Kontakt

Spolek

PUBLIKACE PRO ČLENY

Facebook

Nejnovější fotogalerie

Havířov - Dlouhé pohlednice

Sponzoring

Naši partneři

Vyhledávání

Počítadlo přístupů

Obsah

Aktuální zpravodaj

Náš banner

Odkazy

Poslední komentáře

Vzpomínky Viléma Przeczka

S laskavým svolením pana Przeczka Vám přinášíme přepis jeho knihy "Vzpomínky mého života".
Kniha má celkem 21 částí a každé pondělí vydáme jednu z nich. Přejeme příjemnou četbu.

Předmluva

Následující stránky jsem napsal na sklonku svého života. Popisuji v nich skutečné příběhy, které provázely můj život. Zanechávám je svým dětem, vnukům i pravnukům a také všem, kteří je budou číst. Vše, co jsem napsal, se událo. Nechci nic chválit, ani hanit. Chci jen ukázat, že naše generace i naši předkové žili tvrdým životem. Byli skromní, upřímní a čestní. Živili se poctivě a měli větší vztah k přírodě i jeden k druhému, než v současné době přesycené počítači a všudypřítomnou technikou.

Autor

Ilustrace na obálce © Drahomíra Černotová

01. Moji předkové

Příběh psaný životem
Část I. Moji předkové
V osmnáctém století, když se začal na Ostravsku a Karvinsku rozvíjet uhelný průmysl, nežilo v této oblasti tolik lidí jako dnes. Lidé, kteří zde žili, živili se převážně zemědělstvím. Když se začaly otevírat šachty, přicházely do této oblasti za výdělkem celé rodiny. Chlapi do hornictví a ženy s dětmi pracovaly na polích.

02. Předškolní léta

Část II. Předškolní léta
Ve třetím roku mého života mi umřela maminka. Znám ji jen z fotografií, jinak si ji nedovedu představit. Později jsem se dovídal, že byla velmi hodná. Po její smrti se o mne staraly maminčiny sestry a babička z maminčiny strany. Této babičce jsem od útlého mládí až do její smrti říkal „bílá“ babička. Měl jsem jí moc rád. Babičce z tátovy strany jsem říkal „černá“, protože tam té lásky moc nebylo.

03. Školní léta před válkou

Část III. Školní léta před válkou
V září roku 1934 jsem nastoupil předčasně jako prvňáček do polské lidové školy v Šumbarku. Není to omyl, ani chyba, tenkrát to byl záměr. Vzhledem k národnostním třenicím, se toto přenášelo i na školy a školní mládež. V naší obci byly školy dvě – česká a polská. Česká škola byla stará a zchátralá. Polská škola byla novější, o třech třídách a bytě ředitele.

04. Školní léta ve válečném období

Část IV. Školní léta ve válečném období
V roce 1939 dne 1. září začala 2. světová válka. Německá armáda překročila polské hranice a začala obsazovat polské území. Toho dne brzy ráno jsme uslyšeli hukot letadel a od císařské cesty bylo slyšet rachot vozidel. Za malou chvíli přiběhl můj spolužák se zprávou, že v rádiu hlásili začátek útoku na Polsko. Jeho rodiče už měli v té době rádio. Den předtím podle slov táty, nebylo vidět ve vesnici žádného polského vojáka.

05. Učněm v době války

Část V. Učněm v době války
Ve škole jsem neměl špatné výsledky i ta němčina mi celkem šla. Dohodli se proto otec s ředitelem školy, že se mně pokusí umístit do učení v jedné Těšínské stavební firmě. Měl jsem se učit kresličem plánu. Když jsem do učení nastoupil začal jsem jako poslíček, nosil dopisy na poštu a také k různým německým papalašum. V chladném počasí jsem v kancelářích přikládal do kamen.

06. Nástup do německé armády

Část VI. Nástup do německé armády
V lednu roku 1944 jsem byl povolán do takzvaného „Arbeitsdienstu“. Byl to předvojenský výcvik, ve kterém měl každý místo pušky lopatu a oddíl byl nasazen na různé práce, hlavně na kopání zákopu. Nechtělo se mi z domu, ale měl jsem strach, že kdybych nenarukoval, mohlo by se stát, že by se úřady začaly zajímat i o mého otce a pak by hrozilo nebezpečí celé mé rodině.

07. Návrat domů

Část VII. Návrat domů
Vybral jsem si trať směrem do Chemnic, kde byla demarkační čára mezi ruskými a západními vojsky. Předtím než jsem se vydal na cestu, zbavil jsem se všeho, co by svědčilo o mé příslušnosti k německé armádě. Bylo už poměrně teplo, tak jsem měl na sobě jenom kalhoty, košili a pulover. Ve chlebníku kousek chleba a trochu sádla na cestu. S tím jsem vyrazil. Kdo nezažil, co je to touha po domově, ten nepochopí, jaké jsem měl pocity.

08. Doma - a jak dál?

Část VIII. Doma - a jak dál?
Druhý den po návratu jsem se šel na milici přihlásit a oznámit svůj návrat. Tam mě čekalo překvapení. Chlapci o dva roky starší, ti, kterých rodiny byly po obsazení naši vesnice Polskem vystěhovaní. Dělali milicionáře s trikolorou na rukávech a puškou přes rameno. Velel jim náš soused. Když jsem se hlásil, jako občan, nikdo z chlapců mě neznal přes to, že věděli kdo jsem.

09. Mládenecká léta

Část IX. Mládenecká léta
Po válce bylo různých oprav z našeho oboru zapotřebí, tak jsem to začal zkoušet tím, že jsem občas někomu něco opravil. Ze začátku to byly opravy různého nádobí, protože nové nebylo v obchodech. Nějaká korunka z toho kopla, tak jsem se vracel domů někdy trochu v náladě. Otec, když zjistil, že mám více peněz a že si jich neumím vážit, postavil mně do latě a řekl.

10. Stavba rodinného domku

Část X. Stavba rodinného domku
V době, kdy jsem byl ještě učněm, uvažoval můj otec o výstavbě nového domku. Vyřídil potřebné formality a začal shánět materiál. Otec našel zdroj na získání cihly s bouračky a dřeva z lesa. Znamenalo to více času a námahy. Táta mi dal návrh. Řekl, chodíš s děvčetem, a jestli se vezmete, budeš chtít někde bydlet. Jestli se zúčastníš na výstavbě mohl bys bydlet v jedné půlce domu.

11. Služba u PTP

Část XI. Služba u PTP
Dne 30. září večer jsem nastupoval v Ostravě do vlaku s ostatními branci za zvuku dechovky a smutkem v očích. Můj cíl dle rozkazu byly Dačice na Moravě. Když jsem v cílové stanici vystupoval s ostatními branci z vlaku, ujala se nás okamžitě vojenská služba a ta nás v trojstupu dovedla na ubytovnu. Každý branec musel mít s sebou černý vojenský kufr a v něm předepsané věci.

12. Zpět do civilu

Část XII. Zpět do civilu
Po návratu do civilu jsem se hlásil do práce, zase tam, kde jsem pracoval před vojnou. Za tu dobu se tam změnilo mnoho. Už to nebyl závod ČSSZ 878, ale Stavomontáže Ostrava. Sídlo podniku bylo na nábřeží v Ostravě a dílny na Přivoské ulici tamtéž. Malé dílničky, ve kterých se pracovalo dříve byly zrušené. Pracovalo se v úkolu, ale výdělky už nebyly tak velké jako dřív. Za to se více kradl materiál. Zjistil jsem to brzy po nástupu do zaměstnání.

13. Stěhování do města a zpět

Část XIII. Stěhování do města a zpět
Otec mi pomohl i při stěhování. Nebylo mu to milé, ale já jsem ho o to poprosil. Nechtěl jsem, abychom se rozešli ve zlém. Když viděl do čeho se stěhujeme, sám uznal, že se třemi dětmi to bude pro nás lepší. Rodiče mé ženy byli moc rádi, že jsme dostali tak krásný byt. Dcera tátové družky se znovu vdala a nastěhovali se místo nás. Nevím, co se pak odehrálo a jak otec dospěl k tomu, že koupili nedaleko domek, který po rekonstrukci dali mladým.

14. Na pražském pracovišti

Část XIV. Na pražském pracovišti
V krátké době jsem byl ještě se dvěma chlapíkama přeložen na rekonstrukci Prahy. Nebránil jsem se tomu, protože jsem nikdy předtím v Praze nebyl a teď se naskytla taková příležitost. Jak k tomu došlo. Každý větší stavební podnik dostal za úkol opravit střechy a fasády na určitém místě hlavního města. Našemu podniku byla určená oprava na národní třídě v úseku od Národního divadla po Spálenou ulici včetně přilehlých uliček.

15. Ve funkci mistra

Část XV. Ve funkci mistra
Po nástupu do funkce mistra mi byl přidělen úsek od Místku přes Frenštát, Kopřivnici, Jičín až po Studénku, včetně přilehlých oblastí. Dostal jsem přiděleného Skutra ČZ a s ním jsem 2 x týdně objížděl rajon. Jeden okruh představoval 280 km. Bylo to velmi náročné. První výplatu jsem dostal podle slibu v průměru. Jaké bylo mé překvapení v dalším měsíci. Bez jakéhokoliv upozornění nebo pohovoru mi vyplatili částku bez prémií 1780 Kč čistého.