Prohlásili, že mě nemohou přihlásit, protože jsem byl v německé armádě. Mou povinností je přihlásit se na ruském komandu v Orlové. Byl jsem překvapen, ale zase jsem měl štěstí. Velitel milice náš soused se mně zastal. Řekl: „Chlapci dáme mu 14 dní času na to, aby si našel nějaké zaměstnání. Pokud přijde s potvrzením, že zaměstnaní má, dáme mu přídavkové listy a necháme ho doma. Jestli ne, pak ho předáme ruskému komandu.“ Později jsem se dověděl, jak dopadli ti, kteří se hlásili na ruském komandu. Byli dopraveni do sběrného tábora v Kunčicích a odtamtud deportováni do Ruska jako váleční zajatci. Někteří se vrátili domů až po dvou letech, anebo je už nikdy nikdo nespatřil. Odešel jsem domů a přemýšlel co dál. První moje myšlenka směřovala do depa v Karviné. Chtěl jsem se pokusit dokončit to, co mi válka překazila. Neuspěl jsem, bylo mi řečeno, že kolaboranty nepotřebuji.

Zůstali mi na výběr 3 možnosti. Buď do dvora na panské do dolů, anebo se začít učit nějaké řemeslo. Dověděl jsem se, že jeden občan z naší vesnice otevřel klempířskou dílnu jako národní správce ve vedlejší dědině. Původní majitel byl toho času v ruském zajetí. Šel jsem za mistrem s dotazem, zda by mně vzal do učení. On mně znal a věděl kolik mám let. Řekl mi, když tě vezmu do učení budu tě jako učně platit. To je 20 Kč týdně v prvním roku. Tobě se už začnou líbit holky, a jestli tě táta nepodrží, tak to neutáhneš. Já jsem ale trval na tom, že se chci naučit nějakému řemeslu. Přijal mě do učení, dal patřičné potvrzení a šel jsem znovu na milici. Přihlásili mně, dali potřebný doklad pro občanský výbor, který měl mimo jiné v kompetenci i přídělový systém potravinových lístků.
Jaké bylo moje překvapení po příchodu na občanský výbor, když jsem za stolem uviděl sedět mého spolu dezertéra z Drážďan.

Dali jsme si odpolední schůzku a vyprávěli, co se dělo po ruském útoku na frontě. Já jsem jemu vyprávěl svůj příběh, který jsem už dříve popsal a on zase to, co se dělo později, až se fronta ustálila. Povídal, že asi po 10 dnech ho sebrali a odvedli na velitelství, kde mu přečetli rozsudek, který přišel od polního soudu. Rozsudek se týkal nás obou, ale já jsem už nebyl v dosahu. Zněl údajně takto. Vzhledem k našemu věku jsme byli odsouzeni na jeden rok samovazby. V případě, že by válka pokračovala, museli bychom zpět na frontu a pokud bychom to přežili, pak po válce znovu na 5 let do vazby. Po přečtení rozsudku ho odvezli do věznice v Hiršbesku (Jelení hora). Tak byl vězněn až do přechodu fronty. Potom ho propustily polské pořádkové služby jako politického vězně. Vystavili mu patřičný doklad a nasměrovali ho do Prahy. Po vstupu na české území se ho ujaly naše pořádkové jednotky. Vystavili mu československý doklad a poslali ho domů. Povídal, že vlaky u nás jezdily a že se dostal domů poměrně dobře a bez problémů. Doma byl přijatý jako odbojář a tak se dostal do občanského výboru.

Asi po měsíci nás, otce a mně pozvali před tzv. rehabilitační komisi, která rozhodla, že zůstaneme doma a že jsme očištění od všech závazků vůči němcům. Ti, kdož rehabilitováni nebyli, byli odsunuti do Německa. Mezi těmi skončila i rodina bývalého ředitele školy, přesto že za války mnoho lidí zachránil ředitel před koncentrákem. Taková však byla doba a musela se respektovat. Začali jsme žít normálním životem. Otec pracoval na šachtě a já jsem chodil do učení, a jednou týdně do pokračovací učňovské školy v Orlové. Snažil jsem se získat co možná nejvíce poznatků s oboru a ve škole teoretických znalostí. Mistr mé počínání sledoval a občas i pochválil mou práci, což mou sebedůvěru upevňovalo.

V době mého nástupu do učení byl v dílně jeden tovaryš jménem Ludvík a čtyři učni. Já jsem nastoupil jako pátý. Během dvou měsíců všichni učni odešli buď do škol nebo do dolů. Zůstali jsme u mistra jenom dva, tovaryš Ludvík a já. Občas docházel na výpomoc ještě jeden tovaryš Karel. Ten pracoval na šachtě a v naší dílně pracoval příležitostně. V létě roku 1946 přišel mistr do dílny se zprávou, že dostal od farnosti v Orlové nabídku opravy věži na katolickém kostele. Nabídka byla podmíněna tím, že se opravy provedou bez lešení pro nedostatek financí. Slyšel jsem jak se mistr s tovaryšem domlouvali zda to zvládnou a jestli tu zakázku vzít. Ludvík mistrovi slíbil, že to zvládne a vybídl mistra, aby zakázku přijal. V okolí bylo více klempířů, ale nikdo si netroufl provést opravu věži bez lešení. Ludvík byl šikovný řemeslník, odvážný a velmi ctižádostivý. Měl možnost a chtěl dokázat něco, na co si jiní netroufli. Mist Ludvíkovi důvěřoval a tak se akce rozjela víceméně pod taktovkou tovaryše Ludvíka. V první fázi bylo zapotřebí vytvořit ve věži výchozí pozici celé akce. Ten se nacházel v podobě střešního okénka v krytině věže. Tam jsme vytvořili výchozí plošinu z fošen. Plán výstupu si Ludvík spracoval sám. Mistra požádal, aby zajistil provazový žebřík a dostatek lehkých a pevných provazů a bezpečnostní pásy. Do té doby než mistr vše zajistil jsme ve věži skoro nic nedělali.

Asi po týdnu přišel za námi do věže mistr a řekl nám, že má vše zajištěné. Sdělil nám také, že pan farář je nervózní, že se na věži nic neděje, jen občas někdo vykoukne z okénka. Pamatuji si, že to byl čtvrtek a Ludvík dal mistrovi tyto pokyny: „Na pondělí příští týden tak na devátou hodinu dovezte provazový žebřík a řekněte Karlovi, ať si vezme volno a příjde pomoct. Připravte si pro mě a pro Karla po pětistovce, pro Viléma aspoň stovku mimořádné prémie. Pokud nebude pršet, bude žebřík viset pod křížem. Podali si ruce a mistr šel panu faráři oznámit pracovní postup. Pan farář si nenechal zprávu pro sebe, ale hned ji rozšířil dál i při kázání v kostele.

V pondělí bylo pěkné počasí, a když jsme otevřeli poklop ve věži, zahlédli jsme na náměstí spoustu lidí. Jednak byl trh a navíc hodně zvědavců. Ludvík s naší pomocí vystrčil okýnkem asi třímetrovou kulatinu, kterou jsme ve věži patřičně zajistili. Ludvík si zapnul ohromný pás, vzal si provazový žebřík, také kladivo a hřebíky, i dva háky, které si dříve v dílně připravil. Vylezl z okénka, stoupl si na vystrčenou kulatinu. Stál na ni jak vrabec na větvičce. Na náměstí všichni ztuhli a koukali k věži. Jen dva fotografové se svými aparáty se dole pohybovali. Ludvík bez zaváhání zahájil svůj promyšlený výstup ke špici věže. Přibil přes plech do krovu první hák v blízkosti hromosvodu. Vytáhl se a zavěsil se za pás. Pokud dosáhl přibil nad sebou druhý hák. Přidržel se hromosvodu a vyšplhal k druhému háku. Nad sebou několik desítek centimetrů měl okrasné vulsny, na kterých se mohl po vyšplhání postavit a připoutat se k tomu hromosvodu. To už byl skoro pod kopulí věže pod křížem. Jedno lano, které měl se sebou a měl uvázané kolem pasu, spustil k nám do okénka a druhé házel nad kopuli kolem kříže tak dlouho až měl v ruce oba konce. Stočil je dohromady, aby se mu po kopuli nesesmekly a po nich se vyšplhal ke kříži. Tam upevnil lano, které táhl za sebou a po něm se k Ludvíkovi vyšplhal Karel. To proto, aby vytáhli ke kříži provazový žebřík, který jsem já na lano přivázal.

Příští den začala oprava krytiny, která byla poškozena při přechodu fronty střelbou. Na díry po kulkách se letovaly měděné fleky. Jenže nastal zádrhel. Oba tovaryši dostali povolávací rozkazy na vojnu. Byly opravené 4 pole krytiny věže a my jsme zůstali s mistrem sami dva. Nezbylo nic jiného než překonat strach a pomoct mistrovi dokončit zbývající dvě pole. Mistr musel zrušit smlouvu a tak zůstala druhá věž neopravená a až do doby postavení lešení pro opravu fasády. Nikdo se nenašel, aby udělal to, co udělal Ludvík. Byl to můj první výstup na věž. Později jsem se ještě podílel na opravách třech kostelů, ale to co předvedl Ludvík, bych se neodvážil. Ludvík se po půl roce vrátil z vojny, ale k řemeslu už ne. Odešel pracovat na šachtu a jak vím, zemřel velmi mladý.

Po nějakém čase jsem se ve škole dověděl, že bych mohl požádat obchodní a živnostenskou komoru o zkrácení učební doby s důvodu, že jsem se učil za války strojním zámečníkem. Napsal jsem žádost, doložil dostupnými doklady a poslal do Opavy. Během měsíce mi přišla odpověď, že mi zkracují učební dobu o jeden rok, ale že musím mít všechny 3 ročníky učňovské školy. Jinak mně nepřipustí ke zkouškám. Byl jsem z toho na větvi. Co mi pomůže, že se budu učit jen 2 roky řemesla, když zkoušky mohu skládat až po třech letech. Hovořil jsem o tom s otcem, ale ten mi řekl. Já ti neporadím, jedině tě ještě budu o ten rok déle živit. Nedalo mi to pokoj, protože jsem chtěl už mít svoje peníze, abych nebyl závislý jenom na tom, co dostanu.