V každé chalupě, které byly roztroušené po vesnici se chovaly domácí zvířata – krávy, kozy, prasata a všelijaká drůbež. Chov spolu s pěstováním zemědělských plodin zajišťovali základní potraviny potřebné k životu. Vesnice Šumbark nebyla výjimkou.

V této malé vesničce žila rodina, jejíž kořeny pocházely někde z Polska. Přišli do Těšínské oblasti při verbování na práci do dolů. Rodina měla tři syny, kteří zároveň s otcem začali pracovat v dole. Z vydělaných peněz si po nějakém čase zakoupili od starousedlíků kus pole a postavili v té době už větší zděný dům o třech světnicích a velké kuchyni. U domku postavili stodolu s chlévem i chlívky pro dobytek. Na tehdejší dobu to bylo neobvyklé, protože v okolí stály jen dřevěnice pokryté slaměnými doškami. Rodina byla skromná a pracovitá, proto se jim vedlo v celku dobře. Po smrti rodičů převzal majetek nejstarší syn Jan a své sourozence vyplatil. Bratři se oženili a odešli za manželkami do okolních vesnic. V blízkosti Janovy usedlosti stála stará dřevěnice, ve které bydlela mladá vdova se svým synem Josefem. Jan, který ji denně vídával, se do ní zakoukal a vzal si ji za ženu.

Do dřevěnice nastěhovali nájemníky, o které nebyla nouze, protože lidí za vidinou obživy díky dolům přicházelo hodně. Za krátko po svatbě se jim narodil syn, jemuž dali jméno Rudolf. Rodina se postupně rozrůstala o další potomky. Na svět přišli ještě Ludvík, František, Amálie, Aloisie, Františka, Jan, Emil a Vilém. Mezitím ještě dvě děti hned po narození zemřely. Zůstalo jich včetně vyženěného Josefa celkem deset. Jak dospívali odcházeli postupně z domu. Děvčata do služeb, kluci někteří do učení anebo do dolů hned po dovršení 14 let. Když se později děvčata vdala a chlapci oženili, většina jich zůstala v obci. Jen Josef a Vilém odešli později do havířské kolonie, kterou postavili majitelé dolů pro své zaměstnance v blízkosti šachty. Takové kolonie vyrůstaly většinou u každé šachty. Když vypukla v roce 1914 první světová válka byl nejstarší syn Rudolf odveden na vojnu jako mnoho jiných chlapů a na frontě padl.

Dcera Františka se vdala velmi mladá a vzala si za muže horníka o deset let staršího. Velmi dobře si spolu rozuměli. Od rodičů dostala Františka věnem kus pole, na kterém si s manželem postavili vlastní domek a na zbytku pozemku dobře hospodařili. To už bylo po válce, v době první Československé republiky, když se rodiče Františky rozhodli na základě jejího dobrého hospodaření s manželem, že jim předají celé hospodářství s tím, že si ponechají pro sebe jen výměnek s úpisem, že se dcera bude o ně ve stáří starat. Ostatním sourozencům postupně spláceli jejich podíly na majetku.

Domek, který si Leopold a Františka postavili se dostal do vlastnictví bratrům Emilu a Vilémovi, každému po polovině. Sestra Františky, Aloisie se vdala do Polska. Tím jak sourozenci odcházeli z domu, uvolnila se jedna světnice, kterou pronajali rodině s pěti dětmi. Byly to čtyři děvčata a jeden chlapec. Do jedné z děvčat se jménem Anna se po návratu z vojenské služby zakoukal bratr Františky Emil. I nejmladší bratr Vilém si našel svůj protějšek jménem Marie. Oba už byli vlastníky domku, který získali jako podíl od své sestry. Rozhodli se oženit a založit rodiny.

Po svatbě Emila a Anny se začal odvíjet můj život. Zakrátko již všichni sourozenci mého otce měli rodiny. Ludvík, který se vyučil řezníkem si také postavil svůj domek ve stejné vesnici. Totéž učinili i František a sestra Amálie. Vilém po svatbě s Marií bydlel s mými rodiči ve své půlce domu. Jedině Jan a Josef bydleli se svými ženami v sousedních vesnicích. V prosinci roku 1928 v rodinném domku č. p. 178 jsem přišel na svět já. Z vyprávění jsem se dozvěděl, že tehdy byla krutá zima. Napadlo hodně sněhu a teplota klesala až na - 30 °C. V tomto nečase se začal odvíjet můj životní příběh. Otec pracoval jako horník na jámě „Hedvika“ v Petřvaldě už od svých 14 let. Matka se starala o domácnost a o mně, Jak už jsem dříve uvedl, bydleli jsme v polovině domku, kde v druhé půlce bydlel strýc Vilém s tetou Marií. Oni byli bezdětní po celý život.