To bylo v roce 1959. To už náš třetí potomek měl 16 měsíců. Život běžel dál. U rodičů mé ženy jsem si na zahradě postavil dílničku, kterou jsem si vybavil tak, abych tam mohl ve volném čase fušovat, čili pracovat pro lidi, kteří často potřebovali něco udělat. V komunálních dílnách to trvalo dlouho a málokdo důvěřoval jejích kvalitě práce. Mně znali a věděli, že bych si nedovolil udělat v dědině ostudu. Já zase na oplátku byl hrdý na to, že mě lidé mají rádi a vyhledávají mně. Nebylo to zadarmo a tím jsem si vylepšoval svou životní úroveň. Jenže všechno to bylo na úkor osobního volna.

V roce 1960 při jedné návštěvě u táty mi otec řekl, že by chtěl, abych se vrátil zpět domů. Proto dcerce své družky koupili domek, a že by mi chtěl dát, co on vytvořil. Řekl jsem, že to chápu, že chce být spravedlivý k nám oběma. Já ale nemohu se třemi dětmi jít z takového bytu jaký máme do jednopokojového. Řekl jsem mu, že popřemýšlím a poradím se se ženou a pak mu sdělím výsledek. Dospěl jsem k názoru, že otec, který celý život toužil po vlastním domku na starost, chce všechno spravedlivě vyřešit a taky si zajistit svoje stáří. Přesto, že jsme oba byli tvrdohlaví a dostali se spolu i do konfliktu, nikdo z nás to nezneužil. Naopak svým chováním jsme se snažili něco vytvořit a dokázat, že chceme žít čestně a pracovat pro rodinu i společnost. Kdybych tu jeho nabídku odmítl, uškodil bych jemu i sobě. Dospěl jsem k rozhodnutí postavit tátovi samostatnou bytovou jednotku a domek, který on postavil, přestavět dle svých představ a pak se přestěhovat. Pověděl jsem tátovi o svých plánech, se kterými souhlasil a slíbil, že pokud mu bude zdraví sloužit, tak mi i fyzicky pomůže. Moje žena z toho nadšená nebyla a řekla mi, ať s ní při stavbě nepočítám, že má dost starostí se třemi dětmi a navíc nevidí důvod, proč jít z města znovu na vesnici. Když chci do toho jít, bránit mi nebude. Rozhodl jsem se pro stavbu. Nechal jsem udělat plány, vyřídil všechny potřebné formality pro stavbu. Začala starost jak získat potřebný materiál a to čím jak nejlevněji. Cihly z bouraček, dřevo z lesa, prkna, tu nejlevnější krytinu. Na přelomu let 1960-61 jsme s tátou dali to nejpotřebnější dohromady. Na jaře roku 1961 jsme se pustili do stavby. Většinou sami dva s otcem. K nárazovým pracím jsem obyčejně získal kamarády ze zaměstnání. Vždy mi rádi pomohli bez nároku na nějakou odměnu.

Šumbark – tátův výměnek

Náš domek vlevo a vpravo tátův výměnek

Vždy jen za jídlo a pití. Když se dělalo v sobotu i v neděli, tak jsme se večer při táboráku, harmonice a zpěvu pobavili. Práce šla od ruky a za 14 měsíců jsme stěhovali tátu do nové bytové jednotky. Byla přistavěná k hospodářské budově. Byla tam kuchyň i pokoj, koupelna i záchod. V podkroví pokojík, sklep a poměrně prostorná veranda. Prozatím topení bylo lokální a voda se brala ze studny na dvoře. Do budoucna jsem po přestavbě stávajícího domku počítal s tím, že tátovi zavedu do jeho bytové jednotky ústřední topení i vodu. Po otcově přestěhování pokračovala práce na modernizaci převzatého domku. V roce 1964 bylo vše zkolaudováno včetně přestavby garáže. S kamarády, s lidmi, kteří mi pomohli jsme v roce 1963 oslavili ještě v prázdné chalupě moc pěkného Silvestra. Hrála hudba z magnetofonu, v pokojích na parketách se tančilo v ponožkách. Byla to oslava tříleté dřiny, kde padla každá hodina po pracovní době, všechny víkendy i dovolené. Dílo se povedlo k mé i tátově spokojenosti. Byl jsem na to hrdý a ocenila to i celá vesnice.

V mezičase se nejstarší syn začal učit automechanikem a dcerka si přes školu začala dopisovat s děvčaty z N.D.R. (východní Německo). Německy neuměla, proto chodila vždy za mnou, abych jí to přeložil. Když jim odepisovala, tak to napsala česky a já jsem to pak přepisoval do němčiny. Ditrichovi v NDR si mysleli, že naše dcerka umí německy. Přišel dopis, ve kterém ji pozvali na prázdniny k nim do Bad Liebrwerda, kde bydleli. Teď už jsme museli s pravdou ven. Přiznal jsem se, že dopisy jsem psal já a že naší Pavlu nemůžeme tak daleko poslat samotnou. Napsal jsem jim, že jejich děvčata jsou starší, ať přijedou ony na prázdniny k nám. Toto se uskutečnilo a já jsem Němky vyzvedl na nádraží v Ostravě. Ubytovali jsme je u nás v podkroví a ve volném čase jsme jim ukazovali krásy Beskyd, Jeseníku i Tater. Manželka také trochu ovládala němčinu, tak jsme se s nimi i dosti dobře dorozumívali. Dětem k tomu stačily ruky a nohy. 14 dní uběhlo jako voda a při loučení slibovaly děvčata, že budou doma vyprávět jaké měly krásné prázdniny. Odjížděly se slzami v očích.

Život běžel znovu dál ve starých kolejích. U domku bylo pár arů zahrady a kousek pole. Práce bylo dost, ale zvládla se, i když dětem se tato činnost nezamlouvala, musely občas přiložit ruku k dílu. Během roku nám napsali Ditrichovi z N.D.R., že nás zvou k nim na návštěvu o dalších prázdninách. Pozvání jsme přijali. Já jsem si připravil auto na delší a náročnější cestu, a když nadešel čas, vydali jsme se na cestu do východního Německa. Trasu jsem si naplánoval na 3 dny, abychom měli dostatečné přestávky a také proto, aby děti poznaly krásu naši vlasti. První, větší přestávka byla na Máchově jezeře. Další nocleh byl v Novém Boru a ráno jsme už vyrazili do Hřenska na hraniční přechod. Přesto, že jsem chtěl sám bez doprovodu dojet až do Bad Libenwerda. Přijeli nám Dietrichovi do Šmilky naproti. Při odbavování na hranici už mávali na nás z druhé strany. Oni vlastnili nového „Trabanta“ a tak jsme od hranice jeli už společně do jejich bydliště. Když jsme k večeru dorazili do cíle, čekalo nás milé uvítání Ditrichových sousedů. V domě bydlely čtyři rodiny a každá měla v podkroví jeden pokojík. Předali nám od nich klíče a my jsme měli nádherné apartmá. Ještě tento večer přišel Dietrichův kamarád a předal mi klíč od garáže, kterou v sousedství vlastnil, ale auto ještě neměl. Při poradě jak budeme trávit dovolenou, jsme se dohodli, že každý druhý den někam vyrazíme, ale vždy se vrátíme zpátky „domů“. Chtěli nás po dobu dovolené živit, ale s tím jsem nesouhlasil. Řekl jsem, že na výletě si budeme hradit každý své výdaje. Když budeme „doma“ tak se u kuchyně budeme střídat, jednou oni a jednou my. Jejich děvčata jela do školního tábora a naši Pavlu se svolením kantorů vzali s sebou. Během dovolené jsme navštívili Drážďany, Lipsko, Frankfurt n. O. i Berlín. Měli jsme o tři strávníky méně, což nám vyhovovalo a děvčata měla svoje zážitky. Dovolená byla pěkná, auto neselhalo, dojmů bylo hodně, proto jsme se loučili rozhodnuti zopakovat to, ale pro změnu u nás v Republice.