podrobně prostorově orientovat, odkazuji na obrázky 98 a, b, c předcházejícího dílu vzpomínek, na kterých jsou mapy Šumbarku před výstavbou Havířova. Obr. 127 d, prvomájový průvod se blíží ke kapli na Šumbarku. Obr. 127 e, průvod prošel kolem kaple a míjí partiovou prodejnu, kde před 2. Světovou válkou byl obchod s textilem Brada, jehož majitelé zahynuli v koncentračních táborech. Podobnost hochů v uniformách s obrázkem 129 a není náhodná. Jsou to opravdu Černí baroni, kteří si na našich šachtách odsluhovali svou základní vojenskou službu.

Obr. 128 a, b, c, d, a e byly pořízeny 9. května 1956   u příležitosti slavnostního otevření  spojené I. a III. osmileté střední školy do školy  9. Května, jak je patrné z obrázku 129 b. Zatímco na obrázcích 128 a, b, c, jsou moje spolužáčky a spolužák Tonda, na obrázku 128 d jsou naši tehdejší učitelé: ředitel František Koziorek, zástupce ředitele Jaromír Horák, učitelky – Jarmila Průšová, Anna Kostřánková, Drahomíra Riesová, Marie Střižíková, Marie Boušková, Vlasta Macurová, Marie Filipová, Františka Sklenářová,  Marie Přibylová, Jiřina Prokopová a Jaroslava Stolaříková. Jedna paní učitelka se k fotografování nedostavila.
Obr. 128 e dokumentuje náš vřelý vztah se spolužákem Tondou k pionýrské organizaci.
Obr. 128 f. Pro srovnání já a mí dva kamarádi Lojza a Leoš z rodné hroudy v Šenově,  poměrně krátce po ukončení povinné školní docházky.

Obr. 129 a, b. Ještě dokument ze slavnostního otevření spojených škol Na Nábřeži do školy 9. Května. Samozřejmě, že vedle slavnostních řečí nesmělo chybět dunění vojenských bot místní posádky, jejíž velitelem byl podplukovník Večeřa. Kdo si podrobně prohlédne výložky těchto mladých hochů v uniformě ČSLA rozpozná, stejně jako na obrázku 127 e, černou barvu a vzpomene si na Černé barony od Miroslava Švandrlíka. Havířovští Černí baroni si svou vojenskou službu „kroutili“ na zdejších dolech a šachtách.

Obr. 130 a až 130 e, několik obrázků spolužáků a spolužáček z tradičního školního výletu někdy na přelomu května a června 1956.

Obr. 131 a až 132 e. Centrem kulturního a sportovního dění ve druhé polovině 50. let minulého století byly louky a svahy u Lučiny. Místní spartakiády, motoristické atrakce všeho druhu, jízda na koních, seskok parašutistů do středu louky, estrády atd. Jen obrázek 131 d byl pořízen na radovánkách v Dolních Datyních a na obrázku 131 i jsou havířovští fotbaloví dorostenci, řekl bych z roku 1958: Zdeněk a Mirek Baronovi, Jirka Jurčík, Evžen Nierostek, Petr Říman, Pepík Kern, další jména si už nevzpomínám.

Obr. 133 a až d. Čtyři obrázky z Maratonu budovatelů Ostravska z roku 1957. Běžel se na Den horníků. Stál jsem naproti hospody Rosner a na obrázcích je vidět její roh. V důsledku poddolování se v pozdějších létech už běhal mimo Havířov.
Obr. 133 e. Kamarád a spolužák Zdeněk Baron. Všestranný sportovec, na co sáhl, to uměl. Běhal, skákal, házel, hrál fotbal, uměl malovat a i šachy mu šly. Na obrázku skáče na hřišti školy Na Nábřeží – tehdy 9. Května. Obr. 133 f. Ještě jeden Zdeněk, spolužák a kamarád. Obrázek je z roku 1961 z prázdninového pobytu ve Vysokých Tatrách, kde měly šachty své střediska a já jsem s kamarádem Lojzou využíval jejich sociálního zázemí. Obr. 133 g. S Lojzou a Leošem se plavíme v roce 1961 po Štrbském plese. Obr. 133 h. Jako šachová havířovská naděje jsem si směl zahrát se samotným Luďkem Pachmanem. Měl štěstí, neporazil jsem ho.

Obr. 134 a až 134 f. Mírně odrostli bývalí spolužáci a spolužáčky vesměs z osmiletky.  Na obrázku 134 d stojí Mařenka a Kristina s paní učitelkou Sklenářovou před naší školou Na Nábřeží někdy v roce 1961. Zajímavým detailem obrázku je, že už tam chybí cedule s názvy škol. Na levé ceduli bylo, že se jedná o osmiletou střední školu a na pravé, že tam také sídlila Zvláštní škola. Jak uvádím jinde 9. Května 1956 se tato škola stala součásti školy 9. Května. Obr. 134 e. Mé spolužáčky před restauraci Lučina se zmrzlinou, zatímco já se svým fotoaparátem stojím zády ke kinu Radost. Obr. 134 f. O něco málo mladší spolužáčky Hanka a Jana někde v Ostravě. Obě tam studovaly  Pedagogický institut.

Obr. 135 a až g. Několik obrázků z 1. máje, z doby kdy se už nechodilo jásat na Sokolské hřiště. Pravděpodobně  je to rok 1957 a pořídil je František Kratochvil, můj prvý učitel fotografování.
Obr. 135 h. Tentýž 1. máj převzatý z facebooku Jany Blahutové, který mě upoutal tím, že je ze stejného 1. máje jako fotografie Františka Kratochvíla a je na něm vidět v barvě „můj“ zámecký dvůr.

Obr. 136 a, b, c. Je polovina dubna 1961 a obyvatele Havířova vyrazili do města se radovat, protože Jurij Gagarin vzlétl do vesmíru. Musela to být spontánní  akce, poněvadž  já jsem měl  na oslavy v těchto  létech povinné místo v Ostravě a přesto jsem vyrazil se radovat „na  Havířov“.

Obr. 137 a, b, c. IX. etapa XV. ročníku Závodu míru končila v Ostravě v sobotu 12. května 1962 a následující den pokračoval Závod míru z Havířova do Polska.

Obr. 137 d, e, f. Havířovem projel XV. ročník Závodu míru, byla neděle  13. května 1962. Závodníci vyjeli z Ostravy a v Havířově byl slavnostní start. Etapa končila v Polsku v Opole.  Na obrázku 137 d jsem se sympatickou bývalou spolužačkou Kristinou a vzorným vojákem Tondou. Tento ročník se jel na trati Berlín - Praha – Varšava, měřil 2 407 km, v družstvech zvítězil SSSR a v jednotlivcích Gajnan Sajdchužin taktéž ze Sovětského svazu.

Obrázkem 138 a začíná série fotografií mých spolužáků ze Střední  průmyslové školy v Ostravě – Vítkovicích.
Obr. 138 a, b, dva pohledy na spolužáky ve třídě někdy v roce 1959. Co mě na těchto obrázcích fascinuje, je oblečení. Mladí, vesměs sedmnáctiletí mužové jsou v sakách a košile mají doplněné vázankami. Ujišťuji, že jsem je předem nevaroval, že si přinesu fotoaparát. Bylo to standardní oblečení studentů.
Obr. 138 c, spolužáci Karel, Josef a Jaromír v laboratoři metalografie brousí vzorky oceli, které pak budou zkoumat pod mikroskopem.

Obr. 139 a až 139 m. K běžným povinnostem studentů  té doby patřila účast na zemědělských brigádách. Osobně jsem absolvoval celkem tři.  První byla ve druhém ročníku průmyslovky. Hlavní destinaci brigád bylo Osoblažsko a zemědělskými plodinami, kterým  jsme pomáhali ze země byly brambory nebo řepa. Na podzim 1957 to byly brambory.
Obr. 139 h. Zde stojíme se spolužákem Teofilem asi na střeše zámku v Dívčím Hradě, kterážto obec  je vidět na obrázku 139 g a Teo, co by spolucestující na koňském povoze na obr. 139 i. Teofil byl o něco starší než my a patřil k těm Řekům, kteří po občanské válce v roce 1949 museli s rodiči opustit Řecko. 12 000 jich našlo nový domov v tehdejším Československu. V současné době je zpátky v Řecku.

Obr. 140 a až 140 h. K součástí výuky na průmyslovce také patřily exkurze do různých průmyslových podniků, ať to byly Vítkovice, Třinecké železárny nebo třeba i OPTIMIT Odry.

Obr. 141 a, b, c. K výuce také patřil lyžařský výcvik.

Obr. 142 a až e, jak je z těchto obrázku vidět, někdy v zimě 1959 se dalo na Ostravici poblíž školy i bruslit.

Obr. 143 a až d, trocha zimních radovánek mladých osmnáctiletých  mužů ještě nikoho nezabilo.

Obr. 144 a až d. Takto vypadal, jsem v rozpacích zda už majáles nebo jenom festival v roce 1959 a naše účast na něm. Někteří spolužáci se pak mohli zúčastnit festivalu ve Vídni.
Obr. 144 e. Už nevím přesně, ve kterém roce bojoval tento byrokrator v ulicích Ostravy.

Obr. 145 a. Maturitní tablo z roku 1960. Zdeněk Baron měl v ruce štětec a já jsem musel vytvořit 35 portrétů, aby výraz jejich obličejů splňoval úlohu na tablu. Moc dlouho se za výlohou obchodu neohřálo. Nějaká ostražitá dušičky si povšimla, že spolužák Oldřich klečí před nějakým Alíkem a škemrá o možnost si kousnutí do kostičky, protože bydlí na internátě – viz výřez na obr. 145 b. A takovou nám to dalo práci. Hlavně, že jsme přesto  mohli jít všichni k maturitě.
Alespoň pár jmen profesorů a učitelů z let 1956 až 1960: Černý, Drozdek, Holub, Klapal, Kubinek, Vašková, Břuzková, Šoupal, Freiwald a třídní Procházková. Ze jmen, která se mi vybavují z praktické výuky v dílnách školy alespoň Zátopek. Od té doby vím jaký je rozdíl mezi frézou a soustruhem, co je to posuv nebo záběr, jak vypadají svářečské kleště nebo hoblík.

Obr. 146 a až e. Příjemné přivítání v 1. ročníku na alma mater. Povinný lyžařský výcvik pod Pradědem.

Obr. 147 a, b, c, je 1. máj 1961,  já a moji spolužáci radostně vyrážíme do prvomájového průvodu v Ostravě.

Obr. 148 a až 150 c. I jako studenti VŠB jsme pomáhali zemědělcům s úrodou brambor či řepy ze země. Nenechte se mást oblečením některých studentů. Ve 2. ročníku jsme pro výcvik na vojenské katedře vyfasovali slušivé khaki oblečky, které pak také sloužily jako výborné pracovní oblečení.
Obr. 150 d. Několik mladších studentů, které jsem ve 3. ročníku doprovázel na zemědělskou brigádu jako starší kolega.

Obr. 151 a až 151 l. Je vidět, že brigády byly v první polovině 60. let pravidelnou součásti výuky. Tentokrát jsme zvelebovali Ostravu.

Obr. 152 a, b, c . Občas jsme se dostali i do laboratoří nebo někam na exkurzi. Snad se sluší alespoň několik jmen bez titulů pánů profesorů té doby: matematika – Učeň, deskriptivní geometrie – Hajkr, němčina – Chromečka, chemie – Chlebovský, mineralogie Valeczek, analytická chemie – Jirkovský, fyzikální chemie – Myslivec, hydromechanika – Noskievič, pružnost a pevnost – Kuba, paliva a pece – Gottwald, koksárenství – Kaloč, výroba surového železa – Brož, Hančl, elektrometalurgie – Bůžek, výroba oceli – Kašpar, Raclavský,  materiály – Mazanec, tepelné zpracování kovů – Teindl.

Obr. 153 a, b. Tělesná výchova byla povinným předmětem ještě ve 4. ročníku.

Obr. 154 a až h. Tonda byl vynikající  kamarád. Občas nás vzal skvělými auty svých rodičů  na výlet. Za odměnu jsme mu pak auto umyli. Obr. 154 i, Franta z Kladna přihlíží, čímže to Tonda natírá lyže.

Obr. 154 j, kam se to Venco chystáš? Obr. 155 a, b, že by Josefovi na svatbu?

Obr. 156. Závěrečná exkurze i výlet do spřátelené NDR v roce 1964.
Obr. 157. Moje ČZ 125 a budoucí manželka. Zde musím s obdivem vzpomenout na svou maminku. Když mi zemřel otec v roce 1959, bylo mi sedmnáct let, měl jsem před sebou ještě rok a půl na průmyslovce a skoro za samozřejmost jsem považoval, že to zkusím na vysoké škole. Vdovský důchod tehdy činil cca 650 Kčs a můj sirotčí něco kolem 250,- Kčs měsíčně. Stipendium jsem začal pobírat až od 2. ročníku na vysoké škole, které v souhrnu sociálního a studijního činilo 400,- Kč. Na své koníčky jsem si pravidelně přivydělával červencovými brigádami tu ve Vítkovicích, tu v NHKG. Přesto jsem nikdy neměl pocit, že trpím nouzí. Motocykl ČZ 125 jsem si pořídil z brigád a určité finanční dotace od maminky. Měl spotřebu 3 l/100 km a litr benzinu stál 2,10 Kč. Jeden film 6 x 9 stál 4,- Kč a 100 ks fotopapírů 10 x 14 něco mezi 21 a 24 korunami. Do dnes jsem přesvědčen, že jsem prožil nádherné a zajímavé dětství a mládí.

Obr. 158 a, b Tak jsme vypadali po 45 a 50 létech po opuštění alma mater.

Obr.  159 a až i. Někdy na konci srpna 1965, po skončení „přijímače“,  si mne a spolužáka Zdeňka zavolali na velitelství VÚ 1051 v Lounech s tím, že mají za vedlejší vesnicí Vršovice  rozestavěnou střelnici, kterou je třeba dokončit. Potřebovali někoho, kdo se trochu vyzná ve stavebnictví, aby za pomocí několika vojáků stavbu dokončili. Nevím na základě čeho usoudili, že VŠB má něco společného s výstavbou, ale já jsem ve zlomku vteřiny věděl, že jsem k takové činnosti přímo předurčen. Představa, že dostanu na starost nějakých 20 vojáků, na které budu muset křičet, vpravo vbok, vlevo vbok, k zemi, vstyk, k palbě připravit a podobné nesmyslné rozkazy mě celý „přijímač“  děsila. K ruce jsem dostal několik vojáků, kteří už měli nějaké zkušenosti se stavebnictvím, když bylo třeba odjet na stavbu tak jednu Pragu V3S. Byli to skvělí hoši. Nikdy po mně nechtěli vědět, kolik vápna mají nasypat do malty, kolik cementu do potěru na podlahu a podobné recepty. Při zpáteční cestě ze střelnice občas došlo i na pivo. Má pověst „stavitele“ dosáhla takových rozměrů, že se na mne jednou obrátil jistý  major, že potřebuje postavit garáž, zda bych mu nakreslil plánek. Samozřejmě, že jsem neodmítl a tiše jsem se vypravil za kamarádem, který v té době velel ženijní četě a měl za sebou stavení fakultu. Udělil mi několik rad, včetně té, abych nezapomněl na izolaci. Od té doby vím přesně, jak ji stavaři kreslí do svých výkresů.

Abych svou činnost mohl vykonávat se vší vážnosti velitele, byl jsem ke svobodníku absolventu jmenován ještě velitelem záložní minometné čety a spadal jsem přímo pod zástupce velitele pluku tehdy podplukovníka Hofmana.  Protože jsem byl absolventem vojenské katedry se zaměřením na motostřelce, jak se vznešeně říká pěšákům, věděl jsem toho o minometech ještě méně než kolik vápna se dává do malty nebo cementu do potěru. K ruce jsem měl dva desátníky, co by velitele záložních minometných družstev, kteří přesně věděli, ve které garáži máme zaparkovaný náš obrněný transportér s dvěma minomety připravenými vyrazit na imperialisty. Opět to byli skvělí hoši. Věděli přesně, kdy a jaký olej je třeba před zimou vyměnit v našem OT, jakou naftu nalít do nádrží, jakou vazelínou je třeba natřít hlavně našich zbraní. Když nás jednou vyhnali si z minometu zastřílet někam na Doupov, jeden stál za mými zády a tiše mi napovídal jaké rozkazy mám vydávat jeho kamarádovi, aby miny dopadly na pomyslného nepřítele. Ten zase přesně věděl jak má otáčet kolečky mířidel, aby hlaveň směřovala tak, aby miny dopadaly  přímo na  hlavy nepřítele. Vím, že tito skvělí kamarádi, kromě občasného oprašování našich záložních zbraní  museli  také do nějaké té služby, ale nikdy jsem nepátral,  jak tráví svůj vojenský čas, když zrovna nemají službu nebo nekontroluji stav  techniky naší záložní minometné čety.  Pro nezasvěcené, záložní vojenské útvary měly zbraně uložené v kasárnách kde čekaly, až v době vypuknutí války narukují založáci, nasednou do těchto skvěle udržovaných a připravených vozidel se zbraněmi a vyrazí na nepřítele.

Obr. 160 a, b, c, d. Terénní  úpravy pro položení kolejnic, po kterých se pak pohybovaly nepřátelské papundeklové  „tanky“  nebo jiná nepřátelská vozidla se prováděly ručně za pomocí nějaké té sobotní brigády spolubojovníků z Loun. Když jsem si nedávno prohlížel satelitní mapy území „naší střelnice“ ve Vršovicích jsou na nich přesně vidět pozůstatky naší tehdejší činnosti, včetně rýhy po kolejnicích.

Obr. 161 a až g. Několik obrázků kamarádů z Loun, „co jsme spolu mluvili“. Kdykoliv si na všechny spolubojovníky z Loun vzpomenu, tak mám sevřené hrdlo a je mi strašně líto, že už se asi nikdy s nimi nesetkám.  Na kamarády z vojenských kavalců se nedá zapomenout.

Obr. 162 a, já a má budoucí manželka v Praze nad Vltavou.
Obr. 162 b, já a moje budoucí manželka v Havířově Důlňáku. Nedá mi to, abych si u tohoto obrázku nezaplakal na špatném hrobě. Ač pacifista tak si myslím, že zrušení povinné základní vojenské služby byla jedna z největších chyb po roce 1989. Vím, že dva roky by bylo zbytečně dlouho, i ten jeden rok by se dal o nějaký ten měsíc zkrátit.  Jsem ale přesvědčen o tom, že základní vojenský výcvik by měl prodělat každý zdravý mladý muž a občas si vojenskou dovednost připomenout na nějakém tom cvičení. Místo ježdění po misích by  současní profesionální vojáci  mohli své vojenské zkušenosti předávat devatenáctiletým klukům.

Jak dopadla „má“ lounská kasárna po roce 1992 je možné vidět na: http://www.vojensko.cz/kasarna-vu-1051-louny
Ty, kdo si chtějí zavzpomínat na základní vojenskou službu odkazuji na: http://www.csla.cz/
6. srpna 1966 jsem se oženil a tím vstoupil do opravdového života. O něm zas někdy příště.