Nejodpovědnější práci, kterou mi občas svěřili, bylo kopírování plánu ve čpavkové komoře a pak pod folií na slunci. To se mi nezamlouvalo, proto jsem začal uvažovat o změně. Tátovi jsem to říct nemohl. Věděl jsem, že by bylo zle. V novinách jsem se dočetl, že železniční depo v Karviné zřizuje nový učební obor s výukou strojního zámečníka na lokomotivách z možnosti stát se strojvůdcem. Tento učební obor měl název ,,Lockjunghelfer“ v překladu ,, Mladý lokomotivní pomocník“. To se mi začalo zamlouvat. Bez vědomí otce jsem zajel do Karviné pro bližší informace. Dostal jsem dotazník, který bylo nutné vyplnit a doložit patřičnými doklady. Požadovali výpis z matriky až do třetího kolena zpětně, zda mojí předkové nebyli židé. Dále poslední školní vysvědčení a písemný souhlas rodičů.

Já ve 14. Letech.

Potřebné doklady o původu jsem získal na farním úřadě. Vysvědčení jsem měl a potvrzení rodičů jsem získal tím, že jsem si ho napsal německy a dal otci podepsat. Samozřejmě se mně otec ptal, co je v tom napsané a k čemu to potřebuji. Vysvětlil jsem mu to po svém a on to podepsal, protože německy neuměl. Vyplněný dotazník i doklady jsem odvezl do Karviné, kde mi řekli, že odpověď obdržíme poštou. Mezitím jsem jezdil do těšínské firmy, ale bez zájmu. Asi tak po čtrnácti dnech, tenkrát otec ležel s chřipkou v posteli, přinesl pošťák velkou obálku, na které bylo logo říšských drah. Otec, když to vzal do ruky, poznal hned, že to nemá s Těšínem nic společného. Zeptal se mně, co to má znamenat a já musel s pravdou ven. Velmi se rozčílil, ale pak poznamenal. Jak si usteleš, tak se vyspíš. Ne, aby tě napadlo se někdy přede mnou stěžovat, víš dobře, co bych ti řekl.

Když jsem nastoupil do depa, bylo nás tam devět učňů. Brzy jsem si získal dobrou pozici a měl jsem kluky na povel. Bylo to jak na vojně, nástup, hlášení, vytažené vlajky pak do práce. Po zaměstnání obdobně, ale bylo to zajímavější než posluhovaní v Těšíně. V dalším ročníku bylo přijato dalších 25 nových učňů. Vedení postavilo novou halu, ve které už byl soustruh hoblovačka, brusky i vrtačky. Každý učeň měl svoje místo u ponku se šuplíkem na nářadí a také svůj svěrák. Nás, starší učně přiděloval mistr na určitou dobu k výkonným četám při opravách lokomotiv v depu. V dílně jsme se už také učili obsluhovat vestavěné stroje. Byla to zajímavá práce a bavila nás. Mistra jsme měli přísného, ale spravedlivého odborníka, který nás hodnotil a ty nejlepší dával za vzor ostatním. V druhém roku výuky jsme byli vybráni dva nejlepší. Kamarád Jenda a já. Dostali jsme možnost při mimořádných jízdách s lokomotivou se těchto jízd zúčastnit jako topiči. Vždy jednou za měsíc se jezdilo pro plynové a kyslíkové láhve do Ostravy. Po trati z Karviné přes Bohumín do Ostravy-Přívozu. Tam se lokomotiva s vagónem naloženým prázdnými láhvemi odstavila. O další postup se už postarali pracovníci ostravského nádraží. Náš vagón byl připojen k elektrické mašině, která ho odtáhla do města, kde měla firma AGA své plnírny. My s našim strojvůdcem jsme odevzdali v plnírně vrátky a objednávky, načež jsme měli 3 hodinovou pauzu, kterou jsme využili na jídlo a prohlídku města. Mezitím pracovníci firmy složili prázdné a naložili plné láhve a připravovali vagón k odtažení k lokomotivě. My jsme si vyzvedli doklady od nákladu a odjeli na naší mašinu. Tam jsme vyčkávali na pokyn výpravčího k odjezdu. Byl to vždy pěkný výlet s následným dnem volna, což nám ostatní kluci záviděli. V době výuky v depu nám byly vystavené průkazy s fotografiemi, které sloužily i na získání volné jízdenky dle stanovených předpisů. V mém ročníku 1928 napsala do průkazu rok 1927. Já jsem si toho všiml, ale jako klukovi mi to nevadilo. Naopak, byl jsem rád, že jsme starší.

Netušil jsem tenkrát, jak mi to zkomplikuje život v budoucnu. V době výuky se odehrálo mnoho věcí. Rudolf, který chodil s Žeňou, a naše rodiny se navštěvovaly, dostal svolávací rozkaz na vojnu a já jsem se zakoukal do Žeňiny sestry Lídy. Byla to opravdu moje první láska, protože jsem poznal, že i já ji nejsem lhostejný. V tom období odcházelo na vojnu hodně chlapců z naší vesnice mezi nimi byli také moji bratranci Jan, syn tátového bratra Františka, Gustav, který bydlel u tety Františky a byl synem Alojzie ze Skočové. Rudolf narukoval, ale já jsem chodil nadále za svým děvčetem. Zůstalo vše jen při objetí a polibku. Další věc, která se udála, byla, že i můj otec byl koncem prosince roku 1943 povolán na vojnu. Svěřil se ale jenom mně, že se hodlá ukrýt a nenarukovat. Své ženě neřekl nic z obavy, aby se někde nepřeřekla. Dočasně jsme domluvili jeho úkryt u lidí, kde Rudolf sloužil. Byla to tak trochu samota a dědečkové měli pro tento risk pochopení.

V den nástupu na vojnu odmítl otec doprovod na nádraží. Rozloučil se doma a odešel s kufrem na nádraží tak, aby ho lidé viděli. Na šumberském nádraží, ale do vlaku nenastoupil. Prokličkoval mezi vagóny do blízkého lesíku, kde vyčkal do tmy a pak zamířil k dědečkovi do samoty. Já jsem si jenom na druhý den ověřil, zda všechno dopadlo dle předpokladu. Pak jsem jen vyčkával, zda po tátovi nebude sháňka. Přešel týden, pak druhý a nic se nedělo. Začínal jsem věřit, že i v té německé důslednosti už vznikají mezery. Blížila se však zima a nám bylo jasné, že na půdě v chaloupce, kde se táta ukrýval by to nepřežil ve zdraví. Navíc i mi hrozilo, že když jsem o rok starší mohu být povolán. Bylo se třeba o tátu postarat, ale jak. Napadla mne myšlenka svěřit se s tajemstvím rodičům mé dívky. Byl jsem přesvědčen, že to jsou dobří a důvěryhodní lidé. Váhal jsem, ale čas mě tlačil k nějakému rozhodnutí. Jednu neděli, když jsem byl u nich doma, odhodlal jsem se svěřit. Vyslechli mne, načež otec Lidky prohlásil: „Přiveď tátu, my ho ukryjeme.“ Hned měl nápad, jak a kde ho ukryjí. V jejich kuchyni byl pod podlahou prostor, který sloužil jako sklep. Byly tam uskladněné brambory a zelenina. V úrovni podlahy byl poklop, kterým se lezlo do sklípku. Podlaha byla překryta koberečkem, kterému se říkalo tepich. Když bylo třeba do sklípku vlézt, tepich se sroloval, poklop otevřel a vstup byl připraven. Vstup na verandu byl zamčen. Když někdo přišel na návštěvu, musel zazvonit a tak se získal čas na manipulaci s poklopem. Plán úkrytu byl hotov, zbývalo jen dostat tátu nepozorovaně do jejich bytu. Stěhování se uskutečnilo v noci za sychravého podzimního období. Dědečkovi v chaloupce ubyly starosti i strach. Nebyli zvědaví, kam jsem tátu odvedl, hlavně, že byl pryč. Plán se povedl a život běžel chvíli bez překážek.