Ubytování jsme byli ve starých studentských kolejích ve Vysočanech a středisko bylo v Pražských vodárnách a národní třídě. Před námi už tam pracovali klempíři z Opavského střediska, ale nestačili na úkoly, proto jsme byli poslaní na pomoct. Brzy jsme se seznámili s úkoly, které nás čekaly, ale taky s nedostatky v organizaci práce. Začal jsem se pokoušet o změny, což nám přineslo i větší výdělky, ale nevraživost vedoucího čety, který už tam působil. Ten když viděl, že přebírám otěže, odešel na nemocenskou a už se do Prahy nevrátil. Stal jsem se vedoucím čety a se stavbyvedoucím se mi dařila spolupráce. Úkoly se plnily včas a výdělky se nám všem podstatně zvýšily. Práce tam byla špinavá, ale velmi zajímavá, jednalo se většinou o budovy chráněné památkovým úřadem. Pracovalo se v desetidenních cyklech. Do Prahy jsme jezdili rychlíkem „Ostravan“, který zastavoval jen na moravských vybraných nádražích a přes Čechy jel už bez zastávky až do Prahy. Z Ostravy vyjížděl ve 3.45 a o ½ 10 jsme už byli na pracovišti. Z Prahy jsem takový spoj neměl, proto jsem cestoval vždy domů letadlem. Byl jsem za 40 minut v Mošnově a letenka stála tenkrát 133,- Kč. S toho mi ještě podnik zaplatil 65.- Kč jako vlakové jízdné. V době mého působení v Praze jsem poznal zčásti naše hlavní město i lidi v něm žijíci. Dojmů a poznatků jsem si odnesl hodně. Líbilo se mi tam. Jeden z mnoha poznatků se pokusím popsat. Budovy, které jsme na národní třídě opravovali vypadají z ulice obyčejně, ale směrem do dvoru mají spoustu balkónů a lodžijí. V bytech bydleli starší lidé a na balkónech měli doslova zahrádky. Stály tam dřevěné koryta mnohdy až 2 m dlouhé naplněné hlínou a v nich různé druhy květin a dřevin. Dlažby byly rozbité a všude zatékalo.

Na opravě v Praze - v pozadí Národní divadlo

Na střeše ve Spálené ulici – Praha

Našim úkolem bylo všechno strhnout a provést nové. To znamenalo koryta s kytkami odstranit. Nastal problém, lidé se nechtěli smířit s likvidací toho, co si za léta vytvořili, ale uvolnit prostor bylo nutné. Mně bylo těch lidí strašně líto, a tak jsem přemýšlel a přišel s nápadem. Zpevnit okolo stojící lešení, všechny nádoby zvednout na lanech a zavěsit na trubkové lešení tak zhruba 1 m vysoko a pod tím provést potřebné práce. Bylo třeba skopat staré dlažby i potěry, provést nové podklady, isolaci, oplechování a nové dlažby. Zkoušel jsem přemluvit všechny zúčastněné k této akci. Investoři na to neměli peníze, náš stavbyvedoucí nemohl nijak pomoct, jen zavřít obě oči, že nic nevidí. Nezbylo mi nic jiného než spoléhat na soucit mých spolupracovníků. To se mi povedlo a pak jsme poznali vděčnost nájemníků. Na dalších akcích se to stalo samozřejmostí. Ostraváci se stali populárními v očích obyvatel domu. Zvali nás na kafíčko i na svačiny a já jsem byl šťastný, že jsme splnili úkol a pomohli zachránit lidem jejich kousek přírody v kamenném labyrintu. Zážitků bylo více, ale ty byly ryze profesní. O těch se zmiňovat nebudu.

V této době jsme se písemně dohodli s přáteli z NDR, že jim ukážeme alespoň trochu Prahu a procestujeme některá místa naší republiky. Určili jsme datum čtrnácti denní dovolené. Navrhl jsem, že se v Praze sejdeme. Dietrich s tím nesouhlasil a žádal mě, abych určil jiné místo schůzky, že by měl problémy s orientací v tak velikém neznámém městě. Určil jsem jako místo setkání Beroun. Zajistil jsem dvoudenní ubytování pro 9 lidí v Praze na Strahově a den před setkáním odjel s rodinou do Berouna. Přenocovali jsme v hotelu a druhý den čekali na příjezd rodiny Dietrichových. Vše proběhlo podle plánu. Já se škodovkou a on za mnou s trabantem, jsme se jeli ubytovat na Strahov.

My a Dietrichovi z NDR na hranici v Hřensku – Šmilka u našeho auta Škoda – Tudor

Ještě týž den jsme sjeli autobusem do města a po krátké procházce jsme šli k „Flekům“ na pivo. říkalo se, že kdo nebyl u „Fleků“, nebyl v Praze. Auta byly zaparkované na Strahově. Po příjezdu na Strahov a ubytování, mě Dietrich oslovil. Viléme, já tě obdivuju, jak jsi suverénně projížděl městem, ty to zde tak dobře znáš? Odpověděl jsem: „Ano Kurte, znám to tady, protože jsem si předem celou trasu prošel pěšky a pokusil si zapamatovat místa kde a kam odbočit. Nebýt toho, tak bych bloudil a vyptával se na směr.“ Skutečně jsem jednu volnou neděli věnoval zmíněné trase. Další den jsme navštívili ještě několik významných míst v Praze a další den jsme se vydali na cestu po naší vlasti. Jeli jsme trasu Plzeň, Hluboká, České Budějovice, Třeboň, Dačice, Brno, Blansko – Macocha a pak ještě domů Beskydy a Jeseníky. V té době přijel za mnou domů vedoucí výroby z podniku s návrhem, abych přijal funkci mistra v Ostravě. Mě se to nelíbilo, protože jsem věděl, jaké mají mistři platy, ale byl jsem přesvědčován, že budu placen v průměrné ušlé mzdě.Tento rozhovor se udál v přítomnosti mého otce, který nebyl rád, že jezdím po světě a přikláněl se k tomu, abych to přijal. K němu se přidala i moje žena. Nakonec jsem se nechal přemluvit s tím, že hned po dovolené nastoupím v Ostravě. Dovolená se vyvedla a naši přátelé odjížděli se slzami v očích. Od té doby jsme si ještě dlouho dopisovali, ale už jsme se nesetkali.

Manželka s dětmi Vilémem a Pavlou

Moje děti z leva Pavla, Pavel a Vilém