Později nám rodiče manželky uvolnili podkrovní světničku o rozměru 3 x 3,5 metru. Tam se nám narodil 31.5.1949 syn, který dostal jméno po mně, Vilém. Hned po narození nastaly problémy s kojením, dítě pořád plakalo a nemohlo se u prsu uchytit, zavolali jsme lékaře a ten konstatoval, že chlapec nemůže sát, protože má ze spodu přirostlý jazýček. Zákrok provedl sám a hned. Bylo nutné odsávat mléko pomůckou, kterou jsem zakoupil v lékárně. Jenže mléka bylo víc než dítě po zákroku spotřebovalo a to ohrožovalo zdraví manželky. Lékař doporučil, že co nepůjde odsát přístrojem, musím dokončit já ústy, jinak hrozil zánět. Nakonec vše dobře dopadlo, jak s chlapcem, tak i s manželkou.

Náš kluk byl miláčkem tchýně, protože měla sama jen dvě dcery, malý Vilémek vyrůstal víc v náručí manželky a tchýně, než v kočárku. Postýlka ještě nebyla a kdyby byla, nebylo jí kam postavit. Tchán i já jsme ji upozorňovali na to, že si kluk na chování zvykne a bude chtít být pořád na rukách a to se potvrdilo. Pokud usínal v kočárku a ten se houpal, byl klid. Jen co se houpání přerušilo, už křičel až se hory zelenaly.

V říjnu téhož roku jsem byl povolán do vojenské základní služby. Po obdržení svolávacího lístku jsme ještě stačili sjednat podnájem. Získali jsme jeden pokoj o rozměru 4 x 4,5 metru. Do kterého jsme přidali jednu postel a dětskou postýlku, kovovou osíťovanou. V pokoji stál kachlový sporák, takže když se vše zastavilo moc volného místa nebylo. Malý byl buď na stole nebo v postýlce. Narukoval jsem na vojnu do Dočic na Moravě, později jsem tam navázal dobré vztahy s jednou rodinou v blízkosti kasáren. Paní domácí pozvala mou manželku i s malým k nim na delší pobyt. Malý už měl rok. Právě tam se jednou začal pěkně vztekat. Manželka si už nevěděla rady a paní domácí byla u toho, poradila manželce, jak ho uklidnit. Řekla, vezměte namočený ručník ve studené vodě a pěkně ho plácněte přes holý zadek. Udělala to a výsledek se dostavil. Příště stačilo jen naznačit a bylo po vztekání. Říkal jsem tomu léčba šokem.

Po 9 měsících u útvaru jsem byl jako voják odvelen do dolu na Karvinsku a tam už jsem přebýval více doma, než v kasárnách. Jednou potřebovala manželka navštívit lékaře a já jsem po noční směně dostal nestarost našeho potomka. Malý se napapal a byl uložen ke spánku a já jsem si šel také zdřímnout. Najedou mě vzbudilo ze spánku zvonění vchodového zvonku. Vyskočil jsem z postele, promnul si oči a vidím v postýlce malé strašidlo. V tom okamžiku jsem nevěděl, co mám dělat. Zda se věnovat dítěti, nebo reagovat na zvonek. Zvonek se ozval znovu, tak jsem šel otevřít. Byla tam pošťačka s doporučeným dopisem. Převzal jsem poštu a vrátil se do světnice. Teď teprve jsem poznal, co se stalo. Malý se pokadil. Vše co měl na sobě posvlékal a kakance rozmazal po postýlce. Potom vstal, otevřel klopnu od kredence, který stál blízko postele. Dvířka se otevíraly dolů odtržením od magnetu. Když se mu povedlo dvířka sklopit, našel hned na kraji sáček mouky, ten si stáhl do postele, roztrhal a celou postel včetně sebe posypal moukou. Vypadal jak malý mlynář. Nevěděl jsem co mám dělat dříve. Naštěstí se vrátila manželka, která spráskla ruce nad tou spouští a po několika jadrných slovech prohlásila – nechat děcko chlapovi, to je pak zábava – dávala vše do pořádku.

Po páru měsících, když jsem se vrátil z práce domů, vyprávěla mi manželka, jak si užila strachu o našeho potomka. Majitel domku, u kterého jsme bydleli v podnájmu, měl fenku neurčité rasy, která měla právě štěňata. Byla uvázána u boudy, která byla zabudována do kůlny. Vstup do boudy byl ze dvorku. Bylo pěkné počasí a manželka žehlila prádlo. Nechala našeho synka běhat po dvorku a oknem ho občas pozorovala. Najednou se jí kluk ztratil z dohledu. Vyšla ven, hledala, volala, ale kluk nikde. Dvorek byl uzavřený takže ven nemohl, ale k nalezení nebyl. Šla za domácím a prosila ho o pomoc. Oba prošmejdili celý dvorek i kůlnu, ale chlapce nenašli. Fenka u boudy je pozorovala, ale nechovala se nijak nápadně. Domácího napadlo podívat se do boudy. A ejhle, tam seděl náš chlapec a hrál si s malými pejsky. Volali na něho ať vyleze ven, ale malý se zdráhal. Nezbylo nic jiného než v kůlně rozebrat vršek boudy a chlapce s křikem vytáhnout násilím. Celý příběh mi potvrdil i domácí se smíchem, že něco takového ještě nezažil.

Čas ubíhal a manželka mi oznámila, že budeme mít dalšího potomka. Bylo nutné se poohlédnout po větším bydlení. Našli jsme ho s pomocí tchýně. Byla to malá kuchyňka a poměrně slušný pokoj. Tam se nám narodila dcerka, které jsme dali jméno Pavla. Bylo to hezké zdravé děvčátko, ale hrozně ukřičené. Do půl roku jejího života jsme se pořádně nevyspali a i ve dne i v noci vyžadovala stále pozornost. Majitel domku měl za hospodářskou budovou vysazenou švestkovou álej. V ní si naše Pavlínka dost často rozšiřovala plíce. Měsíce ubíhaly, děti rostly a nadešel čas, aby náš syn nastoupil do školky. Zdomácněl tam rychle a nebyly s ním problémy. Mezitím jsme dostali od mého otce nabídku k nastěhování do jeho domku. Přijali jsme to s povděkem, jednak kvůli prostoru a zahradě a také kvůli penězům. Měli jsme slušnou kuchyň, spíšku a pěknou ložnici, která se vytápěla kamny značky „klub“. Byla to oválná kamna, do kterých se přikládalo z vrchu. Dcerka měla svou postýlku a chlapec spával s námi v posteli.

Jednou se stala taková příhoda. Večer jsme se sešli u táty, něco se slavilo. Děti jsme dali spát a vrátili se k zábavě. Asi tak po hodině mi řekla manželka, abych šel přiložit do kamen a mrknul se na děcka. Když jsem vešel do ložnice zkoprněl jsem. Náš kluk stál na okraji postele a čůral přesně na kamna, které stály u stěny. Netroufal jsem si ho vyrušit. Nechal jsem ho ukončit hasičskou činnost a pak jsem ho vzal na ruky. On se ale vůbec neprobral. Celý proces vykonal podvědomě. Když jsem ho znovu uložil do postele, vešla manželka, které se zdálo, že jsem příliš dlouho pryč. Řekl jsem jí, co kluk vyváděl. Dokončili jsme úklid okolo kamen a šli zpět k našim. Všichni se smáli té příhodě a táta prohlásil. Z toho kluka bude určitě hasič a on se jím později také stal. Byl členem dobrovolných hasičů.

Za krátký čas nastaly s dětmi nové starosti. Obě děti dostaly černý kašel. Nastalo běhání po doktorech a to bylo náročné na čas i finance. Doprava byla složitá a náročná tak, jak léčba. Děti se pomalu a jistě uzdravovaly, ale lékař nám radil, že by děti potřebovaly změnit vzduch. Radil nám, že by jim prospěl pobyt v horách. Doporučoval Tatry nebo alespoň Bečvu. Na Tatry nebyly peníze, ale o Bečvě jsem uvažoval. U nás v podniku jezdil s náklaďákem řidič, který pocházel z Bečvy. Znali jsme se, protože nám rozvážel materiál po stavbách, zeptal jsem se ho, zda by mi mohl poradit, jak získat nějaký pokoj na Bečvě. Slíbil, že se poptá, až pojede na víkend domů. Hned další týden mi sdělil příznivou zprávu. Řekl, že na Horní Bečvě je chata zvaná Na Bečvici, ve které je vedoucí nějaký pan Candr, kterému v dopise napíšu svůj požadavek s termínem a on mi obratem pošty odpoví. Zařídil jsem vše potřebné a o prázdninách jsme jeli s dětmi na 14 dní do hor. Jeli jsme vlakem na konečnou stanici v Bílé. Odkud jsme dál pokračovali autobusem na Horní Bečvu, když jsme se ubytovali, začali jsme se seznamovat s okolím. Zjistili jsme, že 20 minut chůze po proudu řeky je přehrada a okolí plné lesů a hub. Přehrada to bylo něco pro manželku a děti, zase lesy a houby to bylo něco pro mě. Denně jsem chodil po lesích a sbíral houby, které jsme společně čistili a sušili, jak se dalo. Manželka, která chodila k vodě s dětmi, mi jednou řekla, že si připadá jako svobodná matka a že bych se měl s rodinou na přehradě ukázat. Jenže mě jako neplavce voda nelákala, překonal jsem svůj nezájem a půjčil si loďku, veslovat jsem uměl, to jsem se naučil na vojně. Vzal jsem s sebou děti a vyjel na vodu. Strach jsem měl veliký, protože když jsem si představil, že by mi děcka mohly převrhnout loďku a my spadli do vody, co já bych dělal. To jsem nechtěl ani domyslet a byl jsem rád, když jsem mohl zas do lesů. Občas jsem vzal děti i manželku s sebou na houby, ale to bylo, jakobych hlídal stádo ovcí. Aby měli pocit, že něco sami nasbírali, musel jsem jim hřiby ukazovat. Skoro každý den, jsme měli odpoledne vaječinu s hříbkama, kterou manželka nachystala u paní Condrové v kuchyni. Děti měly smažené rády a i s manželkou jsme si pochutnávali. Všem se nám tam moc líbilo a dětem pobyt na horách velmi prospěl.

14 dní uběhlo jako voda a bylo se třeba vrátit domů. Dalších 5 let, vždy o prázdninách jsme trávili dovolenou u Condrů na chatě. Byli jsme už tam jako doma. Později, když jsem vlastnil motorku, jezdil jsem tam s mým otcem nebo tchýní o víkendech na houby. Hojně tam rostly, rádi jsme je sbírali a já už jsem věděl, kde je hledat. Z dětí se staly pilní žáci a v mém podniku se organizovali dětské tábory a těch se zúčastňovali naše děti každým rokem. Nám rodičům bylo doporučováno, abychom děti nenavštěvovali dříve než před ukončením tábora. Dětský tábor byl pověstně umísťován v Mostech u Jablunkova. Tentokrát už jsem měl svoje auto, takže jsme za dětmi vyrazili vždy poslední neděli před ukončením tábora. Věděli jsme, že zpět domů už pojedeme všichni. Děcka si to vždy vynutili.

Jako s žáky jsme s našimi dětmi neměli problémy, učili se průměrně. Známkování na vysvědčeních se jim pohybovala v rozmezí 1 – 3. školní úkoly plnili svědomitě, ale pak dost lajdačili. Největší problém byl s úklidem i když jim to mamka vtloukala do hlavy, málokdy jim na úklid zbyl čas. Zvlášť když jsme je nechali chvíli samotné, pak po návratu to bylo boží dopuštění, já jsem byl na syna dost přísný. Dcerka, když něco provedla uměla hrát na mé city. Takže jí vždy vše prošlo beztrestně. Chlapec byl na tom hůř a dával to sestře svým chováním najevo.

Jednou jsem šel z práce domů a sousedé kteří mě potkali, se za dcerku přimlouvali ať ji netrestám, že chodila s pláčem po cestě a brebentila „taťka mě zbije“. Když jsem doma manželce položil otázku, co Pavla provedla, že mi dělala takovou ostudu po vesnici, dověděl jsem se, že ztratila klíče od domu a nenašla je. Káča malá. Nikdy ode mě nic nevyfasovala, ale ostudu mi v dědině udělala pěknou. Lidé si mysleli, že jsem na děti kruťas a trvalo dost dlouho, než se přesvědčily, že tomu tak není. Sami mi později prozrazovali, že náš kluk se sestrou jezdili po vesnici na motorce, když jsme je nechali samotné doma a že skončili v brambořišti. Dokonce si to kluk dovolil i s autem, ale v té době se už učil automechanikem. Bylo štěstí, že se jim nic nestalo a že tenkrát nebyl na cestách v obci skoro žádný provoz.

Když jsme bydleli v domku mého otce, měl jsem možnost chovat králíky. O ty jsme se starali spolu se synem. Dcerka nikdy o takové věci nestála. U ní převládala ženskost, jí jsem musel z koupelny vyhánět, velmi ráda se fintila. S chlapcem byly opačné starosti, toho bylo třeba do koupelny nahnat. Když se ráno myl a já ho viděl jak, tak jsem lezl z kůže. Myl se tak, že namočil dva prsty a ty ještě otřepal, pak přetřel oči a byl umytý. To jsem už nevydržel. Chytl jsem ho za krk a umyl mu celý obličej tak, že jenom prskal.

Já jsem toužil mít psa a bylo to přání i našeho kluka. Fascinoval mě vždy německý ovčák, ale k tomu jsem musel mít svolení mého otce a ten o psa nestál. Náhoda však přispěla k tomu, že nakonec doma pes byl. Dovezl ho tátův známý, který ho už v bytě nemohl mít. Byl to krásný německý ovčák, kterého si ten dotyčný přivezl z vojny, jako pohraničního vysloužilce. Pes se u nás rychle zabydlel, postavil jsem mu boudu, v které byl vždy za mé nepřítomnosti uvázán. Náš syn byl ze psa u vytržení. Spřátelil se s ním a tato láska k psům už ho neopustila. Jenže o tom psovi jsme nevěděli všechno. Zaprvé když ucítil hárající se fenu a nebyl uvázaný, vždy za ní utekl. Buď roztrhal plot a nebo ho přeskočil a vrátil se vždy až za pár dnů.

Právě v té době postavili vojáci v naší vesnici tzv. „palpost“. Na ochranu města Havířova. Ve svahu u lesa byli zabudované děla a barák pro tucet vojáků, kteří to obhospodařovali. Vojáci chodili na ostré střelby do nedaleké pískovny v lese. Náš pes, když byl uvázaný a slyšel střelbu, byl tak vzteklý, že všechno co zvládl a měl v dosahu, roztrhal a rozštípal svými zuby. To zase rozčilovalo mého otce, protože každou chvíli bylo třeba něco opravovat. Tak dlouho se o tom doma mezi lidmi mluvilo, až jsem se potkal jednou s velitelem těch vojáků a on mi řekl, že by našeho psa vzali k nim na rotu. Ustoupil jsem otcově nátlaku a psa dal vojákům. Asi tak za půl roku jsem se dozvěděl, že u roty někoho pokousal a velitel ho nechal zastřelit. Náš kluk chtěl po mě pořád nějakého pejska. Získal jsem štěně ovčáka, byl černý jako uhel jen nad očima měl dvě bílé tečky, když jsem ho donesl domů, to bylo radosti. Bylo mu třeba dát jméno a to vybrali děti ihned. V televizi běžel právě seriál „Čtyři z tanku a pes“. Ten pes se jmenoval Šarik a tak i naše štěně dostalo jméno Šarik. Ze štěněte do roka vyrostlo statné psisko.

Jednou šla manželka na nákup, asi zapomněla zavřít pořádně vrátka, Šarik vyběhl za ní a už se nevrátil. Když jsem se vrátil odpoledne z práce, uplakané děcka mi sdělovali, že se Šarik ztratil. Chodili jsme po vesnici, hledali a ptali se lidí, i do města jsme zašli, jestli ho neodvedli policisté do útulku, ale zbytečně. Po Šarikovi se slehla zem.

Po čase jsme čekali dalšího potomka a rozhodli se, že požádáme o přidělení bytu v městské zástavbě. Zanedlouho jsme dostali dekret na byt 4+1 na hlavní třídě v Havířově. Tam už pejsek být nemohl a děti se s tím smířili. Přešli na jinou školu a získali nové kamarády. Děti si zvykli na častou návštěvu kina, které bylo pár kroků od našeho bytu. My s manželkou jsme také často chodili do kina, ale museli jsme se střídat, aby vždy někdo z nás byl s dětmi. Za naším domem bylo dostatečně velké prostranství, kde se děti mohli vydovádět a nemuseli na ulici. Hráli si s míčem, jezdili na kole a také si hráli na schovávanou, protože na dvorku bylo ještě hodně stavebního materiálu.

Tam se nám 5.3.1958 narodil další potomek, byl to chlapec a dostal jméno Pavel.

Jednou jsem hlídal děti, když manželka byla v kině. Nejmladší už spal a dva starší byli se mnou v kuchyni. Hráli si a já si četl. Najednou jsem zahlídl v ruce syn a velký, kuchyňský nůž. Požádal jsem ho, ať mi nůž podá, že si s nožem nemůže hrát, protože by se mohl poranit. Syn mi nůž podal, ale já jsem ho trouba chytl za ostří, kluk ho potáhl a nůž se zaryl do mého ukazováčku u dlaně. Co teď? Krev tekla jak z prasete, děcka vylekané a manželka v kině. Zabalil jsem ránu kapesníkem, ale co dál? V té době byla ve městě jen noční lékařská služba a bylo třeba se rychle rozhodnout. Řekl jsem synovi, aby zašel rychle do kina, tam nechat vyvolat maminku, aby šla hned domů. My i naše děti byly u zaměstnanců kina známé, měl jsem pro to jistotu, že se o to některý z nich postará. Já jsem ruku obvázal, jak jsem uměl a běžel do ordinace, věříc tomu, že doma vše dobře dopadne. Když jsem ránu ukázal doktorovi, podivil se, jak jsem k tomu přišel. Vysvětlil jsem mu to a on mi ještě málem vynadal, že takhle se nůž do ruky nebere. Ruku mi ošetřil a řekl, rychle na autobus do ostravské nemocnice ránu sešít. Domů z nemocnice jsem se vrátil posledním, nočním autobusem. Byl jsem netrpělivý a zvědavý, jak to doma dopadne. Naštěstí vše proběhlo tak, jak jsem si to představoval. Přestože jsem měl poraněnou pravou ruku, nebyl jsem na nemocenské. Moje pracovní četa chtěla, abych byl s něma na montáži, jako poradce a já jsem jim vyhověl.

Jindy zase po návratu ze směny jsme seděli s manželkou u stolu a povídali si. V tom přišel náš kluk sám z venku, zalezl do svého pokoje a za námi se ani nezastavil. Bylo mi to podivné, proto jsem řekl manželce, ten kluk něco provedl a šel jsem za ním. Když jsem vstoupil do pokoje, viděl jsem chlapce sedět u stolu s hlavou v dlaních a ani se ke mě neohlédl. Zeptal jsem se ho, co se stalo. Chvilku mlčel a pak řekl, tati já jsem rozbil kopačákem v sousedním vchodě okno. Řekl jsem, a co dál? No utekl jsem, odpověděl a se mnou i ostatní kluci. Sedl jsem si vedle něho a povídám. Teď se sebereš, půjdeš k sousedům, povíš jim, co jsi provedl, omluvíš se a řekneš, že jsi se mi přiznal a já jim vzkazuji, že jim škodu uhradím. Moc se mu nechtělo, ale věděl, že budu na tom trvat. Z okna jsem pozoroval, zda tam opravdu jde. Zachvilku se vrátil se spokojenou tváří a sdělil mi výsledek. Jeho omluvu přijali a řekli mu, že jsou rádi za jeho přiznání. Po opravě jsem zašel škodu zaplatit a vše bylo v pořádku. Takové věci se klukům stávají, ale když už se stanou, nesmějí zbaběle utíkat. Stejně se to prozradí a pak je to ještě horší. Největší trest byl pro naše dva starší potomky, když jim manželka dala na starost malého Pavla. Strkali ho jeden druhému. Zkrátka neradi ho hlídali. Později, když jsem začal pracovat na našem rodinném domku, tak dcerka vždy chtěla jet se mnou na stavbu. Měla to dobře promyšlené. Vyhla se povinnostem doma a na stavbě měla stejně starou kamarádku, se kterou mohla až do večera skotačit. Manželka na to přistoupila, protože měla doma o jednoho loupežníka méně. A tak to šlo celé tři roky do doby stěhování. Když jsme se po sedmi letech bydlení v činžáku stěhovali do domku na vesnici, začal u dětí znovu zájem o psa a králíky. Slepice a dědův pašík je nezajímaly. Pes i králíci byl i můj zájem, takže zanedlouho jsme doma měli vše i kočka u nás zdomácněla, ale s naší Astou se ráda neměla. Nejstarší syn v posledním ročníku základní školy si napsal do dotazníku, že chce být automechanikem. Na tento obor bylo hodně zájemců, ale málo umístěnek. Mnohé podniky prováděly výběr podle známek a také podle šikovnosti a zručnosti.

Byl jsem s naším chlapcem u takového výběru v Karviné. Bylo tam dvacet zájemců a z toho počtu byl vybrán právě náš kluk. Byl jsem na něho hrdý. Po ukončení školy se začal učit v autodílně podniku „Bytostav“ v Havířově. Nemusel do internátu, měl to blízko domů. Dcerka Pavla chodila do sedmé třídy a nejmladší Pavel začínal jako prvňáček. V té době nám syn Vilém onemocněl, měl vysoké teploty. Požádali jsme naši obvodní doktorku, aby se přišla na něho podívat k nám domů. Přišla a po z běžné prohlídce prohlásila, že kluk má chřipku. Poradila, co máme dělat a předepsala léky. Na druhý den jsme zjistili, že se horečka stupňuje a chlapec začíná blouznit. Byl večer, manželka bezradně plakala a já jsem uvažoval, co dělat. Rozhodl jsem se zajet za lékařem, který bydlel s náma v havířovském domě. Znal jsem se s ním, protože jsem mu dělala střechu na jeho chatě. Měl jsem štěstí, zastihl jsem ho doma. Poprosil jsem ho o pomoc. Okamžitě reagoval, sedl se mnou do auta a jel se na kluka podívat. Zjistil jeho stav a prohlásil, je to zánět mozkových blan. Jedeme k telefonu a já vám zavolám infekční sanitku. Kluka ještě ten den odvezli do nemocnice na Fifejdy v Ostravě. Jeho správným rozhodnutím a včasným zásahem nám chlapcem zachránil. Pobyl si dosti dlouho v nemocnici, ale dostal se z toho bez následku. Po nemoci měl v učení co dotahovat, ale zvládl to a nemusel ročník opakovat.

Mezitím se k naší fence Astě dostal neznámý pes a fenka nám vrhla tři krásná štěňata, jenže nebyly ještě odkojené a Asta nám uhynula. Byl problém, co se štěňatama. Bylo zřejmé, že je sami neudržíme na živu. V tom zapracoval náš nejmladší Pavlík. Oběhl celou vesnici a našel u lidí fenky z mláďaty. Umluvil jejich majitele, aby naše štěňata přijali k jejich fenkám. Stalo se tak a všechny tři štěňata přežila smrt své mámy, kterou jsme pohřbili pod chalupou na našem poli. Štěňata si rozebrali lidé ve vesnici, protože manželka o štěňata neměla zájem a taková mrňata vyžadují čas a péči. Děti by na to nestačily a já jsem byl buď v práci nebo na melouchu. Penízků bylo třeba.

O prázdninách přišli za námi Vilémovi kamarádi prosit, abychom ho pustili stanovat do nedaleké pískovny. Kluky jsme znali, tak jsme dali souhlas. Nebylo to daleko od domu, tak jsem je tam občas k večeru zkontroloval. Za několik dní se kluci objevili u nás se psem. Syn žebronil, tati nechme si ho, on mi vlezl do stanu a pořád chce být se mnou. Řekl jsem si, pěkný je, asi nějaký zatoulanec, kterého nikdo nechce, tak si ho necháme. Asi za týden na to se k nám dostavil pán z vedlejší vesnice a řekl, že se dozvěděl, že je u nás jeho pes. Bylo tomu tak. Zůstali jsme zase bez psa. Oba naši kluci, byli posedlí zvířátky, dotáhli domů, co se dalo a chtěli mít kde co. Žebronili o akvárium s rybičkami, o kanára, dotáhli odněkud i morčata do králíkárny. Ovšem starat se o zvířata dokázali se stálým napomínáním, sotva měsíc. Pak už to zůstalo na mě, jinak by to všechno uhynulo. Když ale bylo potřeba pomoct v zahradě, nebo na poli, tak kluci neprotestovali.

Holka ta ne, byla z jiného těsta. Zvířátka a hlína to nebyla její obliba. Více jí bavilo parádění před zrcadlem, pěkné oblékání a z koupelny ji bylo třeba vyhánět. Měla svůj podkrovní pokojíček a tam to měla jako ze škatulky. Když jí tam kluci nakramařili, bylo zle. Vilém byl všestranný podnikavec. Když dostal pod stromeček první fotoaparát, dětský pionýr, hned chtěl k tomu další věci. Komůrku na vyvolávání filmů, zhotovení fotek a také zvětšovák. Kolo, které měl, chtěl nahradit malým motocyklem „Pionýr“. Postupně si vyloudil všechno a jako učeň automechanik si na něm dělal údržbu sám. Ale jeho neřest byla, že nářadí vždy nechal ležet na trávě před domem. Děda, když pak kosil trávu, sbíral to nářadí a ukládal mi ho na parapet okna s poznámkou, že to věčně sbírat nebude. Navíc ještě Vilémovi kamarádi, kteří rovněž měli „pincky“ jezdili jako do dílny. Když skončili údržbu, nastartovali své mašiny a vyrazili do vesnice s rámusem. To pak všichni sousedé měli připomínky, že bych to měl hned zatrhnout. Ale co s puberťákama, chvilku byl klid a pak dělali na truc ještě větší rámus.

Dcerka Pavla v deváté třídě základky získala adresy děvčat z NDR (východní Německo), které si chtěly dopisovat s českými děvčaty. Neuměla německy, ale věděla, že já trochu německý jazyk ovládám, požádala mě, abych ji napsal dopis v němčině. Řekl jsem ji, ať si ho zestylizuje v češtině a já jí ho do němčiny přeložím s tím, že si ho vlastnoručně opíše. Navázali jsme kontakt, který pokračoval dopisováním a oboustrannou návštěvou rodin a přetrval až do zbourání berlínské zdi. Pak to skončilo, protože si jak naše holka tak i jejich dcery našly partnery a později se vdaly.

Mezi tím nastaly jiné starosti. Naše dcerka se začala učit prodavačkou, kde si vedla poměrně dobře. Práce na poli nebo v zahradě jí nebavila. Stalo se z ní městské dítě. Naučila se také jezdit na „pionýru“, který byl doma a kterého vlastníkem byl její straší bratr Vilém. Jednou odpoledne, když byla motorka volná, protože Vilém měl jinou aktivitu, Pavla vzala „pincka“ a zajela za děvčaty domluvit nějakou akci. Když se vracela domů, potkala maminku, jak se vracela s nákupem z obchodu. Zastavila motorku a vyzvala maminku, aby si sedla za ní na sedadlo, že jí ušetří šlapání s nákupem. Mamka nasedla. V jedné ruce tašku a druhou se přidržovala dcerky. Nejely nijak rychle, protože cesta byla upravená drcenou struzkou a ještě nepříliš uježděná. Už byly blízko domova, když najednou sousedův beran, který se volně pásl v pravém příkopu si usmyslel jít domů na levou stranu silnice. Vyskočil na cestu, přesně před přední kolo motorky. Následoval střet. Beran vyloudil ze sebe bolestivé bééééé a odběhl domů. Pionýr se po nárazu prudce zastavil a mamka s dcerkou přelétly přes říditka do struzkové drtě, kterou ryly rukama i obličeji a nákup se vysypal z tašky. V tom okamžiku dojel v autě k místě nehody můj známý, který se stal později druhým manželem mé ženy. Posbíral holky i nákup, naložil do auta a odvezl nešťastnice do nemocnice v Karviné. V té době ještě v Havířově nestála. Po ošetření obou pacientek je odvezl domů k nám. Protože já v té době jsem byl na melouchu u dalšího kamaráda, kterému jsem plechoval okna na fasádě. Tento kamarád se stal po letech tchánem našeho nejmladšího syna. Kamarád, který dovezl holky domů se mé ženy zeptal, kde jsem já a když to zjistil, přijel za mnou na stavbu a sdělil mi, co se stalo a že mám doma dva marody. Zanechal jsem práce a jel domů. Tam jsem uviděl dvě zelená strašidla s rukama nahoře. Po vyčištění škváry z ran je natřeli nějakou zelenou desinfekcí, takže vypadaly jak vodníci. Bylo o zábavu postaráno. Holky nemohly několik dní vzít nic do ruky a ani pořádně jíst. Ještě že jsem měl výbornou tchýni, která mi pomohla se o ty dvě postarat. Co dodat? Jen to, že náhoda je blbec a hraje v životě velkou roli.

Nejstarší syn se vyučil automechanikem a pracoval v podniku „Bytostav“ v Havířově, jako opravář náklaďáků. V posledním ročníku učení si udělal i řidičský průkaz a tak vyráželi někdy na výlety s kamarády v autech svých rodičů. I naše auto bylo často v permanenci. Jednou, když jeli našim autem přes víkend na přehradu „Bystřičku“ po návratu auto zagarážoval a já v pondělí nic netuše jsem jel do práce do Ostravy. V Hranečníku mi zhasl motor pro nedostatek benzínu v nádrži. Byl jsem přesvědčen, že mám rezervu v kanistru v kufru. Kanistr tam byl, ale prázdný. Musel jsem prosit okolo jedoucí řidiče o pomoc, abych dojel k Trojici na Slezskou Ostravu k pumpě. V tom momentě, kdybych měl kluka po ruce, byl by něco schytal. Doma jsem si to už s ním rozdal jenom slovně.

Další případ se odehrál později, když kluci jeli jiným autem. Byli někde na čundru a chlapec, jehož autem jeli, žádal mého syna aby zpět řídil auto on, protože si chtěl s kamarády přihnout. Náš syn rád řídil, proto s ním souhlasil. Autoznačky Felicia bylo výkonnější než náš Tudor. Náš syn nezvládl zatáčku před mostem už v naší obci, přerazil dřevěné zábradlí a sjel ze svahu na starou zrušenou trať. S plně obsazeným autem se převrátil dvakrát a dole zůstal stát na kolech. Měli obrovské štěstí. Všichni čtyři vylezli z auta a jenom jeden z nich měl na zadnici řeznou ránu, kterou spravily čtyři stehy. Auto společně vytlačili z úvozu na silnici. Mělo rozbité skla a pomačkané plechy, jinak bylo funkční. Nastartovali auto a odjeli s ním domů. Havárku nehlásili. Policie se o ní dověděla z doslechu, ale důsledky z toho nevyvodila. Úhradu za opravu jsme zaplatili na půl s majitelem auta po dohodě. Jeho syn, který měl řídit se opil a náš syn, který nepil havárku způsobil.

S nejmladším Pavlem nebyly velké starosti, ale občas donesl v krabičce nějaké brouky. Nechal je ležet v kuchyni na okenní desce. Brouci se rozlezli a manželka se divila, co jí to leze po záclonách. Jak vyrůstal, tak převzal po bráchovi jeho nedostatky s úklidem i zájmem o pionýra. Kluci rádi sportovali a oba působili v hasičském sboru.

Dcerka po vyučení si našla chlapce a po dvouleté známosti se vdala. Na její svatbě, která se konala v Havířově se udála zase příhoda se psem. Náš nejmladší byl s kamarády na tamějším hřišti a najednou přišli za mnou, že mají psa, který se s nimi skamarádil a nevědí, co s ním. V té době nebyl doma žádný hlídač a když jsem ho uviděl zalíbil se mi. Myslel jsem si, že je to nějaký zaběhlík a že potřebuje, aby se někdo o něho postaral. Otevřel jsem auto a řekl klukům, ať s ním nastoupí. Pes byl v autě první a hned se uvelebil na zadním sedadle. Kluci sedli k němu a jeli jsme domů. Pustili jsme vlčáka do ohrady, dali žrádlo a vodu a jeli zpět do Havířova. V dalších třech dnech se nic nedělo, pes se choval, jako by už k nám dávno patřil. Na čtvrtý den se u nás objevil pán, který se představil a řekl – Jsem hlídač sportovního areálu v Havířově a hledám svého psa. Hned jsem vytušil o co jde. Pes mu utekl a protože byl zvyklý s pánem chodit na hřiště, objevil se tam, když tam byl Pavel. Pavel, který miloval zvířata se s ním hned spřátelil, a tak to dopadlo. Krátce na to náš nejstarší narukoval na vojnu. Nejmladší se učil instalatérem a dcera se zeťem z nás udělali prarodiče. Narodila se jim dcerka, krásná jak obrázek a dostala jméno Šárka. Po návratu z vojny si náš nejstarší našel svobodnou matku, se kterou se oženil a její dcerku adoptoval. Byli jsme prarodiči podruhé. Pár let na to se jim narodila dcerka Radka. Za nějaký čas následovala druhá svatba. Ženil se náš nejmladší. Po dvou letech se jim narodila dvojčata a zase holky – Markétka a Martinka. Dcerka Pavla se rozvedla a podruhé vdala. Z toho manželství je vnučka Lenka, která je v dnešní době provdaná za američana a žije v San Francisku. Vnučky už jsou vdané, kromě dvojčat.

Po smrti mé ženy v roce 2003 jsem odešel do domova pro seniory. Mám v naší rodině samé děvčata. Naše větev Przeczků vymře odchodem mého nejmladšího. Tak už to v životě chodí. S dětmi jsou radosti i starosti. Někdo má starostí víc, někdo míň, ale bez dětí by byl život prázdný a smutný. Je lépe, když zanecháme po sobě nějaké potomky, ať ve stáří můžeme sledovat jejich počínání. Každá vzpomínka je přece krásná, nebo ne? Posuďte sami.